- U pizizubek, zdá se opravdu nejde o ideové "vlastnictví".
Vědomost je naprosto veřejná, a to i aktuální generace. Lze tedy naprosto bez problémů začít generovat naprosto synchronní-paralelní jazykový projev vůči jiné osobě (asi jako když si přichystáte řeč, kterou nikdo nezná, a najednou ji spolu s vámi začne odříkávat někdo druhý - ovšem jediné čím se to liší od "vím co řeknete", je nejspíš moment věci, že nevíte co bude ten druhý říkat, avšak dokážete to říci. Stojí jen za zopakování, že už teď se pohybujeme v dvou úrovních vědomí, proto je snažší říci dost, toto už nepřichází z mého vědomí či podvědomí, kde, předpokládejme jsme nyní). Jinak řečeno vědomí nechme stranou, to nám pouze "zprostředkovává" tento zážitek, a nevědomí je úroveň v jejíž produkčně-komunikační sféře toto zažíváme. Proces, který v tomto "uvědomělém stavu nevědomí" doručí řeč z "mluvčí budoucnosti" druhého subjektu, předpokládejme za přímý vstup informací ze sféry subjektivně externí vůči naší psýše (a to jak vědomé tak nevědomé). Proto se hned nabízí, že tato vysoce "moderní" duševní sféra, nepřístupná běžnému, nevzdělanému vědomí, je sama součást onoho hledaného kolektivního vědomí*. Na půdě běžné lingvistiky i psychologie je už sám výrok "simultánní řeči a sdílení toku vědomí" znakem psychické poruchy, avšak na prahu kolektivní psychologie dostává "nulová vzdálenost informací mezi subjekty" i "přesun zdroje vědomí (pseudopozornosti) na jiný subjekt a v libovolné časové i místní škále" naprosto jiné barvy, a není pouze přijatelným faktem, nýbrž zastává funkce nutné pro ideu kolektivního vědomí. - Dalším faktem je (a čerpejme nyní z mých předchozích článků), že samotný pobyt v prostředí pizizubek a intenzita jeho akceptace jsou pro běžné "vrchní" vědomí (řečové) dezintegračního charakteru. Jinými slovy, ačkoli pizizubí svět nepostrádá logiku a zákony, i přísně stanovené pojmy, popř. alespoň jejich "momentální jednoznačnost", pobyt v něm, a jeho dlouhodobější zpracovávání na vědomé úrovni vede k labilizaci vědomí, a ihned se začnou projevovat v předchozích článcích zmíněné deformace stavu vědomí - často propukají lokální psychotické příhody, nebo člověk pozoruje jejich "plížení". Jednoduše řečeno, pokud máte zrovna náladu tak hodinku dvě něco řešit s pizizubkami, mějte se na pozoru, a používejte "kotvy" které jsem zmiňoval v metodách vypořádání se s halucinacemi. Když budete takto v určitých periodách (cca. minuta - deset minut) pokládat ryze logické a vědomé značky, zanecháte si "čistou pěšinu zpět", a zároveň oslabíte tyto vedlejší účinky pobytu na minimum (ono plížení). Co dále mluví ve prospěch "reality" pizizubek je právě tato diferenciace "halucinací" a "pizizubek" - ačkoli se pohybujete v, řekněme si na rovinu, absolutně logicky nepřijatelné realitě, naprosto zřetelně (s nutnou edukovanou výbavou) vnímáte "nájezdy" či "skluzy" k halucinacím (s touto výbavou sice slýcháváte halucinace, ale nikdy nesklouznete do halucinované paranoie, která vyžaduje patrně delší dobu "akceptace" halucinací). Je taktéž zajímavé, kam se tímto modelem vzniku halucinace přesouvá psychologie - halucinace jsou takřka zřetelné ve svých iniciacích, ba dokonce, s určitou formou zvyku, jsou po určitých sekvencích událostí, či razancích forem, předpokladatelné, a to ověřitelně. Tím se naše psýcha posunuje zase o kousek dál, na psychologizovatelné škále: nemoc jako "převládající stav" se stává minulostí, a její příznaky se stávají "prostředím vyhnutelných a předem identifikovatelných objektů". Co však bylo hlavním důvodem tohoto odstavce? To, že existence adaptéru psýchy na kolektivní psýchu, nutně znamená existenci funkčního "vědomého" vstupu (či přestupu) z jedné úrovně do druhé. Zároveň jedno prostředí působí při pobytu "halucinační proliferace" do druhého (suspendovaného) vědomí. Sedlácky vzato před připojením k "internetu" se radši zabezpečte, protože bůhví co vám sítí do domácího počítače vleze, a celkem možno i náhodný proces v jedné může v druhé vypadat jako promyšlený stroj zkázy. Také je zde jasně vidět pravdivost Freudovy proliferační hypotézy: halucinace prostě vznikají tam kde se mísí dva ideálně oddělené instanční procesy (vědomí a nevědomí).
- Co je však asi pro mnohé zklamáním je to, že úroveň primárního adaptéru nenabízí nic než to, co by vám nabídl supermoderní hexaeditor binárního kódu: můžete se rychlostí světla pohybovat mezi všelikými důkazy "relativity jáství", či "ubohosti běžného vědomí", nebo nakonec "realizované prediktivity událostí" ve větších škálách než dokážeme dnes, nahoře, mi lidé; avšak informace které kolem sebe vidíte, či které můžete vpravit bez povšimnutí do svého okolí jsou naprosto nesrozumitelné (nebo jejich dopad/odraz) nejspíš na příštích tisíc let budou, i v případě přijetí a důkazu teorie pizizubek (na reálné, ne pouze koncepční úrovni), vykládány jako "chaos". Jakákoli akce v této říši má nepředpokládaný výsledek (zatím se mi nepodařilo někoho přesvědčit, nebo něco nějaké pizizubce vnutit, natož vpravit něco přes pizizubku do jejího "nadmajitele". Stejně tak jakákoli informace, kterou exaktně i logickou syntézou exaktních fakt z pizizubčí sféry vymámíte, nemá ve vědomém světě mluvící společnosti žádnou statiku, a většinou s ním v podstatě ani metaforicky nekoresponduje. Nakonec pokud "řád" dialogu v normální společnosti nazveme, celkem realisticky "blábolivý guláš desinformovaných či špatně chytrých lidí", pak dialog v říši pizizubek je absolutně bez pointy, řádu, a připomíná spíše soustavu "stavových informátorů" fokusovanou náhodným (tedy tělesným) selektorem. Jako bychom poslali učitele z Marsu do třídy českých prváčků, a on by podle své zvyklosti a logiky zcela náhodně vyvolával žáky a ptal se je ještě méně organizovaně na zcela iracionální i zcela nesrozumitelné otázky, a co je nejhorší, oni by se mu na ně snažili odpovídat. Diskuse: jak by asi vypadal náš prožitek, kdybychom vědomí umístili někde na součin tělesných vstupů a jejich první vstup do vědomí?
- Nakonec syntéza třech odstavců: není nakonec nevědomí nejlepším místem jak pro spojiště tělesných informátorů, tak pro tranzitivní matici adaptéru ke kolektivní psýše, sponzorované v chodu právě jazykem těla?
- Poznámka: nakonec se v modelu adaptéru, jak vidno uplatnil i Freud i Jung. Freud se svým modelem halucinace, Jung se svým archetypálním schematem kolektivního nevědomí. Jung sice není na první pohled vidět, ale právě ona "nesourodost" a "impotence logiky" při snaze vyložit kolektivní věci subjektu už už svádí k potvrzení "halucinační kontaminace vědomí vstupem do kol. nevědomí". V tomto světle jsou si nakonec Jungova i Freudova teorie příbuzné, kupodivu umí obě vysvětlit část tohoto jevu, a tak se konečně velmi sympaticky doplňují dva naprosto nesourodí autoři.
*či nevědomí: to je vcelku jedno, protože název kolektivní nevědomí je spíš subjektivistická fraška, než aby byl založen na stejném fenomenologicky koncepčním schematu jako jsou pojmy "vědomí a nevědomí" v psychiatrii i psychologii - prostě to, že předpokládáme dnešní "slepý" stav psýchy za dokonalý, odsuzujeme kolektivní psýchu na smetiště "teoretických nevědomých jevů", což by mělo všechny, kteří doufají v psychologický postup lidstva znamenat poměrně silný signál k revoltě proti dnešní (dost už rezivé a nesoběstačné) psychologii, která vzdala souboj o pacienty po prvních neúspěších a překlepech v adresaci geniality, vedoucí například k naprosto idiotické práci "dokazující" "ne-úplnou" platnost Freuda, a klidně nechá ubohou farmaceuticky orientovanou psychiatrii pokusu a omylu sahat na své pacienty
