- Škála modifikace DNA: náhodné mutace, regulace expresivity genů, reverzní transkripce, reprodukční syntéza. Je-li reverzní transkripce, nebo její expresivní substituce využívána organizmem k vylepšování kódu za běhu, a je-li pak tato informace přenesena do další generace, pak stoupá celková evoluční efektivita DNA. To však ještě není známo. Dosavadní teorie DNA-evoluce se zatím spokojuje se závěrem, že k samotnému Darwinově vývoji dochází na základě velmi nepravděpodobné "sporadické a náhodné pozitivní mutace" a to pouze během reprodukční syntézy, což zcela popírá teorii konkurenční evoluce, která dnes dlí v každé, i nevzdělané duši.
- V opačném případě by páření muselo přinášet zvýhodňující mutace pouhým kombinováním standartních typů.
Tato "kulminace genů" může zcela postačovat k adaptaci, avšak těžko říci zda už teď naše DNA obsahuje kousky kódu nějakého post-člověka, řádově se od nás lišícího, a jen čeká, až bude nutné se s touto variantou vytasit. Na druhou stranu by taková kreativní kulminace standartů mohla zcela vytlačit teorii mutace, za předpokladu že genetika je tak jednoduchá, že máme-li například kód ledňáčka, postačí nám mixování jeho genů v průběhu několika hald generací na dalších deset dvacet živočišných druhů. To by však předpokládalo vědcům ještě neznámý vyšší programovací jazyk DNA, a opět by to otvíralo otázku, která kombinace byla ta přestupní: ta která přicházela ze země neúčinnosti, a postupné změny kódu, a přinášela jeden nový prototyp, který už může s jedním kódem předvádět jak paví brka tak delfínský zpěv. - Pokud je smyslem DNA a života se vyvíjet, nikoli jen přežívat, přeadaptovávat se a přemutovávat, pak je zajímavé, že to, kdo se bude s kým pářit, není nijak zvlášť chytře řízeno. Může se zdát, že u lvů, zápasících o plození, nebo u opičáků o vrchní pozici inseminátora, by v tomto procesu programování dalších mutací mohla hrát síla a tedy i genetická dispozice. Ale nepodléhá většina těchto samců pouze chvilkovému zápalu, navíc spíše se svou vybíravostí podobající žárlivým domácím mazlíčkům, kterým jídlo nejede, ale přece se o něj poperou, protože ten druhý by si dal? Navíc v případě pospolitých zvířat je taková možnost prakticky potřena, už tím, že se zvířata zřídkakdy míchají mezi skupinami, stejně jako lidé, kteří si vybírají své nejlepší partnery převážně v dosahu, tedy zcela jistě ne nejlepší. Také jak vidno, vzhledové a povahové rysy hrají při výběru až sekundární roli, zatímco na první příčce jsou často pomíjivé*, relativní hodnoty, jako jsou zásoby, moc. A nakonec většina druhů upřednostňuje divadlo, namísto kulturistických přehlídek, takže samičky padají kolem krku komediantům, milionářům ale zřídkakdy géniům, atletům či řadově budoucím nadlidem.
- Nakonec pokud chceme vývoj opravdu vystavět z procesu množení a kulminace shodných vzorů, musíme počítat s tím, že "přirozený výběr" bude příliš náhodný, než aby něco vybral: párování je takřka neovládané, natož aby úspěšnost a množství potomků nějak korelovalo s geny zůčastněných, přežití také hraje roli jen v extrémně nefunkčních mutacích, a žádné velké inovace se nekonají. Jinými slovy na všech úrovních, kde dochází k výběru kandidátů syntézy, už se ujaly jiné "jazyky" řízení situace, takže trojka DNA, mutace a vývoj se zdá být příliš assemblerovským jazykem, než aby se na ní někdo ze zůčastněné přírody kreativně podílel. Aneb vývoj DNA byl zastaven - což je také možnost.
*) tyto věci lze považovat za "pomíjivé", protože jejich účel pro samičku je ryze "egoistický", toto "jmění" není ani latentně určeno potomkům, neboť jak bylo dokázáno na zvířatech, život potomků je na žebříčku hodnot až za životem vlastním, či obživou.
