I.
Teprve před sto lety se začalo prudké mechanizování a automatizace dělnictví, což bude asi i nadále, nějakým nedopatřením, vykládáno dětem jako začátek poslední fáze světa: etapy moderního "vědeckého" člověka. Jenže takový výklad se snad může rovnat jen s dětskou naivitou i nevinností úsudku: protože to, že jsme objevili pro nás dosud neznámý úložný prostor sedačky, ještě neznamená, že jsme tím (jak k naší dětské duši mluví afekty) završili něco ve svém životě, natož pak, aby to korespondovalo s tím, čím bude taková sedačka pro nás či dokonce pro lidstvo, za několik dekád. Stejný faktor stojí za prudkým nárůstem ekologických a vůbec obecně antropogenních hrozeb a pohrom: zkrátka v přírodě tomu tak bývá, že se dříve najdou zápalky, než upozornění "Chraňte před dětmi" či "Uschovejte mimo dosah lidí", že se dříve najdou koncentrační tábory, než pokorná zbožnost skrývající nafoukanou humanitu, která nehledí na svědomí. Za touto úvahou vidím jen zapáleného dělníka, který ještě v době totální slepoty lítá sem a tam, a rozhlašuje příchod toho či onoho nového stroje, mechanismu, fabriky: bude mu ještě velmi dlouho trvat, než se při poskakování začne dívat pod nohy, a ještě delší dobu, než nechá poskakování. Jenže v historickém měřítku je lepší vždy místo dělníka vidět dítě, které nemá dostatečnou morální výchovu, ale už stačilo vynalézt samopal...
II.
Předchozí odstavec berme jen jako úvod do "nárazové slepoty", která stojí za každým objevem. Do jisté míry, převedeno na syntax a sémantiku, lze říci, že právě to "poskakování" a jeho nutná konsekvence: katastrofy jsou metodou; metodou, kterou náš jazyk hledá, jak optimálně zacházet s novým výrazem - protože ať už považujeme Einsteina za génia bez vzdělání, či nikoli, nakonec je zkrátka zákonem mechaniky rozumu, že nové věci pouze nacházíme, a že opravdu nové věci nejsme schopni pochopit jinak než metodou pokus a především omyl. Proto mne to často svádí mluvit o takových lidech, jako byl Adolf Hitler: zkrátka bez něho by naše humanita chápala svůj pokrok jako ekvivalentní síti koncentračních táborů. Lze tedy říci, že teprve s Adolfem Hitlerem přišla na svět moderní humanita, stejně jako lze říci, že komunisté nám ukázali svobodu a kapitalismus; lepší je zakousnout se nejdříve do shnilého jablka, než přečíst edukovanou brožurku, která je zdarma ke krásnému jablku o kterém se rozmýšlíme. Podstatné je však ale i to, že nemálo dětí zemře, právě díky neomylnému pravidlu "nárazové slepoty" - proto lze lidstvo tímto faktem nejen hájit ve světle dějin a ekologie, nýbrž i varovat či lépe napomínat, že smrt si vybírá neopatrné chodce bez ohledu na jejich věk, naivitu či ochotu nechat se poučit a učit. Tolik tedy k opomenuté ekologii rozvoje a romantické morálce vzestupu.
III.
Ještě před tím, než na pole psychologie a medicíny humpolácky vkročila skupina feministek, homosexuálů a jiných genderových hnutí, byla například homosexualita příjemným a jednoduchým pojmem: mohli jsme o ní mluvit v syntézách a analýzách, aniž by nás nějak vzrušovala (či spíše deprimovala) její reálná podstata. Byla takřka kvalitní kategorií, použitelnou obecně kdykoli (z ang. "handy"), čímž psychologie i sociologie (viz např. S. Beauvoirová) měla velmi uvolněný rozhled: homosexualita ani její konkrétní původ nebyla problémem, nýbrž stavem, kterého lze dosáhnout na základě konkrétních patologických (kk. neurotických) procesů, aniž by nás nějak rozrušovalo, zda je také vrozená, a jak. Samozřejmě hlavním narušitelem této filosofické přehlednosti psychologických věd byla veřejná pohana homosexuality: jen kvůli této chorobné vlastnosti davu byli homosexuálové (stejně jako ženy v rámci emancipace 50tých let) dohnáni k veřejnému protestu, a konečně to vše nahrnulo otravné (a ohavné, nebo d.z.m. fašistické) konkrétno na stůl psychologům, psychiatrům, a vůbec všem myslitelům a vědcům až po molekulární biology, nebo filozofy neuronu. Dnes už nelze tak snadno nadhazovat, že ten či onen postoj jedince je krůček od stání se homosexuálem či lesbou. Zkrátka efemérní a houbovitá - tedy mlhavá a nedokonalá vědecká znalost fenoménu (znalost, která tu předtím vůbec nechyběla, a nyní tu straší ve vší nedokonalosti a pověrčivosti) nyní straší na každém poli, a nedej bože aby psycholog pracoval s pojmy s nějakou hravostí: tedy nedej bože, aby psycholog vůbec dohlédl za nejnižší kopec...
IV.
Co má tento odstavec společného s "nárazovou slepotou" a pokrokovými myšlenkami "osvíceného dělníka"? Co má společného s dnešní Hitlerovskou morálkou, nebo s dnešním Atomovým tichem a mírem? Co má společného s ekologickými katastrofami? Právě zas jen to slaboučké, nenápadné pouto: že objev něčeho nového, znamená zkažený výhled na již poznané, což takřka ohrožuje zkoumajícího.
V.
A konečně se tedy mohu dostat k mottu tohoto článku - celou tu armádu metafor a skrytých obžalob poznání, obhajob nevidoucího, a varování poznávajícího, hodlám nahrnout na hlavu dnešní společnosti, právě jen v rámci sexuality. Jak dnešní člověk může vůbec mluvit o erotice, když zná jen perverzi, obscénnost a sprostotu? Nebo jinak, odvolávám. Jak dnešní člověk může jakkoli mluvit o sexuální uvolněnosti a toleranci? Když setřeme ono pozlátko tolerance (které se mechanicky vytvořilo na sprostém davu, jako maskovací reakce na vynoření "genderové pravdy", která v mnohých případech je prostě taková, že nepotřebuje důkazy), najdeme u většiny lidí stále stejně silné pohrdání homosexuály, a to nezřídka situačně uvolněné - veřejné a bez zbytečných skrupulí lynčující. Na druhou stranu si řádoví heterosexuálové slintají na záda, když jen uslyší o sexuální svobodě - sexuální revolta je zkrátka hitem. Jenže to je na tom to zarážející: vždyť je přeci naprosto snadné do svého pojmu "svobodné sexuality" - tedy mezi všechny ty krajně tolerované, i miniaturní (100% rozšířené) perverze, úchylky či jak správný revolucionář rád dodá: mezi rozmanité formy sexuálních her zahrnout právě ty lidi, kteří se tak málo odlišují - homosexuály. Pro srovnání: jaký je rozdíl mezi lesbou a dospívajícím mladíkem onanujícím denně i jen nad představou "bukkake", jaký je rozdíl mezi foot-fetišistou a gayem? Zkrátka žádný, všichni mají jen různý vkus, a různé představy o fyzické rozkoši, nebo intimním životě. Proč musí moderní člověk stále odříkávat mantru odporu k "teploušům", když by je na základě vlastní zkušenosti rozmanitosti sexuálních představ a her, s klidem mohl označit za krajně alternativní heterosexuály? Zbývá poznamenat, že právě tento zabýčený moralismus "kýblu hnoje" se z davu svezl i do vědy: důvody pro vědecké zkoumání odlišné sexuální polarity jsou právě někde v tomto kýblu, a to přinejmenším všechny.
VI.
Lze se jen dohadovat, zda vždy za "nárazovou slepotou" nestojí právě nějaký podobný "sociální afekt" (nebo zdlouhavý komplex resentimentu) - a to jak takový, který by osvětlil mrzácky promyšlené avšak překotné nakynutí faktorialismu západní civilizace, tak takový, který by nám ukázal proč "morálka vyššího člověka", která se náhle vynořila z přemýšlivé dekády předchozích století, sklouzla tak snadno k bestiální a choré militaristicko-selektivní systematizaci či k vymývání mozků dětem (hj.). Také tyto dvě lehké nuance je záhodno srovnat, v rámci zkoumání "nárazové slepoty", právě s ochrnutím vyšší - vědecké logiky, způsobeným eskalací revolučních hnutí proti odsudkům bezcitného davu, tedy s případem homosexuality, genderových hnutí a psychologických věd.
