Rozloučila ses. Takhle mluví prase. Ty chlíváku, co na mě šaháš. Ten debil mě včera víš co.
Hm, to bysme mohli. Jaktože's mě dohnal. Jsi normální? Tos musel běžet. Ne. Nevěřím ti. Ne, vzal jsem to jinudy. Hm, pěknej rozhled. Hele co tady je. Kudy jsme přišli? Tudy. Jak to můžeš vědět. Dej na mě. Bílou polívku.
Najez se pořádně. To je hrozný co sem dělal. Určitě jsem tu za trest. Nebo jí mám zabít? Určitě jí mám zabít. Řeknu jim to. Hele, zavolejte policajty, já jsem nebezpečnej. Hele řeknu ti jednu věc. Ty budeš spát tady, já támhle.
Jak jinak. Donaha. Vede snad jiná cesta? Vždyť přesně tohle je to poslední co lze udělat. "Chci sex". Měl jsem to říct jinak. Copak jsem nějaká děvka? Určitě. Praštím ho flaškou, přeberu volant a pak s ní odjedu. Ať si ještě vykouří poslední cigáro. Stejně musím vypozorovat jak řídí. Taky musím počkat až bude rovina. Ne, to nejde. Prostě toho asi nejsem schopnej.
Krystaly. Roční mládě: hygienicky zabalená mrtvolka. Drobný žlutý flíček na růžovém krku. Je to už sedm dní od návratu Leoparda. Království zuřivě teče kolem zdí. Leonardo se zdlouhavě podíval na obraz, a zabodl nůž do stolu. Kde se ty ksichty berou? Někde z láhve. Když jsem poprvé přišel do blázince, ptali se mě s umrknutím, jestli jsem to přehnal s pitím. Pak mi dali kompletní návod jak si rozbít hlavu o zeď, naučili mě obchodovat a vřele se se mnou rozloučili. Kdo? Hypermaniaci. Jinak se jim nedá říct: všechno je hyper a super, ale hlavně to musí bejt in. Co není in, z kola ven. Ale o tom tenhle příběh není.
Všechno to začalo tím koněm. Nebo možná už tehdy jsem jí nějak chorobně podlehl, aniž bych věděl které z těch dvou. Jedné jsem to říkal, jenom říkal, ta druhá se mě snad mohla zbavit? Nevím, asi mě příliš dlouho znala. Rozhodně mohla reagovat jinak, a to v mnoha momentech. Asi byla slepá.
Jak vycouvat. Nějak si to zlámu vprostřed, snad si toho ti hygieničti debilní maniaci v tichých ambulancích nevšimnou. Svět je nepotřebuje, stejně jako potřebuje spoustu jiných věcí. Dlahu pak vytáhnu a praštím jí děvče co sedí přede mnou v divadle. Jak jinak: roztáhnout, svěsit, zkosit a utéct. Nikdo mi mraženej chleba nevnutí. Nikdo mě nedonutí zůstat doma. Nikdo mě nebude říkat la Bomba. Ještě lepší je, že ... ale co.
Nakonec to co jsem způsobil bylo minimem toho co jsem způsobit mohl, to co mě k tomu dohnalo by k tomu dohnalo asi i jiné, a to co jsem si tím sám způsobil, a co nezávisle přišlo vzápětí bylo stokrát horší než všechno co se vlastně odehrálo. Ponaučení? Už nikdy nebudu ustavičně číst názvy přepravních společností, nebo reklamy z tramvaje, nikdy nebudu podobné informace sdružovat, ani systematizovat, i kdybych to měl dělat ze stejného panického studu, jako tehdy.
