Nebo se chláchol autosugestivní projekcí, že jsme všichni děti. Buddhismus nabízí slabému duchovi, důstojné místo na světě, zvlášť když chce zapomenout na svoji touhu po svobodě. Nejsi-li schopen dosáhnout svobody, můžeš jí alespoň cítit, jediné co v sobě musíš zlomit, aby ti místo svobody stačil pocit svobody, je tvá důkladnost. Nebudeš mít nadčlověka, a důkladnost je ještě nízká cena: nebo se budeš se zlámanými křídly věčně třepotat při silnici, a trpět pro svobodu letu ke slunci? Máš ty být nadčlověkem? Říkáš-li ano: věř, že nadčlověk je tisíc generací před tebou, a i kdybys mu položil kamínek na stavbu mostu, ten se časem vydrolí, a nikdo na tebe nevzpomene, tvé dílo bude pouze citováno v okolních kamíncích... nadčlověku jsou tvá díla bezcenná, a mosty příliš křivé, sám všechny kamínky - dobrosrdečné polomyslící snaživce rozhrabe bez ladu a skladu - sám si, věčný to nevděčník, nakonec most postaví... Naše kultura není pro něj víc než počasí. Tito lidé, nejsou ani dost lidmi, ani zvířaty ... tak zlámaná pravítka spolykali, že jejich chování a budoucnost nikam nesměřuje, natolik běhají jak psi za svým ocasem, že vyšší bytí, každý by hned vyměnil za laciné tržní cetky a poslání? Nebuď směšný. Chceš opravdu vědět co pro vás znamená? Toužíš po nadčlověku? I za cenu toho, že budeš první, na koho si plivne? Zasluž si alespoň ten plivanec! Chceš vědět, kde je tvá kýžená svoboda? Až si to zasloužíš vědět, samo se to vyjeví, pak možná zasloužíš ten plivanec. Jsi-li to ty, pak už dál nečti, a věnuj se buddhismu. Nejsi a nechtěl jsi být důkladný. Chtěl ses jen cítit svobodně. Jdeš-li si však pro ten plivanec, pokračuj.
Nakonec, nadlidé už tu jsou od stvoření života, napsali všechny svaté knihy, a vsázejí se, zda to lidstvo prohlédne skrze pravidelnost dynamiky politické ideologie o den dříve, nebo později. Zkrátka se na věci umí jen rozumně podívat. Jsou to lidé, které přehlížíš, ti, které nejvíce podceňuješ, ti, kteří trpí jen tvojí pohodlností, ať o ní víš, nebo ne. Každý den tě s povzdechem sledují, a ty jimi pohrdáš. Možná nadčlověk nemáš být ty, jak by sis přál, možná je tvým překonáním tvá největší ostuda. Největší ostuda. Svou největší lež si nechej. Nechej si ji i se zlobou k ženě. Přimkni se k Bohu. Teď je nějký chladný, že? Vymyšlená rovnost! Tvá vymyšlená rovnost... Víš proč se o své největší ostudě a nejsvětější lži nikdy nedozvíš. Protože o té ostudě víš, jen už čouhá z každé zdi kterou jsi vystavěl, takže nemáš jiného východiska, než se obelhávat. A ani to ti nepomáhá, můžeš v cyklu klidně pokračovat, lež na ostudu, ostudu na lež. Jdi dál. Nikdy nezjistíš která z těch dvou je která, protožes jich vystřídal tolik, že už to nepoznáš. A tak jsi na tom i se svou ženou. Nevíš, zda se máš za ní stydět, nebo vykládat a myslet si, že lže. Chceš nadčlověka? Chceš se pochlubit tím rancem hnoje, kterému říkáš dílo? Mýlíš se. Nadčlověk tvým dílem nepohrdne. Jen ty,
