Klíma, teorie násilí, nemoc a osvobození

20. srpna 2008 v 21:46 |  Sapiens
Klímova filozofie má podivné místo mezi ostatními, se svým poustevničením a misantropismem, který samotnému konceptu "filozofie" příliš neodpovídá, ba protiřečí.


Ačkoli mnohé z jeho vývodů a stanovisek postupně čtenář s povzdechem odloží mezi "protimodlářské modly", některé světlé stránky stále nelze popírat. Klíma, pokud ho čteme v pubertálním či jiném "raném" vývojovém období obosobnosti má klíčovou roli, avšak velmi "na ostří nože". První zmínka, kterou jsem od svého mládeneckého okolí o Klímovi obdžel je, že kdo ho četl, spáchal sebevraždu. Toto je pro mnoho "neadaptivních" a "antiadaptivních" lidí prvním hlubokým důvodem si ho přečíst: jeho nebezpečnost, krajnost a revolučnost - vlastnosti jeho práce, které jsou produktem povrchního zpracování i nepochopení - produktem nedostatečného vhledu a všeználského výkladu, neopatrné a primitivní dedukce, která stíhá i jiné obory - surrealismus, komunismus či existenciální filozofii. Podobná úroveň dedukce tatktéž stojí za většinou dnešního, i odborného názoru na dílo F. Nietzscheho, či jeho spojování s nacismem a přivlastnění jeho "nadčlověka" romantickým hnutím arijským.

Co především je tak dobrého, s odstupem času, na Klímově myšlenkovém schematu? Právě jeho svoboda a vůle. Ačkoli mnohé, včetně Absolutní Vůle, časem člověka opustí stávajíce se zašlými abstrakty z původních jasných cílů a ideálů, ono vyhranění a síla tohoto vyhranění vůči společnosti, světu i přírodě se zachová. Člověku díky tomuto "starému přátelství" zůstane to oč bojoval: ten pocit kluzkosti a flexibility vědomí v jeho prostorovém kontextu, jasný pocit, že "Já jsem ten který jsem vždycky byl, v každém okamžiku jsem spokojený s tím čím jsem, a především nepodléhám týž ustádněnosti, frigidnosti a self-degradativní adaptaci, jako všichni v mém okolí. Jsem stále Absolutně Svobodný a Završený. A konečně většina "lidských problémů" je mi cizí, přičemž jsou všechny snadno uchopitelné, vysvětlitelné, řešitelné, a konečně jsou mi také cizí - nejsou mi třeba. Také jeho psychologické koncepty zanechají velkou vnitřní flexibilitu psychických procesů, a především postoje i statu, že má psychika není můj pán, nýbrž můj nástroj a produkt mé práce. Vše co mi vědomí naděluje není nic než to, co chci, a mohu to klidně odstranit, modifikovat či přijmout, ať je to jakkoli společensky, morálně či logicky nepřijatelné: má psýcha, můj hrad, můj rozum, můj nástroj, a celý Já-agregát - nic než proti mé vůli bezbranná cetka. Celé mé tělo, což je zase můj derivát Klímova konceptu, je nepodstatné, a zahrnu-li své názory a poznatky z oboru kognitivních věd a filozofie vědomí a přírody, je v širším kontextu poměrně jedno, zda vypadám tak či onak, zda se někomu líbím, či zda se někdo líbí mně. Jsem konec konců svým vlastním pánem, a to čemu panuji - vše čím jsem - je jen bezduchá mašinerie kauzálních a mechanických procesů, kterou nějakým epistemologickým nedopatřením alespoň zčásti indeterministicky rozehrávám. To, zda je má vůle objektivně svobodná, či jen figuruje v nějaké stupidní a zlotřilé deterministiké frašce je mi jedno. To vše, je Klímovsky vzato mimo mě.

Problém nastává v momentě, kdy si já-logika uvědomí svou "umělost" a sociálně-kreativní frigiditu. Je téměř jedno zda jste W.A.Mozart a právě vám duše rozehrála Klímovskou hru. Vše co umíte vytvořit a vytvoříte jsou věci mimo vás, a rozhodně nic, na čem by vám příliš sešlo. Pokud tedy duši, či její logice, vládne nějaká ta "potřeba seberealizace", poměrně hodně bude zpoza Klímovského pohledu strádat, a i Klímián-génius bude frustrován svou beznadějnou debilitou. Nakonec lze jen dodat, že budu-li se deset let na protest světu krmit Klímou, až si uvědomím nanicovatost "bytí filozofem" v dnešním světě, přejdu k tomu, čím jsem pro lidi, ať už jako umělec, myslitel, vědec nebo asketický a sebeobětavý pracant a pomocník svého okolí. A co zjistím? Že ať jsem čímkoli, přínos společnosti je pouze relativní, sama společnost si ho sotva zaslouží, a ačkoli darovat je jediná přijatelná činnost, nezajatá "sociálním konfliktivismem nízkých lidí", nakonec se vždy uvidím jako monstrum: zčásti syntetická, sebediktující a polymorfní, neautentická, ačkoli navenek "hodná" bytost. Taktéž externí hodnocení, kterých se mi dostane, přejdu, nebo si vezmu na triko, jako správný skeptik, jen to zlé.

Nyní přidejme obor, který každého Klímiána bezpochyby zaujme, zakopne-li o něj. Leviathanská teorie. Existenciálně-empatický model vraha, lupiče - a nakonec jediný logický a pravdivý závěr, ke kterému každý remorální (Nietzschův-Ree model přestavby vlastní morálky) jedinec musí dojít: že vrah ani lupič není špatný; že veškeré restrikce a invazivní metody proti těmto jevům a jedincům, které společnost zavádí, jsou jenom doplňkem pohodlnosti - jak existenciální, tak duchovní. Přijmeme fakt, že náš duch zdegeneroval v rámci přírodní kastrace tak, že není schopen přijmout fakt úmyslného zabití jako občasného, nepostradatelného jevu či produktu společnosti. Společnosti nekonzistentní, nestabilní a kritické momenty svou harmonicky-disociativní polohou vytvářející. Studium názorů vrahů je obecně amorální, avšak je v mnohém teorii násilí přínosem. Citujme nyní masového vraha, to vysvětlí onu amorálně-produktivní stránku směřování lidstva: "vrazi se nerodí, jsou tvořeni". Lze to přeformulovat tak, že společnost si zkrátka za tento "negativní jev" může sama - je jejím vedlejším produktem, jakousi neurózou každého morálně-společenského lidstva. Přísně logicky a vědomostně vzato, vzhledem k mnoha doposud existujícím formám společnosti (kanibalismus, války, trest smrti, eutanázie), lze opatřit tento odstavec dovětkem, že když nelze z morálního hlediska uznat nic z předchozích faktů, lze alespoň přijmout fakt, že lidská smrt a zabití vůbec jsou jevy příliš nafouknuté babským tlacháním, a morálními utopisty. Nakonec některé z aspektů této bubliny jsou pro některé druhy lidí i fakticky nezdravé a někdy i fatální. Smrt může být stejně oslavovanou událostí jako narození, a ať se to čtenáři líbí, nebo ne, některé společnosti smrt také patřičně oslavují - především bez pláče a smutku.

Jak teorie násilí souvisí s Klímou? Nijak a úplně. Klíma, být vrahem, nic by se nezměnilo, a v ideálním případě by stále zůstal kvalitním a zdravým duchem. A nakonec stejně jak v Klímovině, tak v Leviatanštině zůstanete sami, bdící v měsíčním světle, a proti vám zůstanou lidé s rigidními pravidly chování na hřbitově, s úctou k mrtvým, s nedůvěrou v ideální, a s prokletím pro každého, kdo by chtěl hřbitov obrátit na ruby, a na bílé mrtvoly připíchnout cenovky, aby lidem "ukázal jiný pohled" na smrt. A co je nejhorší, toto spojení s sebou ne nutně nese ještě spojení oné sebe-monstruizace s tím, že jste potencionální vrah. Určitě odtud třeba není dlouhá cesta k vsugerování si, že už když si v rámci bádání představíte, že někoho zabíjíte, zabijete, a zabili jste, jste už prvním stupněm vraha. To je jedna z možných negativních duševních relací ke kterým Klíma značně dopomáhá. Vaše odloučenost, jinak velmi příjemná, zde hraje roli střepu v kapse, o kterém nevíte, a můžete se říznout. Samozřejmě jsou i jiné možnosti jak a oč se s Klímou pořezat, ale tento příklad - kombinace s teorií násilí - konkrétně ukazuje vývojovou i faktickou formu, kterou většina takových nebezpečí může dostat. Je jen na vás, a vašem svědomí, jak tento osobnostní mezník zapracujete, ale může to být dost těžké, a některé jizvy už vám zůstanou.

Zůstává však, že Klíma je dobrý "konzervační chirurg" duše. A pokud si chce někdo ze svobodných duchů, které to formy snad u každého člověka alespoň na chvilku problesknou v pubertě, zachovat svůj pohled na svět, svou názorovou konzistenci, či svou revolučnost, Klíma je stále dobrý, či snad nejlepší vzor... Avšak to v co se postupně změní vaši přátelé, známí a rodina, může mít někdy až děsivé podoby, s tím by měl počítat každý svobodný duch, který chce svoji svobodu zakonzervovat (a v mladistvém rozjaření si klidně vykope hrob a na pomníček si napíše nejsem doma, ale stejně zvoňte dvakrát).

A proč nemoc a osvobození? Protože v době, kdy hltáte Klímu, jste fakticky nemocní, stejně jako byl Klíma. Avšak, jak Klíma sám říká: má nemoc, je má a.v.. Jste nemocní za svou svobodu, a je to asi i jediná forma nemoci "za". K nemoci však lze podotknout, že stejně jako se ve vás zafixují některé svobodné body, stejně jako si vytvoříte určitý kreativní i amorální postoj k své duši, mnohé relace s okolním světem budou v důsledku potencionálním semenem neuróz(y), a šlápnete-li jednou vedle, zavaříte si své svobodné duši do výhledu reálné a těžké psychické choroby. Lze říci, že už kolem Nietzscheho je tato "chorobotvornost" relativizací, a neokreativizací původně fixních, či společensky normativních procesů a slovníků poměrně vysoká. A stejně jako ze zdravého filozofa s trochou smůly Nietzschova filozofská větev dokáže udělat labilního jedince, nebo alespoň "zaminovat" některé oblasti mozku (temporární negace morálních fakt v rámci relativizace pohledu nutná pro plné pochopení jejich textu), tak tyto filozofie už narušené jedince přitahují. Ať se jedná o nihilisty, nebo přímo lidi chorobné. Toto je však pominutelné, protože duchovně zvrácený, zlomený nebo chorý může být pro tento obor větším přínosem než hygienický atlet, tzv. Savo filozof. Který duševně chorý a zvrácený člověk kdy byl takovým přínosem pro filozofii, ptáte se? Třeba Ježíš Kristus.
 

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.