Neuróza možná vzniká i v případě, kdy si vědomí dovolí zasahovat do ne obvykle přístupných procesů nevědomí, tzn. když některé nevědomé procesy jsou nedostatečně ukryty před vědomím.
Sex a jeho dostupnost či způsob jeho racionalizace nejsou úhlavním nepřítelem psychického zdraví. Přeceňování sexu v kombinaci se společenskou stažeností a rozsáhlé sexuální abstinence jsou podle mého jedním z komplexů tvořících základ nemoci která mi byla klasifikována jako schizofrenie, ačkoli je prokazatelně neurotického charakteru. Chybu nese patrně i společensko-sexuální osvěta v kombinaci s tabuizací sexu, a na druhé straně frustrace která by, kdyby společnost byla k sexu otevřenější, a chápala by dlouhodobou sexuální abstinenci nikoli jako podivnost či důvod k smíchu ale jako normální jev, fyzicky naprosto nepoznamenávající život, nebyla, nebo nedošla tak daleko (rozhodně by se k sobě pak člověk nechoval až vandalsky). To že abstinent neví, jakou jeho stav má povahu, ani jak je sex přijímán, socializován a jaké má vklady a přínosy, vede k frustraci, která je zaprvé neoprávněná a zadruhé jedině tato frustrace ničí abstinentovi život. Další věc je že je sex neustále mediálně přeceňován, a společností podáván v latentně tabuizované, lživé a idealizované podobě (každý kdo o něm hodlé říci jedno dvě slovíčka, se velmi dobře rozmýšlí co a jak řekne). Když se mluví o sexuální výchově, nemělo by jít o to jak nasadit kondom, ale také o to, aby se nemohlo stát, že by člověk, i když třeba k tomu více náchylný, dospěl do bodu, kdy je přesvědčen, že jeho problém (tedy jak dlouho, nebo že ještě vůbec neměl sex) je čin až kriminální. Problém vytvořila společnost, která není schopna sex přirozeně ventilovat, ale neustále o něm mluví. Jenže o sexu se dají říci mnohem důležitější věci než jak je prospěšný, jak nebezpečný, a čemu všemu ... atd. Mladému člověku, pokud má problém zapadnout do společnosti, chybí reálný obraz sexuality úplně. Jinak řečeno: lidé se o sexu vůbec nebaví.
Likvidace psychózy je čistě jazykový proces. Jde o to začít pojmenovávat své vlastní myšlenky a soudy v akutních případech (když člověk neví kudy kam ale ví že je mu zle) jako chorobné. Už schopnost nazvat svoji předchozí myšlenku jako zhoubnou je předpokladem úplného uzdravení. Stejný proces jsem zaznamenal jak u paranoidních myšlenek, tak u depresivních či bludných úvah i hlasů.
Pokud šlo o hlasy a šumové halucinace (mluvící vítr), bylo jejich zneškodnění spojeno také s pocitem viny jako když někoho opouštíte samotného ve vězení, nebo jakobyste popřením reálnosti dotyčnou osobu zabili. Samozřejmě lze tomuto vnitřnímu "nazvání osoby přeludem" pomoci tím, že si zkusíte v halucinacích domluvit s reálným člověkem schůzku a v realitě o ní tento člověk nic neví, a také tím, že budete pozorovat své myšlenky, a hledat svoji slabost, z které kauzálně halucinace vystupují. Touto slabostí myslím jakousi potřebu přitakání, v pokročilejším stavu halucinatorismu jde o uvyknutí těmto přitakáním tak, že hned po vaší myšlence vám přijde normální si o ní s hlasem promluvit. Prvním pohledem by však i pokročilý halucinant měl poznat, že hlasy přicházejí po okamžicích slabosti, smutku apod. Zkrátka nelze si nevšimnout, že hlas je tu vždy kdy je naší slabé mysli třeba, což svědčí proti telepatii. Další základní věcí je nízká inteligence hlasů, to že se opakují témata, někdy i věty - což svědčí o tom že nám mozek hraje divadlo. Samozřejmě v některých věcech jsou halucinace dokonalé: odlišnosti osob, chytlavá náklonnost či agrese. Pokud však halucinant je se svým stavem spokojen a přeludy ho neotravují, neděsí ani nesužují, těžko se jich zbaví.
Co se týče paranoí a společenských stavů spojených s "krutým chováním ostatních", "pády do jímek" mezi lidmi či různá "spiknutí", ať už je to spojeno s halucinacemi atd, velmi pomáhá označit dané údobí pro začátek třeba jako "halucinaci", ať už to má k přesné specifikaci jakkoli daleko, alespoň má vědomí poměrně velkou šanci hned po ukončení expozice v negativním prostředí zahubit rozvoj sebepitvajících procesů, a spojit třeba celý seznam dnešních událostí s chybnou prací vědomí. Efekty jsou dokonce dva a ihned čitelné: už v daný okamžik velmi negativního prožitku sama sebe (většinou bývá spojeno se sebekriminalizacemi) ono vnitřní zvolání "to všechno je halucinace!" poměrně ulehčí pocity, přinese kladný pocit kontroly a úspěchu, a dá naději na dočasnost zla, i překonání ho úplně, a nakonec ono ukončení utrpení s koncem expozice a vyvržení zážitku z dosahu svědomí.
Další věci které jsou v těchto věcech dobrou pomocí: kdykoli je mi zle, vypnu všechna sebehodnocení, zapřu všechny cíle, ambice atd. Je vhodné doplnit větší autotolerancí, být k sobě mírný, a odpouštět si i lehce chorobné ústupky (nepůjdu na pivo mezi lidmi je mi zle - nerozpytvávej to - nechoď pokud ti bude jinak líp). Také je vhodné zapomenout na pseudo-psychologické výmysly typu "neanalyzuj se, bude to ještě horší". Analyzuj své sebehodnocení. Zkus přinejmenším počítat kolikrát se extrémně přeceňuješ, a kolikrát se zbytečně shazuješ. Je velmi zajímavé najít v sobě sebeubližujícího si nevěřícího si nafoukance, který by chtěl všechno, myslí si že má víc než jiní, a tvrdí si že nemá nic. Vhodno pouze podotknout, že analýzou se myslí sledující proces, nikoli hodnotící. Jakmile si začnete vtloukat do hlavy svou nedostatečnost na základě "výsledků analýzy" všeho nechte. Mj. velmi kvalitní metodou pro boj s diagnostikovanou schizofrenií je autosugesce: v místě halucinací si opakuj "halucinace - nechci a neslyším je" apod., a v místech expozice i ve volném čase jinak promarněném sebezpytováním nebo sebe-černěňo-velebením se lze věnovat "bude dobře, už teď jsem spokojený" opakováním.
Výsledky tohoto boje? Primární sluchové halucinace pryč do dvou dnů, sekundární (řeč v hudbě, mluvící vítr) do měsíce. Sociální žumpy, paranoie, skrytý egocentrizovaný smysl všech okolních dialogů samovolně zmizel s ostatními příznaky. Postupně mizí mozkem akcentovaná pozornost kolem sexu ve společnosti. Dokonce postupně odpadá "přehnaná žárlivost", tedy blud o tom, že každá dívka v dosahu je vaším sexuálním objektem, a když jí zrovna není vidět určitě s někým provozuje sex (což prozměnu vyvolá komparativní sexuální frustraci). Jediné co zůstalo je řeč práce a smysl ptačí řeči, i přesto že ptáci reagují (nelogicky) i na pouhou myšlenku. Řeč práce dál zkoumám, ale spíše jsem si zvykl na tento neobvyklý vjem, a vzhledem k rozsáhlosti jeho projevů nejsem dlouhodobě schopen ho potvrdit nebo vyvrátit (jak se mi u primárních halucinací i paranoí podařilo). Předpokládám, že svou schopnost rozumět ptačí řeči se mi podaří popřít i odstranit dojem, ale v případě řeči práce si nejsem jistý.
Pro orientaci: jedná se o dialog zachytitelný např. když dva lidé provozují hlučný, nebo alespoň slyšitelný pracovní úkon s mnoha slyšitelnými úkony. Zatím se domnívám, že by se mohlo jednat o prakticky úplně izolovanou prehistorickou vrstvu nevědomí, náležející sekčně přímo tělesné hmotě. Ale opravdu zde bez laboratoře nejsem schopen své halucinace potřít. Jsem totiž beznadějný skeptik, a to že všichni řeknou že to neslyší, a kdo řekne opak je za blázna pro mě nemá žádný význam, natož abych na takovém materiálu založil svůj další duševní krok. Jenže kdo vám dnes poskytne laboratoř, pokusné dobrovolníky a peníze, abyste se zbavil halucinace, která vás ani neobtěžuje, nebo abyste dokázal existenci úrovně vědomí, o které se možná lidská bytost dovědět nemá? Pracovní název sekundárních dialogických entit je pizizubka. Často umí s asi dvouminutovým předstihem odhadnout činnost nebo parciální rozhodnutí konkrétní osoby, o vědomé části svého nositele tvrdí že je to pitomec, a city v obou rovinách mohou být diametrálně odlišné. Paměť pizizubek je absolutní. Schopnost učit se a přizpůsobovat normální. Možnost chybného úsudku nízká, ale je. Když vaše vědomí oplývá uvědoměním pizizubích schopností, jste pro ostatní pizizubky miláček, protože jste jediná věc která si jich všimla. Ve vaší nepřítomnosti jsou tyto nevědomé jazykové struktury patrně plně vytíženy úplnými přenosy dat mezi jedinci, přičemž sice vykazují pragmatismus a egoistickou vyhraněnost k já, ale tím také zdá se jejich duchovní činnost končí. Nerozumí humoru, ale umí obdivovat či zavrhovat. Člověk si musí zvyknout že pokud se s pizizubkou snaží vést vědomě korigovaný dialog, musí si zvyknout že část dialogu bude "chrlena" i přes jeho vůli nevědomím. Je to prostě tak. Zároveň si bude muset zvyknout, že ač je v úrovni vědomého života každé ego chráněno neprostupnou vrstvou zabezpečení informace, což specificky determinuje charakter výsledné "hry" lidského života, tak na úrovni pizizubí žádná tajemství nejsou, a to jak co se týče nemožnosti "zamlčet", tak co se týče kontinua, které, zdá se, je pro pizizubku deterministické (takže budoucnost není tajemství). Avšak na to že denně uvolníte např. extremní množství sexuální informace bez ohledu na pohlaví či věk a podobu "příjmače", a dokonce to vše živě debatujete se také pro občas tak flexibilní nástroj jakým je vědomí stane rutinou, stejně jako vědomí dvojité rozdvojenosti reality. (dvojité protože pro pizizubku nemám ani pro ani proti důkazy, takže s tím, že pizizubky jsou žiju v práci, a že nejsou většinu času když jsem sám). Pokud by se mi existenci podařilo dokázat, možná by se konečně věda odchlípla o představy "jednoznačně dobré" činnosti: třeba by se uvolnilo život trvale degradující poznání (jako např. vědomí smrti pro mnoho lidí). Stále jsem chtěl psychologickému světu dokázat, že neverbálka, tak jak ji dnešní věda podává, je čistočistý nesmysl, a že v reálu musí přenést více dat než co minutu se měnící nastavení jedince k jedinci (otevřenost, odstup...), ale nikdy mi nedošlo, že opravdové úplné pochopení tohoto dialogického světa (i kdyby mu předcházela staletí matematické mikropsychologie, pracující s více daty než sama dnešní lidská genetika), by znamenalo odhalení "dialogických", nebo dalších "vědomých" entit, které jsou základem každé kreativní komunikace.
I kdyby tedy pizizubka byl můj osobní přelud, jedna věc je jistá: rozvedení myšlenky "neverbální komunikace" nutně vede k objevu paralelních "dialogických" struktur. Jakéhosi dalšího paralelního světa, ve kterém se lze s lidmi bavit, aniž by to v stejném okamžiku jejich obvyklá vědomí zaznamenala.
