Vím, že slovo "telepatie" mi odradí spoustu důležitých čtenářů, bez ohledu na to zda vůbec nějaké mám, a naopak přivábí publikum, které sice rádo vše vyslechne, ale věcně je mi k ničemu. Budiž, ale hodlám se přesto nyní zabývat jistou formou telepatie, a to co nejseriozněji. Nyní prosím vynechme veškeré esoterické "postupy" a výklady které se k pojmu chtějí, těžko říci zda oprávněně hlásit (nepodávají totiž žádná vysvětlení, alespoň ne taková, která by uspokojila po racionalitě a faktech prahnoucí rozum).
Co by tedy v základě přenos myšlenek, nebo akce z individua na fyzikálně minimálně napojený objekt vyžadoval? V první řadě zkusme vymezit možné přenosové prostředky. Vzhledem k tomu, že se pohybujeme v magneticky aktivním (fluidním) prostředí, a naše duševní procesy tuto platformu vykrývají, můžeme ono vymezení zastavit zde, poněvadž nemáme k dispozici žádné jiné "čistější" prostředky, jak ovládnout cizí objekt vlastní duševní aktivitou. Zbývá tedy magnetické pole našeho mozku (popř. těla), kterým se nějak musíme prodolovat k vybranému objektu. Jak však usměrnit samotnou tvorbu vln, aby vznikl "objektem automaticky akceptovaný přenosový protokol", nutný např. k rozšumění lesa podle vlastní myšlenky? Takový protokol je zcela nutný, když vezmeme v úvahu, že nemůžeme nejdříve les naučit, jak má který "záchvěv" myšlenky reprezentovat zachvěním větví. Zbývá tedy opět jediná cesta, a to nějakým způsobem "brutální silou" zjistit protokol, který už existuje, a je lesem přijímán. Dobrá, obejdeme tuto možnost hledání, začněme předpokladem, že budeme-li mít vyloženě "nativní" způsob myšlení, tedy myšlení čisté, bez zábran a nekontrolovatelných afektů, jsme rozhodně blíže k "navázání spojení", než člověk nevyrovnaný, obelhávající se, nebo prostě nedostatečně svobodný k samotné vnitřní akceptaci takové snahy, nebo i "vyvstanuvších" nároků cílového objektu nebo přidružených faktorů (kdybychom dejme tomu museli vycházet s ptáky, abychom si rozuměli s lesem, a podobná, zapomeňme že pohádková pravidla).
Dobrá, jaký model duchovna je tedy ideální pro podobnou snahu? Buddhistický? Křesťanský? Moderní? Řeknu to rovnou: pravděpodobně model Klímovský. Alespoň s části, protože právě Klímovská duše je nad vším svobodná, a ačkoli v tomto případě vlastně les "znásilňuje", zároveň si s ním hraje - což je snad i nejideálnější poloha jakékoli komunikace, i mezi lidmi.
Vyložím rovnou svoji základní teorii v této věci, upřesňující trochu onu Kristýnu, kterou jsem zmínil v předchozím pojednání o konspiračním bludu. V první řadě si představme celý vesmír, avšak postačí nám i Země, jako souvislý blok hmoty, ze kterého všichni vystupujeme, a právě náš "vystouplý" charakter, popř. naše vyšší integrita proti okolní hmotě, v nás vyvolává dojem vědomí - života. Zároveň však živi jsme, i nejsme, záleží na poloze v které se právě nachází naše chápání mezi objektivitou a subjektivitou.
Zvládneme-li se oprostit od běžné fixně subjektivistické polohy, uvidíme svoji spojitost s přírodou, nikoli však nějakou sentimentální - čistou, harmonickou "umístěnost" v přírodním řetězci, či radši v přírodní struktuře a dynamice, zároveň nejsme daleko k akceptaci jednolitosti přírody (toliko jsme jenom neurony v jedné vysoce dynamické mechovito-houbové "tučné rostlině", která obývá Zemi). Budiž, když jsme si uvědomili, že jsme (alespoň z určité perspektivy, pozn. pro osly) integrální součástí atomárního vesmíru i jednolitého organizmu, nemáme už nějaký přílišný problém akceptovat výklad propustnosti. Tedy výklad naši ohraničenosti jako netotální, takový výklad, který běžně přisuzuje věda buňkám organismu - neboť je důležité, aby buňka nevytvářela jakoukoli "informační izolaci" - veškeré vědomosti které má, jsou vysoce upotřebitelné "rodičským" prostředím, a tedy apriori sdílené. Nyní už je čtenář připraven na základ této základní teorie: neohraničená schopnost zrcadlení stavů. Dlužno uvést některé široce uznávané podoby této zrcadlivosti: mozek v sobě zrcadlí okolní svět, zároveň okolní svět v sobě zrcadlí svého člověka, a to nejen lidé v klepech - berme prosím v úvahu i biologický komplex kterému tu stojíme čelem: vysoce koherentní a nevídaně propracovaný ideový kolos, kterým příroda jako celek je, a jehož dokonalosti člověk nikdy vědou ani vynálezy nemůže dosáhnout. Vysoce efektivní továrny na udržení a rozvoj systému, továrny chrlící nové a nové plně funkční a plně ekologické "roboty", dokonalé inteligenční systémy. Přeruším svůj obdiv: je snad zřejmé, že když ne jako jedinci, tak alespoň jako celek je biologické prostředí, které nás obklopuje, schopné reflektovat v některých svých "datových stopách" =(samo v sobě) širokou charakteristiku člověka jedince, i člověka jako celku (tu samozřejmě silněji).
Dobrá nyní položím oslí můstek: zamícháme-li v naší alchymistické baňce dohromady chaotické systémy, motýlí efekt a "fraktálovou akceleraci a zesílení" (zatím nemám jasno zda motýlí efekt a můj "fraktálový zesilovač" nepopisuje stejný jev), dostáváme málo pravděpodobný (pravděpodobně málo pp.) výkonný nástroj, který nám zajistí jak samotný přenos myšlenky, tak dokonce i samotné zpracování - tedy samotné rozechvění větví v lese.
Jak? Nyní další hrůzostrašný předpoklad (věřím že tvrdě racionálním lidem to bude trhat srdce, mají-li nějaké): v té sféře, do které se snažíme my, pomocí podobných neuvěřitelných teorií, a často ještě podivnějších metod proniknout, už celá okolní příroda je, a to ve vysoce buddhistickém stylu (snad se na mě dva uvedené tábory nebudou zlobit, že snažícího odkazuji na Klímu a buddhismus nechávám zvěři a květeně). Nyní tedy důvod, proč především jsem uváděl nutnost určitého psychického nastavení, resp. schopnosti takového stavu (tedy Klímismu): zvířátka a stromečky, která tam na nás v odéru nejvyšší moudrosti zdrženlivě a přátelsky čekají, se nebudou bavit s někým apokalypticky zkaženým, nýbrž s člověkem pevného myšlenkového konceptu a jasné vůle (hle toť Ježíš). A k čemu je tam potřebujeme? Dejme tomu že nás uslyší, a naše naivní dětské přání (slyšet své myšlenky šumět ve větvích celého lesa) umocní svým hlasem. Tím dostáváme fokusované magnetické "přenosové pole", které je (díky laskavě souhlasícímu prostředí) napojené na jedné straně na naši magnetickou produkci, a na druhé straně zakotveno v širokém biologicky-magnetickém kontextu nás obklopující přírody, a nyní (přichází čas k nejryzejšímu smíchu tzv. zdravého rozumu) si položte otázku, kdo jiný může rozhýbat vítr, než samotný les? Předpokládám že jste se dosmáli. Dobrá, položme otázku sofistikovaněji, snad nachytám několik smíšků na pochybách: kdo jiný může do velmi chaotického systému cirkulace vzduchu zasáhnout mocněji, než jeho biologičtí producenti? V úvahu vezměme všechno, odpařování lesů, dýchání stromů (nic více mě nenapadá). Kdo tedy? Dobrá, lesy.
Jak to tedy v praxi bude vypadat? Určitá forma vědomí bude vhodně kódovaná pro biomagnetickou masu okolní přírody, tak, že jí shodou podivných nepravděpodobných náhod toto okolí zesílí, a nakonec, i když třeba s vypětím celého pozemského rostlinného a živočišného porostu, vytvoří k naší myšlenkové produkci citlivý, koncentrovaný proudový output, reflektující naše myšlenky právě v stromoví na které hledíme.
Pod čarou ještě zopakuji svoji teorii o hře na svět - realita je taková že jsme buňky jiného organizmu, které mají naše vnímání skutečnosti jako jistý interface k nudné realitě organelického života. Tato teorie by samozřejmě podobnou telepatii ani nepotřebovala, neboť "někde za hranicí" vnímání bychom opravdu byli na onen les nějak organicky napojeni. Proto je zajímavá.
Pokud tedy shrnutí v bodě 8, s ohledem na fyzikální detaily v 6 a alespoň přihlédnutí k b. 7 nelze považovat za korektně realistický výklad telepatie či telekineze, pak nezbývá žádný jiný. Důvod tohoto článku není ten, že bych chtěl rozšiřovat víru na základě své zkušenosti, nýbrž ten, že pokládám tento přístup za jediný korektně "vědecký" způsob definice takového jevu, nebo tedy rovnou jeho rozrastrování mezi jednotlivé disciplíny, a implementaci v schematu kognitivních věd za jedinou nejméně nepravděpodobnou a mající ve všech bodech nějaký alespoň oslí můstek syntetizující více méně důvěryhodné přístupy.
Závěrem bych rád uvedl, že v tibetské knize mrtvých je počasí vykládáno jako odraz naší vlastní psýchy. Podobného ideového konceptu dosahuje i Klíma svým zabsolutněním vůle. To lze připíchnout na konec této idey jako bonbónek, nebo chcete-li jako "reference".
Aby se lapený čtenář doma nenudil, až bude proklínat svoje vědomí, může si hrát právě s představou oboustranného zrcadlení. Pokud se této představě oddá úplně, tedy jí alespoň na okamžik rozehraje až po vědomí na rozhraní mozku a přírody, samotný jev bude natolik samozřejmým důsledkem konceptu, že k němu dojde. Toť pokus o praktický návod k takové přírodně-intelektuální meditaci.
