Tento nový oddíl psychologie "pracovní robotika", vyvíjím na základě sledování a experimentů ve svém zaměstnání. Jelikož na mé pozici člověk provádí určitou přesně definovanou sekvenci úkonů, lze samotnou rutinu rychlostně modulovat, nebo "rutinovat" do určité míry. Pak jsou zřetelné chyby i jejich vývoj, v případě, že do déle praktikovaného systému zasáhne nějaká vyjímka přístroje, změna řetězce v kolektivu, nebo dokonce pouze vizuální změna trajektorie (někdo se po dvaceti cyklech objeví na místě, kde nikdo nebývá, čímž u pracovníka často dojde k vykolejení z rutiny či chybě). Tyto závislosti jsou natolik zajímavé, že si zaslouží hlubší bádání. Také je evidentní jejich vztah k NN, nebo psychologii akcidentních výchylek (např. frustrací spouštěných halucinací či stihomamu). Konečně je zřejmé, že každý člověk ponechává na takové vnitřní robotice mnoho svých činností, na druhou stranu určité procento činností jí nepodléhá vůbec, pak lze mluvit o "práci s novinkami".
Když se v predikované trajektorii neurální aplikace objeví neznámá překážka, tedy pro rutinu nový objekt, jsou dvě možnosti chyby. První, když systém předběžně vyřadí rutinu, a tím zvládne novinku úspěšně zdolat, přichází právě po jejím zdolání, kdy se objevuje buď pátrání po správné návaznosti v původní rutině, přičemž systém vydává bezúčelné operace, nebo zkrátka naváže špatně (dělá "duchové operace" a musí ještě chvíli vyrovnávat funkční posuny způsobené nekorektní inherencí novinky do trajektoru). Druhá, když systém s novým objektem koliduje, na základě negativní hodnotící odezvy (back propagation) pak ještě negativně odeznívá predikce chyby, nebo musí systém rutinu restartovat, aby správně navázala krok podle lokace v reprezentaci trajektoru, a stavů determinantů. Třetí podobná chyba, avšak poněkud odlišného rozměru, je způsobena abstrakcí determinantu: protože nový objekt překryje ty parametry determinantu, které jsou v rámci efektivizace a automatizace sledovány, zatímco plný odběr dat z determinantu by v daném kroku aplikace znamenal úspěšný krok v determinantu. Další chybu způsobují podobnosti takových determinantů, či jejich stavů navzájem: když systém sleduje v jednom determinantu semafór černá a červená a v druhém zavřená a otevřená, při dalších schopnostech systému může často docházet k chybným determinacím na základě latentní shody charakteru hledaného stavu, a především čím rychleji je systém nucen pracovat, tím více abstrahuje determinanty v cestě, a tím delší vzdálenosti před sebou paralelně determinuje: lze tedy vytvářet i kumulativní chyby abstraktních podob poloh determinantů. Nakonec, když systém obsahuje dva podsystémy, přičemž jeden cizí systém zná, a zpětnou propagací je mu "známý" systém označen za "neznámý", je pravděpodobné, že takový systém pokud řídí rutinní operaci nad dvěma podsystémy, bude se snažit spouštět následující operaci v podsystému v interface špatného podsystému (hledaje tak inovaci, když byl "známý systém" resp. chybně: právě prováděná rutina zpětnou propagací označena za neznámou - systém tedy na chybně propagovanou neznámost známého systému reagoval propagací duchové operace do rutiny - ve skutečnosti vlastně vzhledem k rutině nezpracoval "přeznačení na neznámý" na správném místě, ale choval se, jako by podsystém následujícího kroku na nějakém neznámém místě obsahoval funkci předchozího kroku (intervence zpětnou propagací). Tento typ vykolejení rutiny nazvěme metaforické.
Další výraznou záležitostí, a to už konkrétně inovující současný psychologický model, je taková rutina na kolektivní úrovni. V systému, kde podobnou rutinou pracuje větší množství lidí, avšak každý jinou, a nad jinými podsystémy, dochází k podobným intervenčním a novinkovým chybám zcela běžně, Zároveň potom například číselné a výpočetní rutiny způsobují v kolektivu fraktálové poruchy výše uvedeného typu: stačí splést jedno číslo, a z deseti ne-příliš tímto číslem determinovaných operátorů se stává zcela neprostupný chaos, kde nikdo nezvládá základní potřeby celku ani své vlastní rutiny (která je samo sebou narušena tímto celkovým chaosem). Lze tedy v podstatě říci, že i pro celek nepodstatná číselná (tedy hutnější) informace a její nedostatečné zpracování jedním operátorem, po nepostačující pomoci druhého operátora vede ke kolektivní psychotické příhodě, v pravém slova smyslu, že se tedy najednou začnou objevovat a mizet věci, které dosud dlely v předpokladech, avšak reálná rutina přešla chybným předpokladem značnou část už odlišné reality - začnou vznikat a šířit se různé duchové chyby atd., nakonec bývá nejjednodušší kolektiv na minutu rozehnat, a nechat věc řešit dva lidi, pak lze opět bez osobních chaotizujících dojezdů naskočit původní rutinu. Kolektivní psychózou tedy v prvém smyslu chápeme iluzivní stav informačního aparátu, nesený "pouhým" sklerotizováním jednotlivců, nebo nedostatečností informačních kanálů: samotná halucinace tedy probíhá v systému, nikoli v jedincích.
