Věř ďáblu a věř v Boha.
Tahle věta v sobě skrývá zajímavou otázku: když uvážíme, že ďábel je mnohem chytřejší než Bůh, a spoustu věcí zkrátka na rozdíl od něj ví, přičemž vezmeme v úvahu, že Bůh je otcem moudrosti, jaký je rozdíl mezi ďábelskou znalostí, a znalostí Božskou, která tvrdí moudrost? Jsou tedy pravdy rozděleny na nějaké apriori dobré, a nějaké apriori zlé? Je potom moudrost hloupá potud, pokud by měla být zlá? A je naopak pravdě upíráno pozitivní označení, když dlí na nějakém temném bodě reality? Proč se nám někdy zdá, že naše moudrost je pro ostatní cizí, a zlá? Může být moudrost a pravda zlá? Nebo je moudrost pouze Boží, a ďáblu je vyhrazena akorát taková pravda, která tvoří zlou vychytralost, i kdyby sama o sobě nesla v sobě spásu?
Ovšem pro nás filozofy je vždy podstatná ta první věta: Bůh je hloupý dobrák, a od ďábla se budeme učit, Bohu naslouchat. On dokonce i Job se učil od ďábla: naopak však, učil se od něj Boha ptát.
