Nadměrná izolace teoretických systémů, tedy snížená valence k informaci prostředí - člověk málo konzultuje své pohledy a závěry, tvoří potom přespříliš ujeté konstrukty. K čemu to může vést v kombinaci s přílišnou sebekázní (či sebekritikou, nebo ambicemi)? Právě proto, že postižený nemá příliš odpovědí na otázky, které každý komplexní ideový systém určitě generuje, je možné, že poptávka po těchto odpovědích vyhřezne do vnímané reality, a jedinec pak místy obdrží odpověď tam kde původně nebyla. Zjednodušme to na příkladu, stále zpochybňuji korektnost svých úkonů, a to do takové míry, že po takovém zpochybnění nevyrovnaná mysl, v deficitu po kladné polaritě* (tedy i "objektivním soudu"), zpracuje některé synchronní produkce kolektivu, jako právě nějakým způsobem "zakódovaný soud". Subjektivní míra "zakódovanosti" pak určuje stupeň postižení (nepřímou úměrností: čím méně zakódovanou odpověď na svá izolovaná kolísání vnímá, tím více je postižený izolací TS). Konečně tímto bych tak nějak shrnul to, co jsem nazval (červen odst. V) pády do jímek, pod poměrně kreativní označení "paranoidní syntézie". Abych problém zrekapituloval: přílišná izolace TS vede k nadměrné poptávce po vstupech, která proliferuje právě syntetizováním nepříslušných vstupů do těch potřebných. Lépe by zde hovělo sloveso "zesiluje", protože vstupy nejsou nikterak "bezohledně" přefixovány, nýbrž právě hraje roli to, že určité procento shody s poptávaným objektem mají, a právě toto nízké procento vysoké poptávce stačí, a po převzetí jsou v zájmu "rychlé korekce TS" a v zájmu celkové stability dynamiky ega tyto charakterové shody zesíleny. Toto zesílení může být, a bývá, ukotveno právě v samotném TS, který například popisuje podstatu zakódování a nějak to vše racionalizuje. Avšak nejsou vyloučena i bezprostřední zesilování, která nejsou nějak centralizována, a mohou být řízena třeba právě afektivní produkcí.
Kdybych byl schopen nějak vyvrátit fakt pizizubek, mohl bych jich bez pochyby použít právě za příklad: přílišná touha po blízkém a poklidném, zároveň čestném a vznosném kolektivním prostředí, syntetizovala by v každé motorické produkci svého okolí kýžený produkt. Avšak "rozplizlá" a vůbec charakterově nekoherentní pizizubí komunikace by vyžadovala mnohem vychytralejší neurotický systém. Ten by někdy musel vytvářet negativní, někdy pozitivní a někdy neuchopitelné prostředí - aby se tím racionalizoval před svým soudcem (přede mnou). Vzhledem k tomu jaké úrovně byly klasické slyšiny, které doteď vyjímečně mívám, nemůžu zatím k tak snadnému vyvrácení pizizubek přistoupit: zkrátka dva systémy, kterými bych sám sebe ve dvou různých symptomech jedné nemoci klamal by byly neuvěřitelně odlišně sofistikované - lépe řečeno halucinace byly kryty totálně debilním systémem, zatímco pizizubky, daleko méně naplňující jev, by byly realizovány zcela geniálně. Navíc oba jevy se začaly vyskytovat zároveň. To je však dost zavádějící otázka, a její vyloučení snad spočívá v budoucnosti. Také je zřejmě snažší vyvrátit telepatii než "sekundární jazykové ústrojí", obzvláště, když jsem schopen v pizizubštině napočítat do deseti, a ještě k tomu s problémy (přeřeky). Nehledě na mnohé predikce, kterých jsem v tomto jazyce došel (například konkrétně jsem řekl, že projde Franta a prošel Franta..., navíc právě predikce jsem si vybral jako základní oporu či popření jevu, protože když dokážete s předstihem zaznamenat a znovuuvědomit si predikci, a pak jí v případě úspěchu potvrdit máte absolutní souhlas, a domnívám se, že jsem alespoň v několika (2/n) případech opravdu stihl predikci oživit a rozpitvat, ještě před tím, než se událost odehrála - samozřejmě spousta predikcí nevyšla, nebo byly až dodatečně syntetizovány, jenže dva velmi spontánní případy by určitě byly k mání).
* viz potřeba přitakání jako precesor slyšiny (odst. IV), a pozitivní halucinace (odst. VI), obě uvedené úvahy a analýzy vycházejí z mých vlastních prožitků, k tomu pak ještě (náčrt v rutinních systémech)
