Jako další, už pokročilé, řešení halucinací lze použít "racionalizaci přeslechu".Domnívám se totiž, že sluchové halucinace jsou spíše způsobeny "latentní syntézií" (tedy zhruba ve stejném schematu jako je schizoidní vůči schizofrenní). Tím myslím pouze to, že pacienti s hlasy, nemusí ani tolik "trpět nemocí", nýbrž stačí pouze větší náchylnost sluchové asociační mapy k přeslechům, a vlastně k invalidní asociaci fragmentárních zvuků k "falešné reprezentaci" určované potom už samotným neurotickým zaměřením pacienta. Pokročilejší řešení (tedy jste-li už trochu v svépomoci sběhlí) pomocí racionalizace potom spočívá v tom, že veškeré, povětšinou atakující slyšiny v šumovém prostředí (míchanice reálných lidských hlasů atp.), zpětně zachytíme, předem si uvědomíme, že pokud by nám chtělo okolí něco sdělit, řeklo by nám to jinak než "zezadu", za druhé si uvědomíme, že neděláme nic, pro co by nás mělo okolí atakovat, tím uzavřeme samotný přeslech do jakýchsi "závorek iracionální produkce". Nyní můžeme použít velmi užitečnou přípravu: uvědomíme si snovou podstatu slyšeného (to má velkou výhodu v tom, že nevykládáme svůj stav jako halucinační, jak jsem dříve navrhoval, nýbrž uvědomíme si samou podstatu slyšeného, zároveň se vyhneme vedlejším účinkům (autopersekuce) samotného výkladu jako "halucinace", a konečně celá situace se namísto "chorobných zážitků" přidruží k prožitkům spánku, usínání a probouzení, kde takové přeslechy může mít i úplně zdravá a silná osobnost). Nyní hlavní krok, který metodě dává jméno racionalizační: zkusíme se zaměřit na mluvený zdroj fragmentů. Pokud tedy k přeslechu např. dojde u vzdálenější řeči konkrétní osoby, zkusíme vypátrat co nyní dělá, a na co se nejspíš ptala, že jsme se takto přeslechli? Zkusíme prostě vypátrat opravdu vyřčená slova, která při horší slyšitelnosti mohou být zdrojem konkrétní "falešné" věty kterou jsme zaslechli (kterou nám sluch zfalšoval). Pokud se nám to alespoň zčásti podaří, lze to považovat za poměrně velký úspěch, ale můžeme klidně pokračovat analýzou toho, proč jsme zaslechli právě toto (předcházel přeslechu nějaký psychický pokles? prožili jsme předtím nějaký nadměrný stres? trápilo nás dnes něco více než obvykle? nejde o nějaký dlouhodobý osobností problém (jsme v něčem opakovaně neúspěšní) atp.)
Dále může být velmi vhodné přestat v nepříjemných vjemech hledat logiku a smysl. Je velmi dobrým nástrojem opět začít brát věci s nadsázkou, a nebát se označit naprosto všechno nepříjemné za nesmysl či hloupost. Je vcelku jedno, že takhle naházíte většinu zážitků a "zkušeností" do jednoho pytle, hlavně že se vám uleví. Také si časem možná uvědomíte, že přít se s hlasy o oprávněnost své činnosti/myšlení je nesmysl, nebo alespoň poznáte, jak jsou hlasy vlastně hloupé. To je dobrá cesta k poznání, že jsou především otravné. Zkuste srovnat své zdravé zážitky (třeba z mládí) se svým nynějším stavem: bylo daleko lepší, když jsem mohl v tichu vychutnat ticho, bylo neskutečně lepší, když jsem mohl poslouchat hudbu, a slyšel jsem jen ji atd. Opravdu nejtěžší je přesvědčit sama sebe, že jsem schopný většinu nepříjemných psychických činností i produkcí odstranit, a hlavně v nich rozpoznat "mě vlastně cizí nesmysly".
Nyní se vrátím k "druhému panictví". Kde se tento logický závěr bere? Řekněme si pravdu. Před naším prvním sexuálním stykem jsme prodělali mnoho nepříjemných problémů: kam se zařadit, pocity bezcennosti sebe i světa, dojem obtížnosti sexuálního života, naléhající stále k rozkladu identity. V době sexuálního života, který je nyní pasé, jsme se cítili celí, připravení na život: téměř dokonalí. Avšak po překonání sexuální aktivity, jsme upadli do zhruba stejného období chaosu, desintegrace osobnosti, a hlavně sociálně-sexuální autopersekuční myšlenkové činnosti. Lidé jako mi, se velmi liší od ostatních: náš sexuální život je obtížnější, protože o sobě stále přemýšlíme, nimráme se ve své sexualitě, osobnosti, a jinými způsoby se snažíme "být co nejkorektnější" - jsme si ve svém pohlavním životě nesnesitelnými dráby, ale budiž, taková je podstata naší racionality - chceme být dokonalí, a tím jsme k sobě často bezcitní. Jak jsme prožili reálné panictví? Vnímali jsme nekonečnou propast mezi námi, a sexem. Dělali jsme mnohé nezdařenosti a úskoky vůči našim "vyvoleným protějškům". Vůbec jsme si přišli příliš "objektivní" pro "citový život", takový jaký jsme se domnívali vidět u jiných: jednoduchý, drsný a bez soucitu, ale zároveň prožitý, nikoli promyšlený - autentický a opravdu emocionální. Sebe jsme vnímali jako citově uzavřené a těžko přístupné druhému pohlaví. Zároveň jsme určitě prodělali spoustu "dogmatizací" "skrytého klíče k sexu" (prostě spoustu domněnek, proč právě my nemůžeme). Také jsme nejspíše většinou čekali, až ten druhý projeví nějaký náznak citu, a pak jsme eventuálně spustili náš "retardovaný scénář sexuální žádosti". Zároveň jsme ve své pasivitě viděli démona, stojícího za nezájmem o nás. Dále jsme si, někteří, asi vytvořili prvotní překlepy v sociální logice: např. že žena má zájem jen o aktivní a otevřené muže, nebo dokonce že každá žena v nás vidí jakéhosi "nepřítele její sexuality" kterého se svým milencem "podprahově týrá". Budiž. Ale proč jsme došli k závěru, že jsme opět panici? Prostě proto, že spatřujeme stejně hlubokou propast, a vyvozujeme stejně slabá logická schemata sexuální společnosti. Také zbytečně přehodnocujeme vlastní význam sexu. Toto vše nám prostě vyvolá tak silný dojem, že jsme na tom stejně jako tehdy, že ať už jakkoli iracionálními důvody vyložíme svému rozumu teorii o svém "druhém panictví". Nejdůležitější na celé koncepci je to, že druhé panictví je vlastně důsledek našeho nimralství a nedostatečné sexuální zkušenosti. K tomu přidejme snahu vše logizovat, a jsme v hotovém pekle: každý kdo se na ulici políbí se nás snaží umořit láskou, kterou my neumíme nabídnout. K tomu se přidají halucinace atd.
Chceme-li takovýmhle následkům předejít, a vyhnout se sáhodlouhým sebepsychoterapiím (protože psychiatrie nám nenabízí takřka nic, krom těžkých prášků na spaní, bůh zaplať :), je nutné zavést alespoň minimální psychiatricky preventivní sexuální výchovu v předpubertálním věku, kdy dítě má zájem o jakékoli vzdělání, ale ještě nemá tak málo rozumu, aby si myslelo, že mu už nemůžeme nic sdělit. Jde samozřejmě o minoritní edukaci, avšak uznejme, že současná sexuální a rodinná výchova nenabízí lidem jako jsme mi naprosto žádnou oporu. Lze také pochybovat o vlastním významu poměrně úzce orientované a vůbec špatně pojaté sexuální výchovy vůbec. To jak probíhá styk, k čemu slouží v přírodě, a jak se chránit před početím při sexuálním styku jsou krajně nezáživné informace, které jedince sexuálně nevychovávají, nýbrž je lze shrnout třemi obrázky v nějaké brožurce, kterou sedmileté dítě dokáže splácat z kolujících sprosťáren také, a puberťák už nenajde jiný význam takového výkladu než se blbě uculovat při naprosto negativně provedené hodině (citová úroveň takové hodiny sexuální výchovy je nulová: žák se stydí a své negativní pocity invertuje v humor, učitelka si připadá hloupě, a přenechává celou záležitost na danou kapitolku, nebo trapný videoklip). Co navrhuji je poněkud smělé, a z hlediska zaměření na "psychiatrickou prevenci" bude s jistotou zavrhováno. Jde o to ukázat dítěti jak vidí svůj sexuální život už dospělí lidé, jistou rekapitulaci dospívání. Vyčíslit omyly a zklamání, překvapení a radosti, avšak i povinnosti a možná přidat některé "triky" jak se s něčím záludným vypořádat, či kde nečekat příliš. Také však je zcela nutné poukázat na hodnotový kontext sexu ve společnosti: jak je možné žít, a co vám takový život přinese, avšak i konkrétní zvyky, které prostě nelze obejít nějakým zjednodušením. Je však zároveň nutné (což je stěžejní myšlenka této práce), především už konkrétně v rámci psychiatrické prevence, poukázat i na naprosto zásadní avšak zcela triviální aspekty sexuálního života, a to i ty věci, které normálnímu kantorovi přijde zbytečné nějak popisovat (např. že nikdo po nás nechce, abychom sexuálně žili, že ženy netrpí, když je nějaký chlapec dlouho sám, a nakonec že provozovat sex není žádná zásluha a v ideálním případě neprovozovat ho, a třeba jen čekat na ženu není žádný skluz na společenském žebříčku atp.). To jsou věci které v zásadě tkví za velkým množstvím až tragických případů lidí, kteří buď spáchají sebevraždu, nebo zbytečně dlouho trpí odtrženi v nerealistických úvahách nad svou identitou někde v osamění, nebo jsou konečně bez jakéhokoli náznaku psychoanalýzy označkováni nějakým dekadentním F a šoupnuti do lochu, kde léčba spočívá ve vykouření alespoň dvou krabiček cigaret denně, a v neustálém pocitu křivdy, pod plechovou pazourou často nelidských, ale hlavně bezstarostně chybně diagnostikujících primářek, a s rozsudkem neodborné, tvrdé a maligní medikace s řadou extrémních vedlejších či extrapyramidálních účinků, a především bez účinků užitečných. Většina českých psychiatrických ústavů také pravděpodobně, vymlouvaje se na nedostatek financí, zanedbává i v prospektech reklamované součásti péče, jako jsou sezení, terapie atp. Často jsou sice tyto věci provozovány, ale jejich náplň je ryze administrativní, nebo velmi, ale velmi naivně a neodborně provedená, takže se vzdělaný psychoterapeuticý laik musí v jejich průběhu provádějícímu lékaři jen vysmát. To jde však stranou, pokud by se takto vylepšené sexuální výchově opravdu zasazením sexu do širšího kontextu, a především už konečně vlastním vzděláváním v duchu předávání zkušeností, povedlo uchránit před neurotickými chorobami měřitelné procento "absolventů"! Bohužel, dokud si budete stát za svým, že sex je naprosto otevřené téma, a především natolik intuitivně pochopitelné, že nepotřebuje výkladu (jaký to stud!), natož aby bylo nutné vysvětlovat zcela triviální fakty, nebo dokonce žákům osvětloval pravou tvář promiskuity i "postkatolického stylu párování", či dokonce nedej bože, aby žáky pro svou otevřenost vyučoval homosexuál! Překážek je dost, ale výzva je obrovská, pro toho kdo uvěří, že značná část psychiatrických (zjm. neurotických i n-psychotických) onemocnění pramení z dekadentního zjevu současné sexuální edukace a tabuizované tabuizace sexu, negující do té míry, že se veřejně chlubí svým "detabuizováním", které je však naopak zcela odtrženo od reality a působí v pravdě jen v pornografickém průmyslu. Obecně však sexuální kultura je dnes příliš zvrácená (už takové tabu nazývám zvráceností, ovšem nepopírám jeho funkci, bude-li rozumně provedené, a především promyšlené) co se týče její "verbální pravdivosti", než aby tu bylo jednoduché řešení a jednoduchá realizace. Sama reforma sexuální výchovy vyžaduje zdravé jedince, schopné otevřít vhodný kanál pro sdělení takových informací, schopné vyhnout se "zkažení" nebo "navádění" - tedy v pravdě otevřené a svobodné duchy, avšak nikoli ustrnulé (stydlivé klidně .), nebo naopak amorální, či příliš sem či onam. Prostě nějaké "zeměpisce" sexu a společnosti, schopné vidět vše tak jak to opravdu je, a schopné předat to tak, aby i mladý sexuálně nezralý člověk zhruba pochopil široké obrysy toho, do čeho se narodil, a zároveň aby získal určitý dojem svobody rozhodnutí, a vystavěl tak vlastní společenský život a "sexuální logiku" na základech té edukované, či jejím překonáním. Zároveň je to vhodné místo k vytvoření orientační "tolerance", nikoli však k jejím klavírování. Proces by měl být také především tvůrčí a nezaujatý příliš polaritami, radši už analogiemi. Samotný význam a použití kondomu bych snad úplně z výuky vyškrtnul :) Už vzhledem k nekonečnému množství podobných preparátů.
Freud se určitě nemýlil ve významu sexuálního pudu ve vztahu k neurózám, obsedancím, snům i psychózám či narcizmu a o.k. Avšak jednu věc zapomněl uvést (ve formátu ála Nietzsche, Klíma: "pro osly") : to že je pud tak důležitý na poli psychiatrie, ještě neznamená, že je tak důležitý společensky. Nevěděl totiž, že jeho knihy psychiatři zahodí, a z popela smetiště budou preparovat dospívající lidé, které naopak jeho myšlenky zaujaly, a kteří se chtějí vnitřně vzdělat, na rozdíl od svých povrchních užvatlaných odborných současníků; Není to ani zásluha, ani povinnost, a konečně vůbec důvod v sobě rozpoznávat komplexy, když někoho máte, nemáte či jen špatně hledáte a čekáte. Klidně zůstaň u toho, že je to prasárna, a že hlídáš v svém nitru duchovnější pouta pro vyvolenou osobu, která někde je. Není naprosto osobnostním defektem sexuální život odsoudit do nejspodnější přihrádky a věnovat se vlastním zájmům. Nikde taktéž není psáno, že mít děti je smysl života, jeho hlavní náplň. Nikdo vám nemůže vyvrátit, že plodit děti do této "sociální pustiny" je nezdravé a nerozumné. A konečně vaše psyché absencí sexu či partnera nijak nestrádá a především jste rovnocenní, vaše dílo je rovnocenné, a váš život je plnohodnotný, a nemusíte být asexuál. Zároveň sexuálně žijící neovládají žádné tajemné citové jazyky, ani neoplývají nějakými "sexem indukovanými vlastnostmi". Ačkoli je pravda že sex může poněkud uvolnit fantazii, zvláště ten první, ona změna rozhodně není "něco extra", nebo dokonce trvalého rázu. Je však velmi důležité před "svým rozhodnutím o sexuálním životě" velmi dobře zvážit míru své závislosti na společnosti, a opravdu dobře si určit priority: může se vše zvrátit, a můžete buď klít, že jste se nevěnovali např. studiu místo zbytečného "čmuchání k rozkrokům", avšak naopak se můžete jednoho dne vzbudit, a zjistit že vás vlastně obor nezajímá, nebo na něj nemáte, a zbytečně jste zavrhli své "mládí" a "ženy", pro chiméru (viz Kupka a knihy :).
Jste-li ještě "čisti", a trpíte-li teorií, že sexuální pud je živen "závislostí", či dokonce, že dnešní sexuální kultura trpí abusem sexu, rád s vámi souhlasím, avšak je to stále jen naše teorie. Hlavně se prosím vyhněte nějakým primárně sexuálním žádostem, nemáte-li na to náturu či tlačí-li vás k tomu jen váš dojem méněcennosti, takový krok nemůže skončit než neúspěchem, a zbude vám ve svědomí obrovský flek (vlastní zkušenost). Držte se hesla že nejlepší je "nejdříve se spojit duchovně pak se oťuknout, a pak teprve v rodinném kontextu žít sexuálně" - je to sice, jak vám řekne většina spoluobčanů "pěkné srabáctví a podivné zpátečnictví", ale pokud máte alespoň zčásti stejné nastavení jako já, je to jedna z nejsnadnějších cest, jak si zachovat odstup od případných chyb, ponechat si místo k uvažování o sobě, a nakonec neohrozit se zbytečně deziluzorními a bezcennými vztahy, které vám vše kolem druhého pohlaví akorát zkomplikují a znechutí. Také příliš v oblasti sexu neteoretizujte, nemáte-li k tomu zvláštní kreativní důvod. Často tím sice, ne jak myslíte: zkazíte svou psychiku a zneužijete filozofii k racionalizaci komplexu, nýbrž pouze skazíte filozofii :)
