Vzhledem k tomu, že to, jak si morálku z oleje vyloží každý sedlák, není daleko od erudovaných definic, nebudu pro začátek uvádět kontrast s mým úhlem pohledu, ale rovnou ten.
Cítím nutnost uvést, že ať budu dále mluvit o čemkoli, a jakkoli, celkem bych potom rozhodně nechtěl morálku jakkoli napadat, ani v tom čtenáře podporovat. Nechci tvrdit, že konkrétní zvyklosti a pověry, popř. dogmata, nejsou vděčným objektem razantních a kořeněných útoků. Rozhodně však nemohu dovolit, aby se na mne čtenář odvolával, až bude "bořit" jedinečné "buněčné" ústrojí společnosti, kterému zamák nerozumí. Toliko prosím ať už jí tu rozpitvám jakkoli, berme ji rozhodně jako přírodní útvar, který zaslouží obdiv i úctu.
O jaké morálce tedy mluvím? Jde o tu schopnost duše, dělat dobré skutky a zlým se vyhýbat? Nebo mluvím o morálce doby, tedy spíš o nenapravitelné anarchistce, která je známá svou neuchopitelností, poběhlostí, a nevysychající náklonnosti k hospodám: tedy tím, že často ujde stovky kilometrů za zlomek dne, jen proto, že se rozšíří televize, a někdy naopak stagnuje celá staletí, ať už věda přinese cokoli? Nebo mluvím o té jedné, která smete všechny ostatní ze stolu, poněvadž před Bohem jsou ubohou fraškou Zla, a hrají tak morálku jen v pozemském rumraji, aby svedly co nejvíce oveček vlkům do lesa? Ne. Mluvím o té jediné, kterou lze uchopit. Tedy o určité struktuře, která vymezuje (či omezuje) chování, a přitom není založena na zkušenosti. Lze také říci, že tato "regulační" či "předpisová" struktura má podobné chování jako kultura: na jednom místě jí lidé sdílejí, a časem prožívá své excesy a převraty. Také dělá objevy a (i tím) podléhá jistému druhu módy, který však leží na mnohem delších časových osách, než móda artistická, nebo i oděvní. Z poněkud hlubšího pohledu tedy mluvím o morálce strukturální, přičemž korelující struktury mohou být národnostní, historické, či dokonce filologické a vůbec struktury jakékoli veličiny na světě, která má svoje hierarchie a ontologie - zkrátka mechaniku a kauzalitu (F.Nietzsche).
Rozhodně tedy nebudu napadat opodstatnění té které etikety, nebo morálky jako jevu obecně. Už proto, že napadat morálku z obecného hlediska je ještě absurdnější, než "organizovat" její přestavbu. Rozhodně však ponechme Fridrichovovi jeho přehodnocení, protože v systému nadčlověka, i když jej přehodnotíme s dnešním aparátem a evidencí, znamená klíčové usnadnění takového přerodu, ať už je nadčlověk, jak uzavírá naše století, pouze snem člověka. Nakonec také to co by tento článek také chtěl osvětlit jsou právě místa, kde Nietszcheho práce dodnes nebyla správně pochopena, či pojata, a nakonec místa, kde nikoli filozofové, nýbrž nevzdělaní zájemci nejsou naprosto schopni jeho práci správně vyložit, už proto, že je čtením a k čtení vedou více emoce, než rozum - zde vznikají právě jen u Nietszcheho významné a obecně nebezpečné omyly ve výkladu, které pravděpodobně opravdu posloužily Hitlerovi a jeho mašinerii na cestě k surovosti.
Abych také poněkud obešel zdůvodňování a definice, proč a jak individum morálku má, získává a šíří, popř. vyvíjí řekněme, že kultura morálku nese v sobě, a že se morálka vyvíjí spíš v měřítku kolektivním a kulturním, a že jedinec zkrátka stejným způsobem jakým "obdrží" své zájmy, obdrží v rámci kultury i své mravní hodnoty. K tomu pak sice lze podotknout, že morálku může rozvíjet i člověk sám; avšak žádný samozvaný architekt, ať už sebelepší, není schopen jí prosadit, neumožní-li rozšíření sama kultura a její lokální mechanismy. Takže sám člověk hraje opravdu spíš ty menší role, a morálka se vytváří asi stejně, jako korálové ostrovy: neorganizovanou interakcí nekonečné posloupnosti malých tvořitelů a nositelů hodnot. Lze jí tedy přirovnat k evoluci, v které individuální mutace hraje také teprve kvantově podstatnou roli.
Podstatnou charakterovou záležitostí morálky je to, že samotná omezení, která musí v rámci rozumu být opatřena nějakými důvody a to přinejmenším racionalizačními, takové racionalizace příliš "nezaopatřují". Většina lidí nemá pro svou morálku nějaké postačující důvody. Pro rozjasnění, lze říci, že je mnohem efektivnější na obecné rovině "jednoduchého" člověka, pracovat s pojmy jako "Zlo" či "Bůh" a duše, než pro každé etické pravidlo zanášet do lidí rozumné důvody. Když si půjčíme, s dovolením, i rukavicemi, Bibli, přicházíme k spisku, který poskytuje, a v tomto případě i efektivně šíří určitý typ morálky. Avšak už na první pohled je zřejmé, že obsáhlost tohoto systému omezení a nasměrování individua nutně popírá vůbec možnost, doložit regule nějakým racionálním aparátem, který by nějak přímo dokládal daná pravidla nějakou sadou zkušeností. To bychom chtěli po autorech příslušné morálky příliš mnoho, a ještě pak více po čtenářích, či lépe řečeno uživatelích této "příručky". Naopak však byli tvůrci takových morálních příruček natolik moudří, že zaopatřili daná pravidla komplexní racionalizační strukturou, která všechna komplikovaná propojení a odvolávání se, jaká najdeme třeba v zákoníku práce, nahrazuje věroukou. Ta je pak ve většině případů schopná už několika základními vztahy zdůvodnit lidské mysli ten který mravní zákon. Také nakonec lze tuto věrouku chápat jako obálku příručky, o které sice každý ví, že nijak samotný behaviorální aparát uvnitř nedokládá, avšak určitým postačujícím způsobem o obsahu svědčí, takže čtenář nemusí pochybovat, že samotná pravidla chování, která bude vstřebávat, mají za sebou nějaký zkušenostní základ, resp. že pravidla uvnitř do značné míry platí, a jsou ozkoušena. A nakonec samotná obálka má ještě ten efekt, že jakmile Vás kniha "posedne", obálka se Vám takřka přilepí na čelo - získáte příjemnější chápání světa, pevnou hodnotu v něm, a víra, která dosud sloužila k obhajobě pravidel, bude obhajovat Vás. Ale to už s morálkou nemá mnoho společného...
Samozřejmě pak naopak budou existovat formy morálky, nebo spíš konkrétní etické kodexy, které jsou doloženy realističtějším komplexem. A určitě nemůžeme vynechat ani takové, které vyžadují zásah rozumu na některých místech. Avšak pro souhrn toho čím morálka v základě je zůstaňme u toho, že morálka nemusí nutně říkat proč, a naopak vždy musí říkat buď co ano, nebo co ne. Někdy pak vyjímečně co a jak, když.
Jen okrajově se zmíním, že dobro a zlo (z hlediska evoluční nutnosti těchto regulativních pojmů) jsou v podstatě jedinou příčinou nutnosti pojmu "morálka". Sice bychom mohli snadno vyjádřit jejich povahu na základě systému zisku a ztráty - tedy že morálka "v dobru a zlu" vznikla jen na základě jakési predatorie a její hierarchizace, avšak nakonec stejně narazíme na to, že nám tu lidé používají pro vymezení svého chování právě tyto dva pojmy - a tím ziskový aparát končí svou platnost, ačkoli jeho následník, systém morální, jistým nedokonalým přepisem udržuje (a přesunuje) právě jeho pravidla pro zachování zisku. Konečně však sama nová platforma (vzniklá přechodem evolučního procesu na morální) vyjadřování v ziskovém systému prakticky neumožňuje, protože její účastníci (a tedy jediní nositelé) se pohybují právě pomocí své morální struktury (etikety), a jiného výkladu či přípravy svého chování nejsou prakticky ani schopni. Tím tedy nutnost pojmu obstála vcelku bez zachvění brvy i své popření na základě "pragmatismu", či latentního "amoralismu" hrajícího "morálkou" jen vatové divadlo. Z toho bychom dále mohli vyvozovat, že morálka je nadstavbou a nebo následnicí evoluce. Také však lze hádat, že takových možných nadstaveb a kauzálních vztahů existuje v rovině možnosti více, proto zatím nemá cenu zde zacházet dále.
Lze podotknout, že samotná funkčnost morálky dlí podstatnou částí v nevědomí. Konkrétně právě to, jak funguje, není myslitelné bez existence nevědomí, protože tam spočívají bezpochyby mechanismy víry i drobnějších "iracionálních racionalizačních struktur".
Víru lze zmínit ve výkladu morálky ještě jednou, a to abychom podtrhli podobnost jejich vzniku. Podle klasického moderního výkladu lidé neměli rozumné vysvětlení pro déšť, tak jako původce ustálili nějakého boha. Stejně třeba pro zemětřesení, úrodu nebo dobré víno. Bezpochyb jim to sloužilo i k tomu, že některé rituály skutečně pomáhaly dojít lepší úrody, či bezpečí před přírodním živlem, ačkoli určitě ne tím, že by se jimi lidé nějakému bohu zalíbili. Pokud pomineme, co jsme zatím o morálce řekli, lze takovou logiku najít i zde: lidé mají spoustu zlých vlastností, a vůbec společnost je v základě plná nebezpečí a překážek - mohou tato nebezpečí snížit právě iracionálně založenou morálkou, která se tu a tam odvolává jen na mýtická zdůvodnění, či entity (postavy). V tomto "racionálním užitku" z iracionálních komplexů lze určitě spatřit podobnost právě s takovým "vznikem" polydeismů.
Zbytek práce můžeme klidně věnovat Nietzschemu, protože jak se zdá, koncept jeho nadčlověka v sobě shrnuje všechny podstatné termíny, které otevřel v jiných pracech, a zároveň, že ať je nadčlověk, tak jak ho ukazuje Zarathustra, jakkoli nereálný, je to jediný způsob výkladu "aplikované filozofie morálky" - tedy pokud bychom náhodou chtěli naším poznáním o ní nějak lidstvo zdokonalit, všechny možnosti jsou vymezeny právě už Nietzschem: přehodnocení hodnot, rozbití starých desek, povznesení, izolace, přitakání, očištění vůle, odrůdy špatných forem rozumu - zkrátka nic nevynechal. Nakonec samotné dílo podal formou literární, což je, jak se zdá, právě dílem jeho úsudku, ke kterému jsme zde došli také: nadčlověk je buď sen, nebo vrcholný teoretický systém morálního růstu - byla by škoda zahodit jedno i druhé, a nakonec filozofická forma by poškodila právě ten příběh uvnitř.
Proč Nietzsche tak často napadá humánnost či "dobrý sentiment"(L.Cavani) ? Rozhodně ne proto, že by na nich bylo něco špatného - nakonec i vznešený člověk, bez potřeb uťáplé morálky, takové pohnutky mívá, ačkoli přicházejí samy sebou, skrze povznešenost nad negativními afekty (L.Klíma). Akorát prostě nepramení z tvrdých formulí, zapuštěných do nízké duše spolu s rozžhaveným cejchem byrokracie a vnucených prací. To co Nietzscheho k tomuto výpadu vede je právě nutnost pohřbít pevnou morálku, kořeny společnosti vystavené na lejstrech a svatých knihách, na univerzitních diplomech, či majetkovém rozložení společenských vrstev. Nechce pohřbít samotné hodnoty, ty mají přeci být přehodnoceny, nebo předělány (P. Ree). Chce pohřbít jejich prameny, a ukázat tak člověku, který se chce oprostit, a "vzdělat v morálce sám", že musí morálku nejdříve umět zahodit, aby se k ní byl schopen vrátit už jako odborník, nikoli otrok. A opravdu, chceme-li se chovat k morálce jako gurmáni, nemůžeme jí být sluhy, naopak musíme tuto poddanost zrušit. Rozhodně však není jádrem věci poplivat všechno co lze uchopit jako morálku: naopak měl by nám zůstat člověk schopný morálky soudit, a to navíc zcela jen sám pro sebe - aby si z nich poskládal nového člověka, který je už dostatečný, završený (L.Klíma).
Proč tolik propírá egoismus, proč tolik poukazuje na bezohlednost, která musí doprovázet každé aristokratické polohy? Rozhodně ne proto, že by chtěl svého Zarathustru stavět vedle Ramba, nebo jej dotáhnout do podoby Lewiathana, nebo nějakého "Klímova psychopatického vraha". Naopak, protože odrůdy těchto rysů jsou potřeba i ve vnitřní logice povznešeného, a mnohdy bude právě v některých věcech sám k sobě muset být důsledný až bezohledný (L.Klíma). Nakonec egoismus také není tak triviální, jak nám jej podsouvá slang: bytí opravdovým egoistou přináší do společnosti světlo, a zároveň umožňuje vyšší nosnost takových vlastností, které jsou okolím chápány jako altruistické, nebo zkrátka příjemné. Zároveň je pochopitelné, že skrytá iracionalita, i zřetelná "zvrácenost" charity, a podobných úkazů bije do očí stejným způsobem jako pokrytectví: tedy není problém si takové chování jako pokrytectví vyložit, zvláště když taková charitativní morálka proplétá společnost, která je jinak pod touto rouškou bezohledná, a právě tato bezohlednost tvoří jedinou síť nesnesitelných existenciálních potíží autora.
Kde se tedy vzal nihilismus? Jak došel Ladislav Klíma ke svému nihilismu, když šel údajně ve stopách Fridricha Nietzscheho? Když začneme Klímou, mnohé se vysvětlí samo. Láďa svým egodeismem v podstatě dotáhl morální osvobození ad absurdum, avšak jeho Zarathustra by pravděpodobně nebyl ani posedlý oprávněným smíchem, ani by nedokázal přijmout ve své poustevně tak bohatou návštěvu. To částečně charakterizuje i to co nám ze samotného Klímy zůstalo zjevné: misantropie, izolace, duševní tma a opuštění, psychické výchylky. Avšak Klíma sám o sobě ve své podstatě nadčlověka našel, a byl sám v sobě na věčnost povznešený a hravý, to nelze dlouho popírat. Naopak však u jeho postav, které mají takové osvobození od stádovosti ukazovat v různých momentech, ukazuje se, že právě tento vzestup a očista s sebou přináší značnou pravděpodobnost, že ke slovu se dostanou skryté úchylky, a patologická schemata chování: většina lidí podle něj tedy nemá vůbec šanci takového rozražení desek dojít bez úhony - zkrátka otevírajících se možností se chytí jejich neduhy, a jediné co ti pak zří, jsou výhody amorality. Stanou se tedy nikoli povznešenými lidmi, nebo nadlidmi, nýbrž neduživými monstry, utužujícími se pouze v bezohlednosti a amorálnosti. Tím nám Klíma ukazuje v pestré kolekci povídek, jakto, že lze na základě Nietzscheho dojít u většiny lidí pouze k chorobě - tedy k nihilismu.
Podotýkám, že Nietzsche zhusta opovrhuje nihilismem a dekadencí. Proto nihilismus Klímových postav dovoluji si nazvat nemocí a pravým mrzáctvím. Sám Nietzsche i Klíma by pravděpodobně s daným výrokem souhlasili.
Naše doby přivanou k jeho spiskům hlavně afektované "geniály": ubité revolucionáře, uhrovité "Napoleony" (R.Musil) a podobně. Tito lidé by mohli v určitém rozpoložení takovou četbu pochopit správně, jenže k tomu nedochází, protože četba je pro jejich frustraci a nakvašený protest pouze "výstavkou cukrlátek", nikoli seriozním systémem. Toliko hlavní věci, které zde najdou jsou ona z kontextu vytržená vyvyšování bezuzdnosti nad uzdnosti. Například když nám Fritz (L.Cavani) předkládá platnost nižších kast, nebo klady aristokratismu, náš Napoleonek své soudy končí, právě když by měl začít soudit, srovnávat, a uvědomovat si, že dostává do rukou ontologii morálky, její vnitřní evoluci, a řádově platná schemata. Nikoli; Napoleonek získal své už letmým pohledem - to co jej tlačí v patě se jal odborně nazvat "morálním rozporem", a aby svého úkolu (odbourat frustraci, a vyšvihnout se do vedení) dostál, stačí mu to, že označí zbytek svého městečka za čandaly, což, ať už je jakkoli blízko realitě, je výsledek špatný, protože našeho mladého revoltanta následující dedukce psychicky deformují. Když jej pak necháme číst dále, až k pasážím, kde Nietzsche šťastně provolává rozbíjení hodnot a model, získáme opět patologickou reakci: náš Napoleonek nechce číst dále, chce totiž stále jenom něco ničit (nikoli nietzschit). Cítí už tak nad společností rozhořčení (pravděpodobně oprávněné), takže vstřebání četby opět řeší afekty. Když pak zahlédne "nadčlověka" nebo "nového filozofa", ať už u Nietzscheho, nebo Klímy, nevidí jej jako "asymptotický" cíl, nýbrž postaví si jej jako svůj cíl, nenajde-li se v něm už nyní. A jak skončí? Jako nihilista: plivání na hodnoty, porušování pravidel - to vše jakoby zdánlivě pouze doplňovalo jeho "revoluční" charakter, avšak pravda je taková, že tím pravděpodobně poslední život - revoluce - z jeho žil vyprchala navždy. Pro srovnání s takovým nihilismem postačí jeho krátkodobá "módní" verze: relativismus. Takový relativismus si zase trochu jiným způsobem racionalizuje frustraci na základě falešného "pochopení" Einsteinovy teorie: takovému člověku, většinou pouze ještě pár let po pubertě, stačí na všechny morální a jinak důležité otázky odpovídat slovním spojením "to je relativní", a v centru osobnosti držet jako fetiš poznatek, že "všechno je relativní" - jinak řečeno, že svou relativitou to či ono vlastně ztrácí (nemá) cenu. Zde však jde spíše o rezignaci, kdežto u nihilismu je rezignace pouze zdáním, pod nímž stojí "revoluční mysl", která si usmyslila, že nic krom mé vůle (ať už jakkoli patické) nemá smysl, hlavně však "vůle vás ostatních".
Je zřejmé, že i Klíma zčásti lnul k Nietzschemu právě tímto způsobem, avšak nelze zde přehlédnout, že Ladislav, na rozdíl od nás smrtelníků, trpí nezastavitelným ironickým i černým humorem, a razantním a velmi pragmatickým rozumem, který jej ubránil před většinou nebezpečných a chorobných následků, jaké takový výklad Nietzschových listů nese, takže Klíma naopak dovršuje studium egoismu a vůle, stejně jako Fritz v Zarathustrovi: převážně svou literární tvorbou. A jeho filozofické listy jsou opravdu spíše vzácností psychiatrických poliček, než svátostí politické karikatury, a nejdrzejšího humoru vůbec. Rozhodně zachycují podstatná fakta, jak být sám sobě oporou, nebo lékařem, či mnohdy chirurgem a patologem svých "minulých struktur". Samozřejmě ještě naznačují, že postnýčovská filozofie už je filozofií krajně individualistickou, a dobře ukazují, že dále půjde také o to, vymodelovat si vlastní metafyziku - abychom byli svobodní morálně, a nade vše povznesení, je zřídkakdy možno ponechat si zření světa, jakým trpí naše doba: nakonec je nutné si svět zakřivit, podle své nátury, když nám svět hrozí tím, že zakřiví naši náturu podle svého rozumu - kterým běžně jen kydá hnůj.
