Komunismus ve své historii i současnosti má i nekriminální realizace. Ať už vezmeme drobnější sociální experimenty, nebo režimy jako je např. Kuba kde se toho zlého děje v přiměřeném množství. Jde o to, že na komunismu jako takovém toho moc zlého není. Možná je i nefunkční, to nikdo neví, ale nikdo zatím funkční komunismus nevytvořil, nebo alespoň ne ten, jenž by nabízel dělnictvu alespoň část toho oč usiluje.
Jde o to, že v Čechách, pokud se řekne komunismus, myslí se tím padesát let neschopnosti postavit se snům a nadvládě lhostejnosti k omezování druhých. Jenže to nebyl komunismus, kdo zde natropil to zlo, o kterém se mluví dnes a denně až příliš, jak je tomu po každé traumatické události. Byli to lidé, takoví jací jsme mi - neschopní se tyranovi postavit, nebo užívající si jeho přízně. Pokud se však začíná diskutovat o zákazu komunistické strany, je to nesmysl. Myšlenka komunismu nic zlého nehlásá. Stejných výsledků lze dosáhnout i v demokracii.
Co se týče funkčního komunismu, existuje. Je to přesně ten o kterém se neustále mluvilo: stát řízený vědecky. Jenže nikdo nikdy nic takového nenastolí, lidé, jak známo, nedokážou nezištně užívat moci. A ti nezištní moci nikdy nedosáhnou, maximálně osvobození, nebo tolerance. Navíc že je něco vědecké ještě neznamená, že to bude fungovat.
Je jisté, že se komunismus nevrátí, stejně jako, že nikdo nenastolí sdílené vlastnictví ani řízenou produkci - lidem nejvíce vyhovuje mít své vlastní, a vyrábět co se jim zlíbí. Navíc mají z jakékoli změny s velkými titulky strach. Více jim vyhovuje jakýsi pokus-omyl demokratický model, jaký tu máme dnes. Ten nikomu zřetelně neškodí, nevede ekonomiku do evidentní záhuby, a v několika procentech jeho základní metoda účinkuje skvěle. Je však také jisté, že demokracie ani kapitalismus není jediný funkční model politikaření, a ani jediný systém který tu bude navěky. Člověk se stále učí, a jestli si před padesáti lety přišel třicetiletý matematik jako génius, dnes pětileté dítě oplývá větším rozumem. Lidé každé etapy nevidí své chyby a omezenost, a vše vypluje na povrch až jako ostuda nekonkrétních osob v minulosti.
Je tedy pravděpodobné, že tu zanedlouho bude zase jiný režim, ze kterého chyby dnešního budou triviální a zřejmé. Rychlejší rozvoj začne až se vstupem informační techniky do politiky a ekonomiky, který je ještě kupodivu a z bůhvíjakého nedopatření jen snem. Počítače v ekonomice už sice jsou ale rozhodně není globální ekonomika záležitostí seriózní vědy, stejně jako politika není zpracovávána i s historií matematicky v superpočítači. Až bude toto, bude režim nikoli záležitostí revolucí, a nelineárních skoků a převratů, nýbrž dynamickou ze vteřiny na vteřinu se modifikující on-line záležitostí, kde nebudou rozhodovat ani emoce, ani naivita lidí, maximálně ve formě osobního nastavení.
Jde o to, že v Čechách, pokud se řekne komunismus, myslí se tím padesát let neschopnosti postavit se snům a nadvládě lhostejnosti k omezování druhých. Jenže to nebyl komunismus, kdo zde natropil to zlo, o kterém se mluví dnes a denně až příliš, jak je tomu po každé traumatické události. Byli to lidé, takoví jací jsme mi - neschopní se tyranovi postavit, nebo užívající si jeho přízně. Pokud se však začíná diskutovat o zákazu komunistické strany, je to nesmysl. Myšlenka komunismu nic zlého nehlásá. Stejných výsledků lze dosáhnout i v demokracii.
Co se týče funkčního komunismu, existuje. Je to přesně ten o kterém se neustále mluvilo: stát řízený vědecky. Jenže nikdo nikdy nic takového nenastolí, lidé, jak známo, nedokážou nezištně užívat moci. A ti nezištní moci nikdy nedosáhnou, maximálně osvobození, nebo tolerance. Navíc že je něco vědecké ještě neznamená, že to bude fungovat.
Je jisté, že se komunismus nevrátí, stejně jako, že nikdo nenastolí sdílené vlastnictví ani řízenou produkci - lidem nejvíce vyhovuje mít své vlastní, a vyrábět co se jim zlíbí. Navíc mají z jakékoli změny s velkými titulky strach. Více jim vyhovuje jakýsi pokus-omyl demokratický model, jaký tu máme dnes. Ten nikomu zřetelně neškodí, nevede ekonomiku do evidentní záhuby, a v několika procentech jeho základní metoda účinkuje skvěle. Je však také jisté, že demokracie ani kapitalismus není jediný funkční model politikaření, a ani jediný systém který tu bude navěky. Člověk se stále učí, a jestli si před padesáti lety přišel třicetiletý matematik jako génius, dnes pětileté dítě oplývá větším rozumem. Lidé každé etapy nevidí své chyby a omezenost, a vše vypluje na povrch až jako ostuda nekonkrétních osob v minulosti.
Je tedy pravděpodobné, že tu zanedlouho bude zase jiný režim, ze kterého chyby dnešního budou triviální a zřejmé. Rychlejší rozvoj začne až se vstupem informační techniky do politiky a ekonomiky, který je ještě kupodivu a z bůhvíjakého nedopatření jen snem. Počítače v ekonomice už sice jsou ale rozhodně není globální ekonomika záležitostí seriózní vědy, stejně jako politika není zpracovávána i s historií matematicky v superpočítači. Až bude toto, bude režim nikoli záležitostí revolucí, a nelineárních skoků a převratů, nýbrž dynamickou ze vteřiny na vteřinu se modifikující on-line záležitostí, kde nebudou rozhodovat ani emoce, ani naivita lidí, maximálně ve formě osobního nastavení.
