Charaj-n-rána

20. července 2008 v 5:46 |  Scriptor
Vytřískal jsem jí oči. Am Weinachts haben wir Freundschaft und Meltig-Reiss. Není to tak daleko, abych tam nedohlídl. Každá stařenka je jen popelem na svitku svých slov, a růže co kdysi dostala, se z živé reality stane nejdříve sentimentálním vyprávěním, a později zanikne. Mussoliniho milenka je oběšená, rozdrápaná a dýka je oba spojuje. Vyhráli jsme. Vždy se vyhrávalo jen krví a jatkou. Na kolik vítězství jsme hrdi. Tolstoj se zase opil.

V kobce mu byla zima, a po létech beznadějné rustikální samoty uvěřil báchorkám opilců a bezdomovců, že takhle je svět nahý. Mlčel. Koukal jak přeletěl traktor, mlčky sledoval motýly, jak jim děti rvou křídla. Kocoura, jak vleče svá střeva zhebnout do škarpy, a mlčenlivého řidiče co na chvíli zastavil, nedokázav se smířit s tím, že je vrah, civěl na dodělávající zvíře, pak vykouřil cigaretu vedle chcíplého zvířete, a odjel. Jednou to Tolstému říkala vědma, tohle všechno, co uvidí: myslel si že věří, ale teď, zde, ví, že tomu vlastně nevěřil. Kradmo se podíval na rozpité flašky, a vrátil se zpátky sprejovat obrostlé hroby. Zvířata se rozkládala ve svých pozicích. Jejich maso se trhalo, a já chvilku nahlížel dovnitř své jizvy, nebo jsem ji zkoušel natočit k slunku, aby vynikla oranžovo růžová v žiletkovém okraji. Z druhého stavení vypadl zlotřilý obličej a pověsil se na stožár. "Ty jsi ale tupec", prohlásila Markéta, a celá se zachuchvala do břídilsky spíchnuté klovatinové skořápky. Slepence jejích vlasů jsem si schovával ještě dlouho pod hromadou fotografií z cikánského anšlusu. Nevím proč jsem držel prst na jedné holčičce s růžovým kruhem, když jsem rozhrnoval fotky k vlasům. Možná aby mi mraky slepily náladu, tu povadlou květinu, větev která se se mnou zlomila právě v půl dvanácté, krátce před sodomským obědem. Vyvanulá vůně voňavky nasákla do okolních sudů se stolicí. Všude v rozložených umyvadlech byly kousky židů, generál to prý zkusí nějak zaonačit u fýrera, abysme jako zapůsobili. Prý je lepší udělat z každé nehody, jako je třeba exploze nakradené munice pod pyžamem žida v tomhle případě, nějaký záslužný akt bezcitnosti k nižšímu člověku. Což o to, kdyby se to stalo v mateřské školce plné brečících nemluvňat, všechny pupky i pochvy by zarostly tak rychle, že by to neustály i některé zpola naplněné řitní otvory. Ovšem příroda je zlá, s tím je nutno se vypořádat, stejně jako s tím, že člověk a jeho činnost není přírodní. Nevím kdo to řek, a nevím kdo řekl každou z parciálních lží, každopádně zůstává, že tlačenka je odporný důkaz důvtipu lidství, stejně jako řitní otvor důkaz inteligence. Ještě že mám pilku.
Kolibřík se usadil na větvi. Vzduch byl nehnutý, jen místy se prohnal větrný paprsek, oblý, hladký a chladný, a postrčil jednu dvě větvičky z jeho peříčka. Vedle toho je atomová bomba neodborným, pardon neohrabaným výplodem krutého děcka. Ať má tenhle spratek v ochlupení genitu jakékoli kvasinky, muňky a roztoče: Neumanny, Oppenheimery nebo Tesly, nic to na jeho nejapnosti nemění. Mlčím a hledím na onanujícího Tolstoje. Samozřejmě je to jen nápad, co se lesknul na kapičce z pavučiny, ale byl dost nejapně neohrabaný aby zaujal mou chorou opičí mysl. Ostatně celá má logika je vystavěna na podpalování lesa a nahánění zvěře do pastí, abych měsíce nemusel hnout prstem pro obživu. A samozřejmě že tím, že nosím list přes přirozenost, mě chrání zapomnění před pohledem na svoji nechutnost vůči přírodě. Veselá kráva. Tady žiju já! To by mělo odradit každého, i zloděje, na rozdíl od psích fotek. Ať žije koberec.
Dva dny potom vše potřísnila jeho žhavá moč. Ten kretén u toho tak vřískal, mnul si bradavky křemenem, kaštany, nebo lízal obscénně dlouhé párátko, či krajon. Když loupal meloun, měl neonově zelené oči, a jeho nos hořel rýmou. Když jeho tričko uviděla Letní Suzí, hned se přitočila, a vrazila mu rozžhavené digitální hodinky do kapsy. Ještě než je vytáhla rozdělala mu batoh a rychle vytočila několik neodkladných čísel. Byl jako u vytržení, otíral si pot z čela, listoval seznamem, účty. Lámal si nehty. Když byla s prací hotova, nasadila obvyklý, zapečetěný výraz, a rozeslala jeho DNA dalším providerům. Z jeho ramen nakonec zůstala jakási plochá chodidla, přizpůsobená klouzání po magistrálních hlenkách, a digitální výrostek s IR modemem. Samozřejmě byla jeho lokální dominance zcela zanedbatelná. A představíme-li si, že za několik onto-generací už nebude myslitelný ani jako druh života, spíše bude nazýván RNA, je jeho dnešní život buď v plenkách, nebo kriticky nesvůj.
Osobní auta dole hučela bez přestání. Kolem dopravci uspořádali hon na lupiče oleje. Trávení rozmarýnu je v tomto kouři poměrně ulevující. Vzdechl jsem. Také vzdechla. Bylo to jedno ze sta slov které jsem z jejího života do své smrti přenesl. Nechtěla mi být na blízku, a tak jenom jednou za několik stovek let hodila "standardní provozní frázi" svého automatonu do mého zpravodajského koridoru, a s latentní láskyplnou ironií se podepsala jako "-tvoje mája". Nevím jak to dělala, ale dokázala se tím udržet tak vysoko, že jsem jí v předsmrtném dotazníku uvedl jako neinteraktivnější a nejcitlivější inteligenci v dosahu mého vědomí.
Dvacet let ještě umírali.