Národ nemá v lidském životě žádnou reálnou roli. Že jsem se někam narodil, je pouze dílem náhody, a tak s klidným srdcem mohu své soukmenovce proklínat stejně jak jim provolávat slávu. Dříve portrét národa sloužil jako hnací motor rozvoje a motivace, dnes slouží k preventivnímu zamoření zpustlé dělnické duše sportem, nebo jako omluva extremismů.
K čemu bojovat za národ, když můžeme, což by bylo z ekonomického hlediska výhodnější, bojovat za lidstvo, nebo, jak by bylo úplně nejlepší, za přírodu.
Je také podivné, že se lidé tolik baví sportem. Antický sport byl vcelku přírodní, takže co jsme na něm viděli, bylo odlišné a zajímavé. Nešlo o to někomu fandit, byla to oslava těla, ne však příliš vzdálená divadlu. Dnešní sport však nemá mnoho do činění s přehlídkou schopností, a navíc jeho formalizace a zkostnatění do mezinárodní sítě soutěží, ruku v ruce s hospodskou základnou publika vytváří dojem naivní pionýrské soutěže a účelové sounáležitosti z jedné perspektivy a tvrdého obchodu s nezajímavými mikro-vítězstvími a jejich statistikou z druhé.
Všechny ostatní smysly tohoto slova už skončily v hrobě: invence a myšlenky jsou často připsány spíše autorům, tvůrci hlouběji v historii se nás už omrzeli, takže slávu Antonínu Dvořákovi provoláváme pouze ve třetí třídě ZŠ, různé horké národní jednoty nás během jednoho století stihly do jedné omrzet a politické dění nemá s národem už takřka nic do činění, krom faktu že jím národ velmi obratně opovrhuje. Zbývá si jen zvyknout, že jakási velmi stupidní a podvodná podoba národa bude ještě dožívat v ukřičeném sportu a připitomělé propagandě alkoholismu.
Pojem národ má několik evolučních fází: neexistence pojmu, jeho vynoření v intelektuálních kruzích, následně jeho pasování modlou manických tendencí společnosti, překonání a nahrazení ideálu, jeho desintegrace a recyklace, stabilizace pojmu v permanentní významové rovině.
Přitom ve společnosti je více fází pojmu v jednom okamžiku, protože někteří, např. neonacisté, si ještě neuvědomili definitivní smrt pojmu, naopak se rozhodli tento pojem hájit. Stejně jako hnutí za zachování Ostašského kostela, které se stovky let po jeho zbourání stále promenuje s transparenty s přeškrtnutými bagry na jeho původním místě. Pouze označili všechno co už nikdo neuznává za ukřivděně zakázané, aby to jejich mysl i navzdory logice uchovala. A skutečně tím stejně jako perlorodky vytvořili perly: stále žijeme na území třetí říše, když chceme hájit český národ vzýváme též Německo (německý fašismus slovany a obzvláště Čechy maximálně opovrhoval a vinil) a základní společenské problémy lze řešit barevnou selekcí materiálu, lépe řečeno růžová sedačka je nejen nejlepší ale díky své vyjímečné barvě i nejkvalitnější a konečně ačkoli za Hitlera žádný žid nebyl v koncentráku vyhlazen, za vším hledej krvavou, vychytralou a extrémně zlou židovskou organizaci (ZOG)!
Avšak je tu i pro tento pojem místo, můžeme totiž stále kárat konkrétní národy z konkrétních věcí, protože je nemožné aby skupina lidí měla nějakou extrémně pozitivní vlastnost, ale není vyloučené, že skupiny trpí nějakými směšnostmi či neduhy. A konečně všechna ostatní uplatnění národa včetně sportu jsou natolik podobná dětským potřebám sbírat autogramy a lepit po pokojíčku obludné plakáty, že pokud si netroufneme soudit infantilnost většinové populace, můžeme s klidem na všechny předchozí řádky zase zapomenout, a nechat dětem zábavu, slabostem úkryt a koprodukčním sportovcům národní fanoušky. Neonacistům potom místo pro další umělecký rozvoj.
Je také podivné, že se lidé tolik baví sportem. Antický sport byl vcelku přírodní, takže co jsme na něm viděli, bylo odlišné a zajímavé. Nešlo o to někomu fandit, byla to oslava těla, ne však příliš vzdálená divadlu. Dnešní sport však nemá mnoho do činění s přehlídkou schopností, a navíc jeho formalizace a zkostnatění do mezinárodní sítě soutěží, ruku v ruce s hospodskou základnou publika vytváří dojem naivní pionýrské soutěže a účelové sounáležitosti z jedné perspektivy a tvrdého obchodu s nezajímavými mikro-vítězstvími a jejich statistikou z druhé.
Všechny ostatní smysly tohoto slova už skončily v hrobě: invence a myšlenky jsou často připsány spíše autorům, tvůrci hlouběji v historii se nás už omrzeli, takže slávu Antonínu Dvořákovi provoláváme pouze ve třetí třídě ZŠ, různé horké národní jednoty nás během jednoho století stihly do jedné omrzet a politické dění nemá s národem už takřka nic do činění, krom faktu že jím národ velmi obratně opovrhuje. Zbývá si jen zvyknout, že jakási velmi stupidní a podvodná podoba národa bude ještě dožívat v ukřičeném sportu a připitomělé propagandě alkoholismu.
Pojem národ má několik evolučních fází: neexistence pojmu, jeho vynoření v intelektuálních kruzích, následně jeho pasování modlou manických tendencí společnosti, překonání a nahrazení ideálu, jeho desintegrace a recyklace, stabilizace pojmu v permanentní významové rovině.
Přitom ve společnosti je více fází pojmu v jednom okamžiku, protože někteří, např. neonacisté, si ještě neuvědomili definitivní smrt pojmu, naopak se rozhodli tento pojem hájit. Stejně jako hnutí za zachování Ostašského kostela, které se stovky let po jeho zbourání stále promenuje s transparenty s přeškrtnutými bagry na jeho původním místě. Pouze označili všechno co už nikdo neuznává za ukřivděně zakázané, aby to jejich mysl i navzdory logice uchovala. A skutečně tím stejně jako perlorodky vytvořili perly: stále žijeme na území třetí říše, když chceme hájit český národ vzýváme též Německo (německý fašismus slovany a obzvláště Čechy maximálně opovrhoval a vinil) a základní společenské problémy lze řešit barevnou selekcí materiálu, lépe řečeno růžová sedačka je nejen nejlepší ale díky své vyjímečné barvě i nejkvalitnější a konečně ačkoli za Hitlera žádný žid nebyl v koncentráku vyhlazen, za vším hledej krvavou, vychytralou a extrémně zlou židovskou organizaci (ZOG)!
Avšak je tu i pro tento pojem místo, můžeme totiž stále kárat konkrétní národy z konkrétních věcí, protože je nemožné aby skupina lidí měla nějakou extrémně pozitivní vlastnost, ale není vyloučené, že skupiny trpí nějakými směšnostmi či neduhy. A konečně všechna ostatní uplatnění národa včetně sportu jsou natolik podobná dětským potřebám sbírat autogramy a lepit po pokojíčku obludné plakáty, že pokud si netroufneme soudit infantilnost většinové populace, můžeme s klidem na všechny předchozí řádky zase zapomenout, a nechat dětem zábavu, slabostem úkryt a koprodukčním sportovcům národní fanoušky. Neonacistům potom místo pro další umělecký rozvoj.
