Ačkoli lze vývody teorie použít jako emoční obranu, s poměrně kvalitními výsledky, přímo na pracovišti, teoretický soubor končím. Celkově mě totiž samotný průzkum práci naprosto znechutil: když si uvědomíte do jaké míry lze i komplikované operátorské úkony přímo v praxi zjednodušit, zároveň dojdete k finální otázce: mám tu ještě další den nahrazovat třídiodový obvod, nebo posuvník materiálu? Tato otázka, i přesto, že samotné zobecňování (rutinizace) velmi uvolňuje pracovní náladu, a výkon spíše podobá se bojovým uměním, a s praktikováním samozřejmě získáte více volného času, nakonec přivede člověka k znásobení představ do budoucnosti, a vyhrotí samotnou nechuť k nenaplňující a ubíjející práci dělníka. Tedy už jen poslední užitečné postřehy.
Při zdokonalené rutině, která je "zdvojená", a to v tom, že je schopná užitečně, při maximálním výkonu, zároveň absorbovat větší část negativních impaktů, tedy vyrovnávat své stavy v případě možných kolizí právě hierarchií rutin, dochází k "zpomalení afektu". Konkrétně když vedle vás něco pořádně řachne, leknete se až o několik vteřin později. Dokonce i somatické efekty (zvýšení tepu..) "vyplují" později, zkrátka až jim rutina uvolní trochu času. Tedy doslova při "dokonalé rutinní práci" jsou afekty zpožděny. Hned se nabízí srovnání s Freudovým zasutím afektu: ono oddálení nemá od "úplného přechodu přes" příliš daleko, a zároveň je snadné si představit, že třeba "neustále vystřelující" sexuální frustrace je takto neustále "přecházena" nějakou dokonalou rutinou. Také je u neurotiků vysoká šance, že jejich duchovní rovnováhu tvoří právě absurdně pevné informační systémy, s nekorektní mírou dynamiky a setrvačnosti. Nakonec třeba rituály u obsedantních neurotiků mohou právě sloužit k přecházení nějaké bolesti, a povaha "úplného oddálení" by zde vysvětlovala i "nevědomý" charakter potlačení.
