Volné pokračování racionální kontextualizace (odst. 3) hypoiluzorního vjemu v filozofickém systému
V první řadě je hypotéza pizizubek zčásti konkurencí relativně nové teorii syntézie, tedy hypotéze o nemoci, která syntetizuje sluchový vjem z vizuálního apod., ačkoli jsou pizizubky naopak jednoplatformní: syntetizován je jazyk nad apriori nejazykovým audio-motorickým projevem (tedy jistá forma audioinformace je měněna avšak opět do audioinformace).
Krátkometrážní vizionářství, které je při aktivním vnímání pizizubek často míjeno, ukazuje na možnost, že určitá informace, například o tom, že je někdo za rohem, za který nevidíme, není příliš vizionářská ba spíše že je v kolektivním prostředí nevědomě rozšířena, právě platformou pizizubek - motorické konverzace. Tím lze potom předznačit, že nepopřitelná existence intuice, může právě pramenit zde - že část motoricky-komunikační infrastruktury je natolik průmětová, že některé informace zkrátka vyhrají v konkurenčním modelu informace mozku: tedy například, že taková informace bez vědomého původu pozitivně ovlivní rozhodování, nebo dokonce přímo přejde do vědomí. Také, když předejmeme, že globální nádrž jedinců oplývá dvěma komunikačními sférami, získáváme zajímavý model, ve kterém vědomá psýcha, a prostor verbálního jazyka vytváří autonomizovanou a entitizovanou nadstavbu bezautonomní a bezentitní, a primárně plně fluidní informace. Lze si to představit jako kdybychom vědomím a jeho verbálním napojením chodili ve vodě, která je vědomí nepřístupna, a při tom vlnky, které kolem nás tvoří motorická reprezentace stejného vědomí sjednocují veškerou informaci a s určitou úspěšností takto obohacená informace nasákne zpět do vědomí. Pokud si k tomu představíme, že tyto dvě desky jsou rozdílné mírou dynamiky a setrvačnosti, tedy že verbální deska je jakýmsi ledem nad neverbální, lze si pomocí chaotického evolučního procesu představit, za předpokladu, že neverbální sféra obsahuje persistentní informaci, zatímco verbální obsahuje pouze tu okamžitou, že určitá míra psychiatrických onemocnění je na základě evoluční dynamiky neverbální sféry propagována do "nekongruentních jedinců" tak, že motorický projev jeho okolí zvýší a synchronizuje syntézii natolik, že jedinec slyší hlasy atp. Takto by tedy nemocní i psychiatři hráli jedno velké divadlo nedokonalosti: protože nikdo z obou vlastně neví, že nemoc je jen "sumárním" divadlem kvantové informace s jedním divákem.
Konečně abych nasytil praktický rozum dnešní vědy: komunikační sféra pizizubek je tedy stínová komunikace vzniklá v motorickém systému. Tedy jakýsi vedlejšák této sekce mozku je právě zpracovávat oborovou informaci ze slyšeného a viděného. A nakonec takto komunikuje všechno živé, jen u člověka je to přísně odděleno od vědomí.
