Anti mem, DNA: vliv generace, potřeba těla

10. července 2008 v 7:28 | Sapiens

Dnes oblíbenou filosofickou představou je, že myšlenky se na nás sprostě vozí, jinými slovy že jsou druhem infekční choroby a mi těmi osly co jdou za provázkem... .
V této představě je však opomenuta alespoň minimální míra individuálních schopností myšlenky předávat v celku, kázat, či úplně předělávat k obrazu svému. V reálu je každý člověk více "svobodný" vůči každé jedné myšlence, ale nejméně je svobodný k různým věcem determinovaným úrovní vědomosti, inteligence atp. Dá se říci že člověk je hlavně otrokem ducha své doby, protože vědomosti jsou obecně konzistentní plošné úrovně v každé etapě. Je však pravdou, že někdy duchu vévodí jedna myšlenka až do sebevražedné míry. To však nic nemění na faktu, že jsme nejvíce otroky zvyků, tradic, školy a každoročně nového typu krátkozrakosti či úzkoprsosti. A jako poslední hřebík: pokud budete mít v hlavě čtyřicet neužitečných pouček, a to vám "způsobí", že budete dobrovolně otročit čemukoli, nemůže za váš stav těch čtyřicet pouček, nýbrž ty absentní - těm otročíte.
Hraje generace nějakou roli v DNA syntéze? Otázka se nabízí, když se zamyslíme nad možnými negativy skladování genetického materiálu, a jeho "opožděného" a "umělého" vrácení do oběhu. Děláme dobře, nebo je možné že tyto spermie či vajíčka nějak nechytí vlak? Je možné, že jednotlivé vzorky DNA nesou také nějakou kvantovou informaci? Je možné že kdybychom udělali větší "časové" zásahy do "proudu" vývoje, došlo by k znatelným změnám v kvalitě potomstva? Nebo je DNA úplně jedno kdy a za jakých okolností je zasazena do oběhu?
Že se od r. 1900 do r. 2000 událo tolik změn ve vědeckém, tehnickém i filozofickém světě je možná hlavně zásluhou evidence. To čím se dnes může chlubit věda, je převážně fenomenologická a metodologická evidence. Dřívější věda by to možná brala jen jako jedno z možných paradigmat vědy. Integrita dnešní vědy je však na evidenci závislá.
Filozofie se nemusí ptát po "existenci bytí". Bytí lze předpokládat. A neexistence bytí by pro filozofii vlastně žádnou změnu neznamenala. Filozofie se v této otázce může ptát na leccos, avšak otázku ano/ne lze odhodit stejně bez nostalgie jako bulvár.
Proč DNA potřebuje k svému vývoji člověka? Představme si, že každý živočišný druh řeší svým vývojem určitou matematickou úlohu: pták má obor efektivita života ve vzduchu, člověk řeší efektivitu života v ideově řízené sociální struktuře, a tak podobně. Je velmi pravděpodobné, že DNA bez těla by nedokázala popsat problémy které tělo přináší. Vlastně by neměla co popisovat: takto DNA v různých odvětvích získává specielní formy vědomostí - od pohybu nohou, po rychlost a formu pohybu vhodnou pro takové či onaké společenství. Všechny ty končetiny, způsoby komunikace, myšlení a obživy jsou vlastně velkým zpestřením hlavní rovnice kterou DNA počítá. Jsme stejně jako kos či delfín unikátním způsobem jak řešit jednu a tutéž slunečně-rekurzivní rovnici, umístěnou momentálně v kyslíku, vodíku a uhlíku.
Abych tuto myšlenku už zabil: snad až DNA propočte všechny dostupné transakční systémy, uloží výsledek v podobě nového mikro nebo makro kosmického prvku, a začne znovu. Každopádně závislost doby existence vesmíru na vývoji života je nasnadě. Stejně jako může existovat zaklínadlo, které ukončí vše živé. V tomto ohledu nic není a dlouho nebude prozkoumáno, takže zatím bible klidně může tvrdit, že vše je ze slova. Technicky proti tomu ani největší mozky dneška nemohou nic namítnout - slovo je nezměrná energie, a možná se někde v nekontinuu ještě válí kuličky, které způsobily jeden velký třesk. Nebo zánik vesmíru vyvolá jedna zatím neznámá polévka?