Jelikož si tato publikace už názvem koleduje o vynadáno, budu muset systémy, ze kterých vychází, a které nebyly široce publikovány, nějak obejít, a zároveň položit základní formule tak, aby čtenář nepotřeboval samotné výchozí systémy znát. Toto bude lehčí tím dílem, kterým následující látka zdaleka odbíhá od svého substrátu, tak, že ho skoro ani nepotřebuje pro svou existenci.
Je také vhodné zmínit, že látka bude velmi zširoka pracovat s terminologickým a fenomenologickým komplexem z úvah o dimenzionalitě vědomí místo evoluce, myší páčka, evoluce a částice a dalších. Především tedy bude příroda nazírána smysluplně jako jednota, funkce nebo aparát, vyžadující určité podmínky a mají určitý cíl. Ze zmíněných systémů budeme uvažovat pravděpodobnost generování času přechodem [hranicí] organizace v desintegritě [entropie].
Základní ideou je nutnost smrtelnosti a její "zjevná" souvislost se vztahem elektronu a informace, který je zjevný z tzv. "double slit experimentu" (DSE), zjm. toho se zpožděným odposlechem na předštěrbinových senzorech. Dále budeme diskutovat i poněkud nestandardní téma, a to dimenzionalitu vesmíru, a zároveň vztah stropu komplexity a existence života. Předem mne omluvte, mám totiž vždy silné nutkání zaměňovat právě v této látce život za vědomí, přírodu za život atp..
Double slit experiment pokud jsem si něco špatně nevyložil, je demonstrace vlnovo-částicové duality. Jde v něm hlavně o to, že elektrony vrhané proti tabuli přes dvě štěrbiny nevytvářejí hned dva proužky (na tabuli), nýbrž celé spektrum proužků. To je pak přes vlnovou interferenci vyloženo jako právě důkaz vlnové povahy elektronů. Avšak pokud před štěrbiny umístíme senzory, a vedle tabule si dáme dvě chronologizovaná počítadla pro každou štěrbinu, třeba nějaké "online" grafy, elektrony tvoří na tabuli právě ty dva proužky.
Berme tento fakt poněkud s rezervou, pokud by nás nutil nějak se nad ním samotným pozastavovat. Nyní si však ucelme, že jsme elektronu "něco" vzali - a protože vlnová povaha není zrovna to co jsme mu chtěli vzít, ani detekční zařízení nebylo popsáno "Wave character beam separator" - zaměřme se na problém právě od bodu, že jsme řetězci elektronů ukradli informaci. Je vcelku vedlejší, že pro nás je, v rámci této úvahy, vlnová povaha pouze informací - avšak je rozhodně důležité si uvědomit, že, zapíchneme-li si právě zde vlaječku "základní jednotka informace", měli bychom si uvědomit, že právě na tomhle místě lze pozorovat, že informace je atomárně unikátní - nelze ji na nejnižší úrovni kopírovat, pouze výhybkovat ... korigovat, řídit, třídit a separovat.
Další věcí, kterou je nutno nakousnout z jiné strany koláče, je právě povaha života jako informace, a tedy povaha systému vůči entropii.
Život je organizovaný právě jenom informací, a to v mnoha podobách, či dimenzích - od DNK po neurony, nebo jiné chemicky-informační signalizéry, transmitery - od stavu toho či onoho minerálu a proteinu v buněčném roztoku, až po městskou či krajskou knihovnu - která je taktéž do nejvyšší míry organického původu, a zároveň do přiměřeně vysoké míry organizuje biologický ruch světa. Kdybychom vytvořili nějaký jednoduchý automat, který by sbíral informace, a podle nich prováděl nějakou úpravu hmotného světa, vzhledem k tomu, jak informace "ožívá" v útrobách živočichů, nemůžeme zrovna říci, že v takovém automatu informace pracuje - právě že tam je pouze zpracovávána, a pracuje automat. Lze tedy zlehka přidat, že informace řídí vesmír jen potud, pokud je zanesena v podsystémech vědomí.
Druhá věc, která byla slavnostně uvedena, je právě povaha takové organizace, která zčásti propaguje, zčásti spravuje, zčásti je řízena, a do jisté míry vytváří informaci - to, že je, jak vidno z DSE, informace zcela deterministická, musíme, v rámci tohoto konceptu, doložit změnou v povaze hranice: organizace (tedy* živá věc) nějakým způsobem odmlčuje vnější determinismus, a celkově dosahuje jeho "zpružnění" v přechodu.
Zde, v tomto zpružnění, jsem v systému PI a OIDI naleznul dobré místo k vzniku času: kam jinam ho také umístit, když vezmeme v úvahu, že jediný objekt který může vnímat čas je právě život, příroda, vědomí atp.? Navíc, což deduktivně následuje, je čas vlastně organizací jevů, což je spolu s předchozím tvrzením dvojka hodně těžkých úderů všem svatým od 'T'. Protože první argument je dobrý důvod, dát vědomí času právě na základní rozhraní materie, a dobrý pramen podezření, že mimo vědomí není nic (tedy že čas určitě neleží ještě někde jinde), zatímco druhý argument už chytá našeho zloděje chvatem hmatem, a trhá mu nezaplacený nákup (umístění času i mimo rozhraní) z rukou...
Zároveň je dobré si povšimnout, že dobrým místem pro důkaz či popření této nejužší životní spojitosti živé organizace / vědomí a produkce či "výskytu" času, je právě DSE. Když se k němu vrátíme, a "zpozdíme" odběr z našeho "skeneru", ještě to neznamená, že jsme tím s elektrony vyběhli - ačkoli už na tabuli dopadly, zjevený obraz, nehledě na implementaci, upraví se podle toho, zda v budoucnosti dané záběry ze skeneru prohlédneme, či ne. Zde právě nabízí se otázka, zda budou elektrony předpovídat budoucnost (zda budeme nahlížet do skanlogu), nebo zda zítra naše konečné rozhodnutí poputuje nejkratší cestou do minulosti, kde se vzory na tabuli pozmění... V obou případech mluvíme o vzniku času a povaze informace.
To jsou však teprve základní fakta nutná, nebo vhodná pro následující, stěžejní úvahu. Resp. k této mi přišla předešlá fakta i coužfakta vhodná a interesantní, a bez této bych naprosto neměl zájem plýtvat na ně úhozy.
Nebudu se ptát, proč je vesmír nekonečný - nebo konečný, samotná ne zcela uzavřená otázka je nesmyslná, a vůbec, sama nekonečnost je zdaleka nepodstatná**, ne-li, zblízka, zcela nesmyslná. Budu se ptát na jednodušší otázku, zcela opovrhuje svými předešlými úvahami na "efektivitu smrtelných metabolitů", proč je život tak důkladně smrtelný? A vzhledem k tomu, že čas je jediný atribut nějak korespondující se smrtelností, je zcela na místě ptát se na tuto otázku právě nyní.
Nyní si představte, že vesmír, někdy před dekapsulací života, tedy spíše v hypotetickém okamžiku, by byl sám sobě administrátorem, v běžném informatickém smyslu, správcem svého obsahu. A přijde k němu termín "život", který už má "vědomí", avšak netrpí zatím žádnou implementací. Tu si však chce u našeho všehomíra pořídit, za levno, a hlavně v našem všehomíru. Jelikož ještě neexistuje žádný čas, mají celou vteřinu věčnosti*** na to, aby nějaký ten obchod uzavřeli, a hlavně promysleli. Náš starý chaotik vesmír však razantně zamítá všechny návrhy, které se nijak neliší od toho co už sám obsahuje: chce tedy od zákazníka slyšet definici "přírody". Náš zákazník už má nějaké náčrty, avšak už tak si jeho přítomnost žádá nějaký čas, tak se shodnou, že tenhle čas zas vesmíru postupně vrátí. Jenže nechce dělat ve vesmíru dvě věci zaráz, tak tedy dojde k závěru, že bude uspořádaný, a toto uspořádání bude dorážet negativně na nepořádek kolem, takže si vesmír bude moci posbírat naprodukovaný čas, bez toho, že by na tom vědomí našeho zákazníka nějak trpělo - právě naopak náš "život" dojde k závěru, že jeho "vědomí" bude právě příchutí času, nekonečně absorbovanou z vědomí okouzleno, a přijde si ještě vědomější - a možná bude moci i rozvinout svůj jazyk.
Takže platforma je jasná, našemu duetu zbývá jen dohoda o formálních záležitostech: zda si pán přeje radši vymezení chemickými prvky, nebo něco lehčího, v podobě energetických polí. Pán si však přeje od všeho něco, tak konečný výběr je jak materiální, tak závislý, alespoň pro začátek, na všech věcech, jako je gravitace, magnetická pole, světlo, teplo, jaderná aktivita.
Jenže ještě zbývá forma forem (zde tedy slibovaný návrat k terminologii myší páčky): jazyk přírody? Bude příroda jeden dlouhý nesmrtelný červ, spásající planety? Nebo má radši být pět navzájem se rodících a požírajících červů? Náš zákazník, jelikož už je poněkud sebevědomý (což mu vůbec umožnilo otravovat všehomíra s nejapnými nápady), má rád možnosti. Nerad by tedy dále poslouchal chabé fantazie svého admina na téma forma forem přírody, a rovnou začne mluvit o dimenzích (už jich určitě několik potkal po cestě k všehomíru). Že teda, aby neurazil, viděl by to na nějakou novemdecimální infradimenzionální agregaci: že jedna organizace bude obsahovat i úseky a vrstvy organizací jiných, což mu navrch umožní takové organizace spojovat ... tím že by tedy, aby nějak netlačil na pana domácího, uspořil mnoho místa, a navíc, že je to rozhodně něco, co se ve vesmíru jen tak nevidí - takže je možné to do něj vůbec přidat. Jenže náš všehomír, znalý zase různých nafukování, smršťování, vzniků a zániků, nemá hned jasno, zda-li je taková komprimovaná multiorganizace ještě stále zárukou něčeho nového - na druhou stranu (tedy ještě k tomu, že přidat něco nenového nelze), by nepřijal nějakého absolutně nezajímavého nájemníka, i kdyby mu to pouze "alespoň" splatilo výlohy za konzultace.
A protože nějakým (velmi zajímavým) nedopatřením, aby urychlil jednání, prohodí, že tu taky nemusí být věčně, "život" se toho chytne, a že tedy organizace budou smrtelné, mnohé, a budou si konkurovat - že by tím také mohl vesmír být překonán, "což by si snad tuhle pán i přál, není-liž pravda?". Vesmír tedy přitaká.
Jenže toto zdaleka nepopisuje vtahy, které mezi vědomím, generací času v našem intraentropickém přechodu, smrtelností a informací panují. Mé představy jsou bohužel zdaleka ne tak plytké jak má (byť rádoby) spisovatelská představivost nadhodila. Abych zapojil většinu zúčastněných systémů do maximálně funkční podoby, použiji už radši zcela strohého jazyka, a v terminologii, jako obvykle, naprosto bezohledného.
Zaprvé, nekonečná organizace není organizace, a to už jen proto, že žádná organizace v konečném vesmíru není dokonalá. Na druhou stranu nejdokonalejší organizace daného vesmíru je pravděpodobně bod, kdy vesmír jako konečná organizace končí - a je asimilován vesmírem, který z něho vystupuje. Další věc je, že vědomí je vědomím potud, pokud je schopno cítit svou vůli a samozřejmě s ní pracovat: kdybych byl život, rozhodně bych se nedělal nesmrtelným a dokonalým - to ještě mohou buddhisté, mne by to k smrti znudilo, takže bych si vybral smrtelnou cestu k dokonalosti, protože ta, ač může dojít k dokonalosti, ani potom nemusí být nudná - lidé se budou střídat, a pak je otázka, zda je společnost dokonalá více za Karla IVtého, nebo za Václava Paromana Klavla. Také může být pravdou, že vědomí, tedy aktivní informace, může existovat jen v čase, a ten zas jen na základě konečnosti vědomí: že by tedy ony bubliny v desintegritě jevily vlastní zákon, který je jak nafoukne, tak splaskne, po vzoru vesmíru. Pak by život bral nejlacinější vědomí v regále - smrtelné. Nejlépe však samozřejmě vypadá ten skin, který vesmírem dovoluje aktivitu informace (extra vývod dimenze informace do dimenze hypoinformačních regularit) jen za podmínky časové enkapsulace, přičemž syntaktickou podmínkou pro asimilaci života vesmírem je právě smrtelnost - jediné to slovo, které dělá životnost životností, a také jediné slovo, ve kterém se vesmír, bez zkušenosti času vyzná.
Chtěl jsem zde ještě nějakým pohlouplým vzorečkem dokazovat, že přírodu nemusí definovat nekonečná dimenzionalita všech potencionálních komplexit, aby byla akceptovatelná jako "organizace", nýbrž, že stačí překonat dosavadní komplexitu vesmíru... pro představu, chtěl jsem sčítat takové přibližnosti jako elektronické a herní platformy, knižní a ideové platformy, DNK a biologické vrstvy... atd, zkrátka bych zde určitě došel k určitému číslu, překračujícímu dimenze vesmíru v přibližně jistém násobku ... ale se vším všudy už je taková snaha asi pasé, protože už teď, konečně, nevím co bylo vlastně obsahem článku i představ.
* F.W.J.Schelling
** A. Einstein
*** L. Klíma
