Co nás jako děti táhlo k Nietzschemu, byla hlavně teorie vůle. Když o ní hovořil, velmi rozdílně než naše okolí, zdálo se, že termín nabývá záhadnosti, že ukrývá nějaké tajemství. Stejným způsobem pak pro mě vyzníval Klíma... Dnes je tento pojem okrajově "propírán" Searlem, především pouze jako "základní složka" vědomí, která je pak konfrontována s determinismem substrátu, a Searle vlastně nabízí pouze strašáka vědeckého (deterministického) přístupu ke zkoumání vědomí, protože - nelze se bát, že nás ohrožuje determinismus substrátu jako takový ... kdyby totiž vůle byla souborem vnějších určení, pouze bychom "pobývali" na ne zcela intuitivní platformě (přírody)... takže jediné co z tohoto strašáka zbyde, když vyprchá opojení Searlovým objektivismem, je strašák toho, že deterministická věda nějak poruší naše přirozené chápání a vnímání, charakter společenství, charakter ducha. Takto řečeno: bůhví, co nám chtěl John Searle vlastně říci, a bůhví, co chce zjistit. To ovšem neznamená, že nestojí za to si od něj něco přečíst. I bible je zároveň brak, i má rozsáhlý fanklub.
Co se ovšem nabízí je právě srovnání dojmu z Nietzschovské vůle, s dojmem z dnešní racionální konsciologie, ne-li konsciosofie, konsciofilie, konsciosofismu. Když lehce nahlédneme do dnešní filozofie vědomí (nikoli ducha), se stejnou rafinovaností nás za(u)jme pojem vědomí. Vedle tohoto latentního mysticismu obou pojmů, je možná ještě jedno důležité propojení a to jejich historie. V době, kdy ústředním tématem filozofického mainstreamu byla vůle (ku podivu spolu s morálkou), byla také zejména nacházena všude, připisována všemu vznešenému, a zároveň byla popisována jako "svatý grál" člověka - zkrátka došlo k jejímu zjevení, a to bezpochyby zcela v teologickém smyslu. To, že i tento pojem hrál nějakou důležitější roli ve fašistické utopii už není tak důležité. Spíš mě zaujalo, že se rozhraní 19-20 století hemžilo mystiky "vůle", tak jak se hemží přelom 20-21 věku "vědomím", jeho deklarací životu, vesmíru, jeho "pangradací". Nejen, že oba pojmy jsou striktně objektivisticky vzato pravděpodobně sublimací té-též potřeby lidstva, nebo jeho příliš alfabetické třídy, oba dokonce tento diskurz ukazují v barvách, totožných s sumárním politickým diskurzem. Tedy, stejně jako trpaslík-terorista oblékne zimní kroj v zimním kraji a khaki kroj pro khaki období a lokaci, tak si naše neznámá oblékla idealistické barvy rozjařené, impulsivní a konstruktivně-optimistické "vůle", když světem čarovali komunisté, socialisté I. a socialisté II. stupně (ve stejném pořadí tedy: idealisté-utopisté, političtí komunisté, fašisti-nacisti), a v době, kdy materialismus obsažený v socialismu dosáhl extrému dále socialismem neudržitelného, tedy v době po nastolení totálního objektivního kapitalismu, na sebe navlékla tato neznámá uniformu vědomí: bez chuti a bez pachu, bez jakéhokoli výrazu, bez jakékoli složky idealismu, a přesto pojem stále sálající nevyčerpatelným mysticismem.
Kdybychom tuto shodu vysvětlili vývojem jednoho diskurzu nejprve směrem k "vůli" a pak od "vůle" k "vědomí", dotkli bychom se pouze jedné z možností, a to ne zcela oprávněně. Ještě nejistější by byla snaha vnutit čtenáři představu, že se křesťanský duch nejdříve pod rukama revolučních idealistů změnil ve vůli, která reflektovala jak jejich potřebu měnit, tak jejich potřebu odabstrahovat z "nepopiratelna" lidského fundamentu všechen teologický balast, a potom tvrdit, že stejným způsobem již opatrnější vědci zredukovali vůli ještě hruběji. Co se však mnohem více nabízí je, že je tento vývoj fundamentální panantropické mystiky naopak umělý, a že režimy, které se odvíjejí jakoby na jejím pozadí jsou ve skutečnosti jejím následkem, její prací. Nemusíme hned utíkat k antiutopismu, a konspiracím: možná si stačí říci, že má filozofie na svět mnohem větší vliv, než se může zdát, ačkoli je zřejmé, že nad ní nikdo nemá kontrolu, stejně jako nad světem kterým nejspíš nevědomky hýbe.
A proč si myslím, že jsou vůle a vědomí jedním a tímtéž "experimentem" hlubšího a neznámého slovotvorného diskurzu? První věc, která je oběma "složkám" společna ať už je zabstrahujeme na holé nic, nebo ne, je to, že je těžké se s každou z nich neidentifikovat: je těžké myslet na něco ve mě, u mě, jinde, když mluvím o >>své<< vůli, stejnětak je skoro nemožné prohlásit o svém vědomí, že mi upadlo, ochrnulo, nebo se jinak pokazilo. Také není zcela jednoduché začít oba "jevy" zkoumat: těžko říci, zda Klímovy sebetyranie a sebecepování, spolu s jeho tréninkem zcela selektivní lhostejnosti nějak souvisí s vůlí, nebo jí nakonec nějak ovlivňují, stupňují atp. A pokud jediné co nám zbývá k prozkoumání vědomí je pořádně se zdrogovat, pak ani zde výsledky nejsou nějak přesvědčivé: každý sice tvrdí, že mu intoxikace změnila vědomí, tedy něco víc, než myšlení, něco jiného než vnímání. Stejně ale dojdeme k závěru, že nám ten člověk může říkat co chce, ale my budeme zkrátka v představách vidět zcela něco jiného, něco velmi specifického, stejně jako je specifické, ale ne úplně vyhraněné, to co si představujeme pod svým vědomím či vůlí. Nakonec ani pojmy nejsme schopni účinně a logicky oddělit od jasně vyhraněných procesů myšlení, vnímání apod. Dokonce nejsme schopni u obou jevů říci, zda to jsou procesy, stavy, či co. Je jen s podivem, že se nám např. koncept myšlení rozpíjí do konceptu vědomí a do konceptu vůle, čímž oba činí zcela neohraničitelnými, avšak sám pojem myšlení neutrpí, jeví se ze svého diskurzu jako zcela jasně ohraničený (totéž pro vnímání). Nakonec oba "jevy" mají pro každého z nás charakter nejvnitřnějšího fundamentu, jsou vzájemně zaměnitelné, a zároveň se každý z nich tváří jako složka toho druhého (např. složkou vědomí je schopnost vůle, nebo složkou vůle je vědomí, které ji zevnitř ovládá, bez kterého by byla slepá - co zní lépe?).
Závěrem tedy: to co pojmy označují postrádá pod nimi jednoznačnou identitu, oba pojmy se chovají vůči sobě Vennovsky (ve smyslu Vennova diagramu), ačkoli v důsledku ani to ne, protože si oba usurpují pozici nadmnožiny, nakonec oba pojmy postrádají jakoukoli kategorii. Jediné co o nich lze obecného říci je toto, a také, že nevíme, kterým z nich vlastně jsme, ale domníváme se být oběma. Kdybychom měli jevy seřadit podle inteligence (protože ta většinou stojí za ostrými obrysy postav), první by byly myšlenky, do zadnice by je kousalo vědomí a vůle, které držíme na vodítku. K této komedii snad ještě chybí řečnická otázka: nejsme něco více, než vědomí, vůle a jejich bionické autíčko? Nebo ta druhá: proč potřebujeme k identifikaci našeho fundamentu odabstrahovat funkce, je tolik nedůstojné být funkcí? A lze vůbec nazývat odtermínovávání všech funkcí (rozuměj označení a odložení bokem) z částečně alokovaného systému abstrakcí?
