- Popírání existence vědomí není opodstatnitelné ani "robotickým" charakterem mozku, popř. organizmu. Toto popírání je živeno hlavně nechutí k vlastnímu subjektivnímu pojetí vědomí, které je ekvivalentní dřívějšímu výkladu duše. Je tedy filozoficky zcela ok vysvětlovat široké veřejnosti, že mysl je robotická více než je domníváno se, ale vyvracet existenci vědomí správné není.
Už proto, že vědomí nebylo dosud ani kvalitně vyhrazeno jako filozofický0 pojem, tedy krom lékařské vědy1, která jediná ví poměrně přesně co s tímto pojmem. Takže popírat ho, může zhatit snahy někoho jiného, dát mu kvalitní filozofický význam. To už má více logiky vyvracet rozdílnost živého od mrtvého. - Vědomí jako jazykové rozhraní. Vědomí je paralelní2abstraktní entizace3v jazykovém prostoru4. Když tělo vybavíme jen pamětí, povede to k "pouze" reflexnímu chování. Pokud však přidáme možnost jazykové konstrukce scénářů, a pevnou5 identifikaci těla s nikdy nekončící rutinou "Já", zpřístupníme paměť a vybavíme ji somatickými markery6, získáme mnohem větší časové rozpětí reflexu, tím také možnost jeho vnitřní "rekomputizace"7. Zrcadlením, které s vědomím vzniká, získáváme "kauzální náskok".
- Experiment k II: v ranném dětství, kdy ještě není vyvinut dokonale jazyk, a dítě se neidentifikuje s "Já", by neměly být vzpomínky vázány na "Já", ani by prožitek neměl být viděn "zevnitř".
- Teorie: myšlení probíhá výhradně ve slovech, či grafických jazycích; např. bez schopnosti grafické analýzy vjemu, a základních převodů z grafiky do slov a naopak (...) člověk není schopen grafické představivosti8; "já" v jednom bezrozměrném bodě9 spojuje jak jazykovou sebeimplementaci10, vzpomínky11, scénáře, přání, či vlastnické markery12 vědomého organizmu; veškeré kreativní myšlenkové pochody jsou syntetické a založené na konkrétním jazyce(cích); vědomí je neustálé navazování všeho v dosahu já-relací, přičemž efektní pocit "já"13 vzniká vazbou tohoto "já" bodu14 na všechny somatické segmenty15. Jinak řečeno: jako bychom každým okamžikem znovu a znovu natahovali šňůrku od "sebe" k viděnému, zažitému, předpokládanému; tím je zajištěna schopnost16pragmaticky úspěšného abstraktního myšlení17; nakonec naopak tím, že je celá ta abstraktní entita jednolitá, je snadné zajistit její propojení s motorickým centrem či somatickými vstupy.
- Vědomí se identifikuje, přičemž tuto identifikaci definuje efektivně. Efekt čerpá z manipulační teritoriality korekčně propojené s jednotu smyslů (vymezený vnímající činitel). Tato korekce(vymezení) se provádí na základě chyb/úspěchů. Tím podvádí rozum a navozuje dojem duše, vůle atd.
- Původní teorie vědomí jako sociální funkce: to, že je člověk schopný sebevraždy, ale nikdy stejným způsobem jako když zvrací, jen vyřazuje vědomí z věcí prakticity nohou či rukou. Je velmi pravděpodobné, že jeho primární role není v službě tělu, tedy nutně zbývá společenství. S jazykovostí vědomí tato socialita silně koresponduje.
0) I biologie či neurologie rozumnou definici postrádá
1) Ať už psychiatrie, či medicína
2) Paralelní "mikro-svět/jáství" k tělesné samosprávě
3) Proces kategorizace a schematizace prvků pomocí systému entit. Například když používám v myšlence entity Ty a Já, zajistím tak přibližnější úspěch, než kdybych sdružil všechna říkání, dělání a jmění bez ohledu na náležitost, a pak bych na základě vyhodnocení takových hromádek bych určoval svůj následující krok.
4) Stejně jako hmota neexistuje mimo prostor, vědomí neexistuje mimo jazyk.
Jazyk = zástupná síť kategorizací "reálna"; Reálno je mj. přístupné pouze zástupně. Vlastně o reálnu každý jeho segment podává zprávu, ale žádná zpráva není opravdu z první ruky [protože molekuly nemluví, jsou pouze interpretovány pozn.]
5) Neracionalizovatelnou. Vědomí nemá potřebu se identifikovat se svým tělem, a není toho ani schopné, přesto se každý vědomý tvor ve své subjektivitě chová tak, že vědomí spojuje se svou materializací do poslední kapky svého rozumu, ať už se jeho "hlasatelské já" naoko pitvoří jakoukoli "vírou".
6) Antonio R. Damasio: Descartesův omyl; způsob jakým s největší pravděpodobností mozek pečetí zážitky citem: některé dělá příjemnými, některé nikoli a jemnější odstíny; technicky by mohlo jít o zapamatování si jak "informační" složky vzpomínky, tak aktuální chemické hladiny hormonů a přenašečů (buď v místě asociace nebo prostě globálně). Zároveň potom daná hormonální paměť (banálně) je asociována k příslušným negativním nebo pozitivním vzpomínkám jiným, což pro danou somatickou "známku" ještě zesiluje vzpomenutou emoci, a tedy i kladnost či zápornost vědomosti v rozhodovaném scénáři.
7) Reflex zde upgradujeme na složitější rozumovou funkci, která už není tak bezhlavě "kauzální" či deterministická pro okolní entity. Nafoukneme ho představami, vzpomínkami, kalkulacemi a konečně potenciální volbou jiné strategie, než nejlepší známé (kreativní syntézou).
8) Na druhou stranu je jisté že si neumíme představovat graficky či barevně dokud nemáme funkční zrak, nebo alespoň hmat či sluch.
9) Bezrozměrném ve smyslu jazykové nevyhraněnosti. Myšlení je např. verbální, vzpomínka vizuální, ale pojem "já" tyto formy buď zahrnuje všechny, nebo žádnou z nich. Výsledek je stejný: "já" je asi tak popsatelný stav jako "jsem".
10) Jasnější by bylo použití "sebedefinice", avšak to jak na sebe hledíte, vytváříte po celou dobu své vědomé existence jako jakýsi programový kód, který vás zpátky ovlivňuje. To jak sami sebe popíšete, jste-li tázáni, je z části vaším vlastním literárním dílem, a z části vaším vlastním programem [Uroboros].
11) Vzpomínky jsou pseudo-ne-jazykové: snaží se maximálně navrátit původní stav vědomí i záznam periferií a myšlenek, avšak jazyků ke svému zápisu nutně používají. Např. vzpomínka že jsem šel na své sedmé narozeniny domů se časem rozpadla na větné spojení úplně jiných vzpomínek na dům, sedmé narozeniny i cestu. Vědomí by nepracovalo příliš efektivně, kdyby každá vzpomínka ve které figuruje můj dům nesla soběstačnou databázi informací o mém domě. Takto však pravděpodobně fungují i primitivní informatické modely neuronových sítí. Další věc která usvědčuje vzpomínky z jazykářství jsou nevědomá zkreslení vzpomínek, tvorba snů atd. Vše naznačuje že ve vzpomínce opravdu lze nahradit Listera Rimmerem pár příkazy "počítači".
12) Jednoduché nevědomé informace přiřazující autorství myšlenek či vlastnictví předmětů "mně". Patrně vznikají samotným chodem vědomí, nejsou spravovány vědomím. Vědomí je ani nevnímá jako informace: bere je tak reálně jako sebe a identitu s tělem.
13) To, co v I. uvádím jako mucholapku dnešních filozofů: důvod útoků na koncepci "vědomí". To co dodává našemu vědomí "nadpřirozený" prožitek, a totéž co v nás vyvolalo krom občasných pocitů na zvracení i víru v duši.
14) Jde opravdu o fyzický bod nebo okrsek, někde v spletité síti asociací, která nese náš rozum, paměť i vědomí.
15) Vstupně výstupní zařízení: zrak, sluch, hlad, zvracení, pohyb, mapa teplot/hmatu, hlas.
16) Kde bychom byli, kdybychom identifikovali viděné "někomu jinému", než "slyšené" a až teprve svůj hlad sobě? [odkaz:pokus s kočkou, deskou a hemisférami]
17) Že naše pochybné myšlenky a přísně nepřírodní rozhodnutí občas vedou k užitečným výsledkům.
1) Ať už psychiatrie, či medicína
2) Paralelní "mikro-svět/jáství" k tělesné samosprávě
3) Proces kategorizace a schematizace prvků pomocí systému entit. Například když používám v myšlence entity Ty a Já, zajistím tak přibližnější úspěch, než kdybych sdružil všechna říkání, dělání a jmění bez ohledu na náležitost, a pak bych na základě vyhodnocení takových hromádek bych určoval svůj následující krok.
4) Stejně jako hmota neexistuje mimo prostor, vědomí neexistuje mimo jazyk.
Jazyk = zástupná síť kategorizací "reálna"; Reálno je mj. přístupné pouze zástupně. Vlastně o reálnu každý jeho segment podává zprávu, ale žádná zpráva není opravdu z první ruky [protože molekuly nemluví, jsou pouze interpretovány pozn.]
5) Neracionalizovatelnou. Vědomí nemá potřebu se identifikovat se svým tělem, a není toho ani schopné, přesto se každý vědomý tvor ve své subjektivitě chová tak, že vědomí spojuje se svou materializací do poslední kapky svého rozumu, ať už se jeho "hlasatelské já" naoko pitvoří jakoukoli "vírou".
6) Antonio R. Damasio: Descartesův omyl; způsob jakým s největší pravděpodobností mozek pečetí zážitky citem: některé dělá příjemnými, některé nikoli a jemnější odstíny; technicky by mohlo jít o zapamatování si jak "informační" složky vzpomínky, tak aktuální chemické hladiny hormonů a přenašečů (buď v místě asociace nebo prostě globálně). Zároveň potom daná hormonální paměť (banálně) je asociována k příslušným negativním nebo pozitivním vzpomínkám jiným, což pro danou somatickou "známku" ještě zesiluje vzpomenutou emoci, a tedy i kladnost či zápornost vědomosti v rozhodovaném scénáři.
7) Reflex zde upgradujeme na složitější rozumovou funkci, která už není tak bezhlavě "kauzální" či deterministická pro okolní entity. Nafoukneme ho představami, vzpomínkami, kalkulacemi a konečně potenciální volbou jiné strategie, než nejlepší známé (kreativní syntézou).
8) Na druhou stranu je jisté že si neumíme představovat graficky či barevně dokud nemáme funkční zrak, nebo alespoň hmat či sluch.
9) Bezrozměrném ve smyslu jazykové nevyhraněnosti. Myšlení je např. verbální, vzpomínka vizuální, ale pojem "já" tyto formy buď zahrnuje všechny, nebo žádnou z nich. Výsledek je stejný: "já" je asi tak popsatelný stav jako "jsem".
10) Jasnější by bylo použití "sebedefinice", avšak to jak na sebe hledíte, vytváříte po celou dobu své vědomé existence jako jakýsi programový kód, který vás zpátky ovlivňuje. To jak sami sebe popíšete, jste-li tázáni, je z části vaším vlastním literárním dílem, a z části vaším vlastním programem [Uroboros].
11) Vzpomínky jsou pseudo-ne-jazykové: snaží se maximálně navrátit původní stav vědomí i záznam periferií a myšlenek, avšak jazyků ke svému zápisu nutně používají. Např. vzpomínka že jsem šel na své sedmé narozeniny domů se časem rozpadla na větné spojení úplně jiných vzpomínek na dům, sedmé narozeniny i cestu. Vědomí by nepracovalo příliš efektivně, kdyby každá vzpomínka ve které figuruje můj dům nesla soběstačnou databázi informací o mém domě. Takto však pravděpodobně fungují i primitivní informatické modely neuronových sítí. Další věc která usvědčuje vzpomínky z jazykářství jsou nevědomá zkreslení vzpomínek, tvorba snů atd. Vše naznačuje že ve vzpomínce opravdu lze nahradit Listera Rimmerem pár příkazy "počítači".
12) Jednoduché nevědomé informace přiřazující autorství myšlenek či vlastnictví předmětů "mně". Patrně vznikají samotným chodem vědomí, nejsou spravovány vědomím. Vědomí je ani nevnímá jako informace: bere je tak reálně jako sebe a identitu s tělem.
13) To, co v I. uvádím jako mucholapku dnešních filozofů: důvod útoků na koncepci "vědomí". To co dodává našemu vědomí "nadpřirozený" prožitek, a totéž co v nás vyvolalo krom občasných pocitů na zvracení i víru v duši.
14) Jde opravdu o fyzický bod nebo okrsek, někde v spletité síti asociací, která nese náš rozum, paměť i vědomí.
15) Vstupně výstupní zařízení: zrak, sluch, hlad, zvracení, pohyb, mapa teplot/hmatu, hlas.
16) Kde bychom byli, kdybychom identifikovali viděné "někomu jinému", než "slyšené" a až teprve svůj hlad sobě? [odkaz:pokus s kočkou, deskou a hemisférami]
17) Že naše pochybné myšlenky a přísně nepřírodní rozhodnutí občas vedou k užitečným výsledkům.
autor | 28. července 2008 v 0:45 | 
K bodu 4: tvrdenie ze "myšlení probíhá výhradně ve slovech..." je nespravne. Rozlisuj medzi slovami a pojmami.
k poznamke 9:
Pises ze "Myšlení je např. verbální". Nerozumiem vyrazu "verbalne myslenie", mozes ho vysvetlit?
k poznamke 11:
Je nejaky rozdiel medzi pseudo-ne-jazykovymi spomienkami a jazykovymi spomienkami?
Mimochodom - co je hlavnou tezou tehto textu? + myslis si ze si demonstroval jej pravidivost?