Střepy III: lezec A

15. září 2008 v 6:15 |  Scriptor
Neumíš pít z torny? Asi si hraju na teplouše. Stejně je odpornej. Jak si něco takovýho mohla vybrat.

Hned co jsme dorazili na pouť ztratil jsem svého průvodce "kozího zuba". Pak se velbloudi, co chodí v kolečku odmítli přizpůsobit. Jak na mě koukal, viděl jsem v jeho oku slzu.
Nevíte kde je tady nějaká voda. Běžný, takhle obcházet lidi, co si umí užít. To znám i z doma. Tady ve španělsku jsem to ale překonal. No jo, ale ti lidi jsou už pryč, a jsem tu sám, práce není, a ještě jsem se zamiloval do zadaný, a musím s jejím starým na pouť kde pro mě nic není, a široko daleko žádná voda.
Hm, zajímavý setkání. Divný že mě uvedla tak pozitivně. Jako by mě chtěla udat. Voda až na druhý straně města. Mezitím pár temných okamžiků.
Zpátky musím pěšky, docela kus. Čím to je, že jsem tu tak brzy. Bojím se. Bydlím v chatrči ve který nemám co dělat, úplně mimo lidi. Zabedním okna. Zavřu na petlici. Svíčka svítí. Rádio vynechává a chřestí.
Něco mě tím kontaktuje. Ne to nemůže být náhoda. Ještě tu byl Míšo, a říkal Pánu ať do mě vstoupí. Už je asi čas. Svíjím se na podlaze a hodinu za hodinou se mi neobvyklou rychlostí hlavou hrnou všechny vzpomínky, všechno se přehodnocuje, všechno se analyzuje, kde je ta chyba? Proč se to všechno skazilo. "Here comes the sun". Teď je to zas jakobych byl v extázi - takhle nějak jsem si musel připadat před narozením. Neposkvrněnost jedinou zkušeností, úplná čistota vědomí.
Říkají že musím jít. Ale jak. Jak odůvodnit svou návštěvu? A kde seberu kytku? Ne, nepůjdu.
V důvodech je spára. Chodím kolem ní. Pára. Neštovice a kaktus. V sedm zase doma. Bez kytky je doma nejlíp. Střídmost běhá kolem, místo nohou, rukou, pahýly kostí, žlutý zkřivený obličejík. Tuhle mě v hospodě políbili všichni vietnamci na čelo. Možná mám ještě někde jejich podpisy. Onehdy se tam zas chtěli pořezat dva rusáci. Asi hodinu to vypadalo že se rozsekají, pak se svalili ožralí do židliček, a připili si na zdraví. Kolem ohně je duha: blahořečím ti duchu skvostný, však uhni ďáblu z cesty, neb vykoupení Ježíšovo nemá valný dopad, a duch svatý se zmýlil jak křížem, tak svou tvorbou předpotopní. Mlčím. Jste to vy, už jste to vy? Tišší duchové, bez plášťů, s rigidním odmítnutím vizitek, medailí i světoznámosti? Jste už to konečně vy, Nietzschovy přízraky: děti neznámé radosti, bezelstní, hraví a tvořiví duchové? Kde jste! Mlčím. V domě je voda po uši. Temně duní ve spáncích každý šlehnutí rybího ocasu. Včely vynášejí z dýmajících pláství všechny poslední poklady a larvy. Mravenci překotně přenášejí vajíčka ze zatopených nor. Jezevci se skrývají po skalách, těch nejvyšších, neb nory už nepřinášejí žádné jistoty. Slepá vrána usedá na maják, který v zrychlené sekvenci rezaví a rozpadá se. Jme se čistit si peří. Jste to vy? Ptá se ještě jednou věčná korouhev kostela v domnění, že někoho, nebo něco zaslechla. Skřípu zde zuby. Věčně, věčně, věčně. Ačkoli nemoc odezněla, stav je stejný jako odjakživa. Nezacelené rány vysychají, strupy se lámou a jejich ostré okraje vrývají do masa tytéž prolapsy jako předešlé. Stále nikdo nejde. Vývoj světa je plochý, nehybná města ševelí v střídmém obchodu, a věda je největší osel, filozofie mrká, tancuje, ale neumí mluvit, ani myslet. A skála, jež kroky nejvíce svým duněním připomíná příchod Nietzscheho soumraku a jitra, nekonečné vteřiny absolutní souhry, ta jediná není dost tvrdá, ani dobrá k sebevraždě.