Když systém dojde k závěru, že kompletní struktura zachování je ohrožena (například hrozí krach ekonomické struktury), první návrh řešení je pouze jeden, apriori a bez selekce z větší skupiny možností: je urychleně navržena nejideálnější inovace některého z ústředních systémů (například outsourcingová síť transverzující ropnou dopravu na železniční), řešící základní požadavky zachování (předpoklad, že základním zádrhelem ekonomického systému je právě odumírající schopnost komunikace zbožím pomocí ropných produktů) systému.
Poté jsou dodatečně rozvíjeny inovované platformy takového řešení (například doménový programovací jazyk, umožňující implementovat kompletní multiplatformní informační systém na jednom stroji a potom z celistvého kódu generovat parciální vybavení pro všechny uzly apod.), aby byla samotná korekce co nejrychleji realizovatelná. Až následné analýza záplaty vede k miniaturním inovacím, které, na rozdíl od nejvrchnější kůry mají nějaký určitý budoucí smysl, právě tím, že nevyžadují žádnou integraci do komplexního ústrojí kolapsujícího systému (inovace dopravních prostředků pro rychlou překládku, vývoj sjednocujícího interface, které nahrazuje klasickou objednávku, ačkoli řeší pouze dopravu, zapojené infrastruktury: soukromí lokální dopravci, optimalizace fakturace a plánování mezi přepravním systémem a železnicí, rozšíření "nulové předávky" o samostatnou zásobu zboží, tedy vlastně bufferování zboží, nebo konečně pohlcení, inovace, údržba a zabezpečení lokálních internetových sítí, nebo efektivizace přenosu stránek systému pomocí komprese). Nakonec jsou pravděpodobně obě úrovně plánování stejně výnosné, ačkoli je třeba samotný odhad problému pomýlený: některé inovace pro nepoužitelnou záplatu nemusí být zákonitě také nepoužitelné. Také stojí za zmínku, že aktivovaná "panická potřeba záplaty" pro daný systém, oživí mnohé zkušenosti, které jsou už téměř zašlé, a zároveň struktury, firmy a produkty, se kterými se člověk při svém vývojářství setkal dostávají novou podobu, a dostávají takřka konspiračně integristický smysl, který však zdaleka není zavrženíhodný: spíš člověk v těchto strukturách najednou objeví možnosti a vlastnosti, které mají určitý smysl pro daný typ komplexního zadání, a u některých naopak dochází záhy k negativnímu vyhodnocení schopnosti pro záplatu. Zde už se tedy systém chová velmi zajímavě - sám vylovuje ideální konstrukční asociace, takže podobných "součástek" vypluje během minuty na desítky, přičemž mnohé z nich jsou záhy vráceny zpět s trvalou negativní hodnotou v konstrukčním oboru. Před samotným zavržením celkové korekce, na základě triviálního porovnání s množstvím hypotéz, se ještě pokusí systém realizovat testování dané hypotézy epicentra zřetelné krize, např. zavedením záplaty v Lucembursku, popř. paralelním testováním podobných hypotéz na drobnějších útvarech.
