Určitě to tak myslela. Jen je v tom určitě nějakej skrytej systém, něco co musím odhalit. Vykoupu se, tak to půjde líp. Tráva? Určitě na povzbuzení.
Ta ohromná energie. Svlíknu se. Nic. Něco jí řeknu. Nech toho, já mám muže. Určitě čeká větší odvahu. Zkusím jí tam šáhnout. Vrr. Ten kamion venku, ta televize: "překročit objekty, přesouvat domy". Dům. Jaktože o tom všem vědí. To o mě ví celej svět? Ty komentáře z vrchního pokoje. "Akce je dokončena, nyní to můžete jít dokončit sám". Na záchod, už jsem dospěl.
Jak se k sobě budeme chovat ráno? Fragmenty. Jinak jakoby se nic nestalo. To je dobré znamení. Trochu chladná.
Zaplatíme.
Tvářím se užasle. Je tohle to křeslo ve kterém sedím? Křeslo mládeže? Je ruka pelesti tak tvrdá, že nedopadne sklo, aniž by se roztříštilo? Vdolky. Jím už je skoro třicet let, ale ještě se mi nezhnusily, ani jsem se takhle nikdy nenafoukl. Spasit svět po druhý, po třetí. Záchvaty neuvěřitelné sexuální bolesti. Až nekorektně velká míra frustrovaného citu jako rok starý postoj k rozpadlému prvnímu vztahu. Jaks jen mohla. Nebo je moje noha už od ibm trochu jinak shnilá? Moje ústrojí se pomalu rozkládá ve světle špíny která mi ulpěla ve všech koutech mozku. Mozek, můj vlastní mozek se postupně z nevyčerpatelného nástroje budoucnosti stal nekontrolovatelným, neduživým a vnuceným parterem na věčnost, věcí, z které chci stále dostat to nejlepší, věcí která mě bude už na věky děsit svou ukrutnou omylností, i často nejapnou idiocií latentních procesů.
Řídnu. Roste mi sperma na zádech. Rychlé a otužilé oštěpy vášně se ženou po vlastních nohou, nezanechávaje v šepotu písku ani stopy. Pružná stehna žen již v kolotoči míru zaujala striktně zneuznanou pozici. Žena toť přání děcka, a otroctví ducha.
V rámci výzkumu si uříznu nohu. Rozdupaná děcka od propasti k propusti. Vyléváme černé zplihlé hniloby těl do nekonečných jezer potu a roupů, dloubeme se v nose nad úchylnou realitou, a věcem které jsou rozumu intaktní říkáme věda. Zmátožil jsem poslední záchvěv srdce, abych si dal jitrnici. Ráno nasadím beranici a půjdu s kabátem na sever. Mají tam mít pindruše pohádkový stolní penis. O ráno se však radši nezajímám. Takové jsou postoje kornultního alabastru, jímž je má zláteřená a stokrát proklatá duše, civící už léta na jeden bod ve zdi, zlořečící mu do vady statiky světa. Organizace je však natolik zpustlá, že statici světa neexistují, a ideální řešení nelze tvořit, ani uvažovat. Tak jsou duši nebezpečná. Pokud mluvím o obsedantní korektizaci, vědomě sražené loajalitou ukrutné, nechutně šlemové, poševní organizaci světa, nejde pouze o ustádnění, nýbrž o jediné funkční východisko: svět nikdy "fungovat" nebude, a dokud se této myšlence nepoddáš, riskuješ tím buď rozum, nebo život.
Takže přece duha neplatí.
"Tati, o čem to je?"
"O tom, že je lepší se nenarodit."
....................""......................
"A přece duha platí"
- to totiž řekl člověk ... tehdy ani to ne ... a popírá to ne už ani to ne
