Neurální korelát vědomí

7. listopadu 2008 v 15:23 |  Sapiens
Jelikož má finální teorie vědomí stále čeká na konečné přepracování, popř. uzavření, předznačím alespoň něco, co by z ní pravděpodobně mělo vyplývat: jaký je neurální korelát vědomí. Žádný. Toť vše co možno zatím uvést. Do konce roku snad zveřejním kompletní koncept, který toto tvrzení konečně podloží. Asi každý zdravý sedlácký rozum si přece dovede tak nějak uvědomit, že vědomí je nad všemi ostatními "korelovatelnými" funkcemi, a že tedy pravděpodobně půjde spíše o souhrnný jev*, než "tištěnou funkci". To už lze z druhé strany (než od výchozí teorie) podložit například tím, že vědomí se účastní většiny funkcí tělesných (tedy hypothalamických), všech funkcí sociálních a většiny komunikačních (frontálních), a nakonec i okruh nevědomí: sny, halucinace, neurózy, sexualita nejsou vědomí cizí - . Pokud tedy vědomí "obsluhuje" většinu záležitostí v mozku i v těle, je absurdní je někde lokalizovat - asi tak jako lokalizovat fyzické tělo pomocí červené fixy v učebnici anatomie..


Můžeme si to také představit tak, že bychom se podívali na symfonický orchestr, a hledali bychom kombinaci nástrojů, popř. nějakou obecnou topologickou konstalaci, která vytváří výslednou symfonii: tak to zkrátka není, neboť žádný z nástrojů nevytváří symfonii. Ta vzniká jako souhrnný jev, když hrají všechny nástroje podle určitého předpisu a s dirigentem v popředí. Ale především to, že hráči hrají onu symfonii, ještě neznamená, že jsou tu proto, aby hráli nějakou symfonii - jsou tu třeba jen proto, že je baví hrát, že to umí, nebo se to učí... a symfonie zkrátka zůstává jen souhrnným jevem, na který zpravidla přijde, bez ohledu na jednotlivé hráče a jejich důvod prezence, zástup nadšenců... Souhrnný jev lze tedy zobecnit na kategorii jevů, které mají mnoho i nezávislých příčin, avšak pro pozorovatele jsou vnímatelné jako jedna změna, jeden objekt, stav nebo vlastnost. A především souhrnný jev může být i takový (v případě vědomí), že existuje jen v rámci subjektu - takže všechny funkce hrají symfonii-vědomí, ale jen pro vědomí (jako vnímající subjekt). Samy o sobě žádné vědomí nenesou, takže například pouze jejich souhra je vědomím, které se jako vědomí vnímá, a mimo toto vnímání samo o sobě neexistuje... To by šlo ještě nastínit na příkladě: představme si, že jsme jsme ještě s jedním člověkem, autistou v jedné místnosti, a mimo tuto místnost nic neexistuje. Pak jsme člověkem, bytostí, vědomím jen sami pro sebe, zatímco okolní svět nás vnímá jako součást prostoru, a za předpokladu že má velmi hlubokou formu autismu, nevnímá nás ani jako topologický útvar, ani jako barevné uskupení. Jsme pro něj třeba jen plochou souvislou s ostatním prostorem, dokonce i nedělitelnou: jsme tedy subjektem jen pro subjekt sám...

Zbývá snad dodat, že vědomí jest očividně složeným jevem tělesným i psychickým, přičemž stále můžeme zčásti vycházet pevně z Damasia. To, do jaké míry je vědomí projevem těla, lze demonstrovat už na Freudově koncepci sexuality - tedy na tom, do jaké míry sexualita hraje ve vědomém životě roli. Vezmeme-li v potaz už jen tuto skutečnost, tedy, že vědomí alespoň z 50% silně podléhá sexuálnímu pudu a veškerému jeho kontextu, je zřejmé, že rozkreslovat vědomí pomocí neurálních korelátů je zbytečná zběsilost, vedoucí k zbytečné redukci. Ne tak však koreláty jednotlivých funkcí, jako je paměť či řeč. Nakonec si odvažuji trochu ještě naznačit čekající teorii: právě to, jak funguje paměť, bude klíčem k pochopení vědomí, protože to, co opravdu jsme, je z převážné většiny paměť... ta tvoří jak náš charakter, tak naše cíle i rezervace vůči; tedy konečná teorie, ač bude jejím ústředním bodem vědomí, bude především shrnovat současné poznatky, tak, aby načrtla vědomí do světa fyziky, a ukázala jeho důležitý vztah s pamětí a kauzalitou.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.