Pizizubky V

27. srpna 2010 v 17:00 |  Anima
Po dlouhé době nastal zas čas určitého přehodnocení "neverbálních jazykových komunikací".

Nejprve rekapitulace:

  • Lidský jazyk lze reimplementovat na znakové úrovni, na úrovni odezírací, také lze běžně jak psát, tak mluvit. Tedy v prostředkové nouzi je lidská bytost schopna přehodit svůj jazykový život na jakoukoli "končetinu". *1
  • Umělecky vzato, lze se státi mistrem v produkci libovolné věty pomocí šustivého papíru. Není snad až tak těžké rozvinout možnost schopnosti vyjádřit dvě slova dvěmi zašustěními, či jedno jedním, na možnosti další, hlubší. Jistě lze takového projevu docílit pomocí sady frekvenčních modulátorů ještě snáze. Dále, slova mají určitý rytmus a melodii, určitou barevnost, a určitou zažitou konkrétní délku, takže lze i experimentálně potvrdit, že ze tří slov, která "vyslovím" pomocí zašustění igelitovým pytlíkem, většina publika označí právě to, které jsem se vyjádřit pokoušel, a to se značnou úspěšností i u slov s podobnou rytmikou a stejnou hláskovací informací - délkou, proměnlivostí.
  • Je zcela nemožné u běžného člověka dosáhnout srozumnění o tématu předchozího odstavce. Běžně intelektuálně rozvinutý člověk nemá ani dostatečnou pojmovou výbavu, ani tak, aby zcela a do hloubi chápal "jazyk", např. z programátorského a matematického hlediska. Právě takový úzus naprosto znemožňuje člověku vysvětlit, kde má co pokoušet se slyšet. Těžko říci, kolik času by bylo třeba k tak základnímu experimentu, aby určitý směrodatný vzorek lidí označil slovo ze seznamu, které se nejvíce blíží šumu, ruchu, který experimentátor demonstruje.
  • Pravděpodobně se opravdu určitá třída halucinací (ne-li všechny zvukové), generuje POUZE na zvukovém podkladě ruchů, šumů a periodických strojních produkcí. Popřípadě na základě směsného verbálního vjemu - tedy v místnostech přes sebe mluvících lidí, kde je pro přesoustředěný mozek snadné z útržků vět, a s přispěním různých redukčně-neologických*2 patologických gramatik, sestavit věty nové - subjektocentrizovaného*5 obsahu. Taková generace tedy vyžaduje určitou vnitřní změnu nebo sadu změn: tak aby byl důvod zvýšeného a překotnějšího hledání jazykové výpovědi ve svém okolí, a aby syntéza takových výpovědí byla možna (jelikož okolí k člověku na jeho pouhé přání většinou nezareaguje zvýšením výpovědnosti, nýbrž člověk s tímto informačním deficitem takovou frustraci zkrátka zalepí prohalucinační prací - jak vědomou, tak nevědomou)
  • Tato syntetická, a poměrně hluboko do logiky, sémantiky a gramatiky sahající funkčnost potom, bez jakékoli možnosti Vaší protiargumentace, může sloužit i pro jedince novým, obohacujícím věcem. Nikoli pouze, jak byste rádi uzavřeli, z hlediska zkušenosti, či v umění - nýbrž, jak neradi uzavíráte, jako vylepšení.
  • Po dlouhé, poměrně zdravé etapě (od doby sebeléčby žádné halucinace), lze uzavřít, že pizizubky dělíme na dvě charakteristické oblasti. První je vedlejší jazyková výpověď člověka, specielní to subjekt, protože člověk má toto jazykové rozhraní, a ještě pak to standartní - povětšinou verbální. Druhou je řeč vizuální (červi, hmyz) a řeč anafonetická (ptáci, psi). Tyto dvě sféry syntetických řečových vjemů jsou přirozeně výrazně odlišené jakousi "popularitou" - jinými slovy aktivnímu životu sociálnímu participuje (nikoli již parazituje) větší mírou první, či druhý typ, chápáno jako sebereflexe ohledně koncentrace na dané úrovni denně, měsíčně. Konkrétně však vnímaný slovník zvěře je rozsáhlejší, a zdravější, než kdybych se denně soustředil a nějak bych žil s vjemy vzcházejícími z rytmu lidské práce kolem mě. Lidská produkce už v počátku této schopnosti uváděla mne do frustrací, bludů apod., zatímco k rozhovorům k ptactvu pískáním se utíkám od psychosociálních traumat (bez ohledu na míru mé přecitlivělosti).
  • Dále také, jelikož ptactvo jinou, než pro člověka poměrně subfonetickou, řeč nemá, lze zde, na rozdíl od vědomé komunikaci na úrovni činnosti, dojít nových náhledů. Také zvířecí styl života a uvažování je na rozdíl od lidského vědomostí a nevědomostí rozklenutého života v negaci uvolňující, jakoby plný, absolutně čirý od všeho, co kalí lidský verbální svět. Zvířata nemají zavedenou žádnou účelovost, nemají objekty, atp. Přesto je jejich komunikace plná míst k pochopení, vyjasnění, rozvoji, vysvětlování, posměchu a pod.
  • Poměrně zvláštní novinkou v mé teorii je, že jazyk, např. Český, či Ruský, není nějakým výtvorem člověka - tedy jeho a pouze jeho použitelností: nýbrž, z hlediska pannaturaeismu, jazyk verbální je pouze výbavou lidské společnosti, a jelikož jazyk obecný je prazákladem všech určení přírodních, lze velmi bezpečně uvažovat ZDĚDĚNOST jazyka verbálního konkrétního (Češtiny, Ruštiny) od sfér před-lidských. Jistě však lze uvažovat, že Čeština a další jazyky prorůstají VEŠKERÝM životem pozemským, nikoli jako produkt, nýbrž jako základní náplň, základní půdorys každého života. Stejnětak těžko tvrdit, že jsme jedinými uživateli nástrojů, a že je to jaksi skoro jen naše vymoženost: celá příroda je založena na užívání nástrojů, tělo je tak sadou nástrojů... že jsme jedni z malé sféry, ve které nástroje přebíhají až do neživé sféry trub, háčků či tyčí není nic zvláštního... stejnětak jsou zde pouze malé skupiny specializované na to či ono, např. různé senzorismy, různé oblasti výskytu, různý způsob obživy. Stejným způsobem také inteligence, není nějakým majetkem rozumu - pouze se náš rozum opírá o fonický jazyk, o reflektovaný egocentrismus ... inteligence je však synonymem života, je jí vše, co dokáže žít, protože ať děláme cokoli, nedosáhneme dále, než, co je pro nás dokonce nedosažitelno, že se staneme adaptabilními. To nakonec, přes veškerou snahu intelektuální či vědeckou dosáhneme, že budeme stejně jako každý jiný tvor žít, a tvárnosti přírody se přizpůsobovat. Inteligencí je však uvnitř zcela každý organismus, protože funguje, užívá, udržuje sebe a jiné, je přinejmenší drobnou, inteligentní reflexí. Naše bytosti nejsou inteligencí o moc víc než kterákoli jiná. Pouze často nerozumíme ani jazykům cizích ras, natož jazykům "nižších" tvorů, či dokonce rostlin. Pevně odsuzuji snahu přetvořit inteligenci, za účelem jejího oddělení od "bytosti" a "jsoucna", na jakousi doménu antropomorfního jazyka, a tohoto jazyka jako jejího předpokladu. Člověk je vždy až druhý, ve výzkumu, ustrojení, nástrojení - vždy tu před ním bylo něco, co před ním vždy bude, co až mu dává ruku, a do ruky předlohy k strojům, a vždy to bude to, co nepodstatně zveme příroda - protože celý "živý" svět je konglomerační inteligencí, kterou člověk nechce uznat! Kdybychom vytvořili slovník přírodních mechanismů, jakousi programovou knihovnu, nalezenou a popsanou, a pokusili se napsat podobnou, do které bychom ostře oddělili to, co považujeme za "syntetické" (či spíše za svoje), jistě bychom se zastyděli. Jenže člověk, dokud to jen půjde, bude vyzdvihovat sebe, a jakoby přehlížet ekvivalenci konglomerační a jednotkové inteligence. Otázkou zůstává, zda si pod konglomerační představovat nějakou bytost, či vědomí, jenže jelikož i bytost i vědomí jsou pouhé nedotažené sociálno-náboženské berličky, nebudeme nikdy stejně schopni potvrdit jejich existenci, nebo je snad aspoň řádně zadefinovat. Jistá je tedy, pro věčné prozatím, jednota, stejnost a návaznost konglomerační inteligence* s inteligencí jedince, tedy té v první řadě prostorové identity, která byla ze schematu přírody člověkem určena identitou z hlediska podobnosti, a tedy vydělena jako identita pouze na základě materiálně-reprodukční kontinuity a jejího dělitelna.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

  1. Povšimněme si také, že mozek je schopen tímto způsobem improvizovat i v oblasti ne-zcela jazykové: vjemy, orientace ... i to lze do vědomí přepravit originálně, např. možná lze, je-li to pro mozek silnější než dostupné metody, slyšet pomocí zařízení předávajícího zvuková data pomocí tlakového zařízení v libovolném v binárním kódu, možná i částečně zašifrovaná, ruce. Možná i zde by mozek za určitý čas data správně přeskládal, a vyvezl transformovaná do sluchové oblasti (ačkoli je pravděpodobnější, že by z nich vyvodil již výsledky - orientační data, rovnovážná data, kompoziční data, tato data by vyvezl již do sofistikovanějších center, a pak by výsledný income dohalucinoval, jako že bylo slyšeno atp.)
  2. Některá slova vybraná protohalucinačním syntezátorem*3 jsou totiž už vybrána proto, že jiné, lepší slovo pro aktuální bludové téma slyšeno nebylo, a tato zástupná slova lze účinně redukovat podle obecnějších sémantik (kdy například slovo "vyřešit", může se v myšlené větě objevit v mnoha významech, a to jen z toho základu, že jde o to, něco činně uzavřít*4 - (funkčně-multiplikační abstrakční sémantická redukce) ... halucinace tedy kompletuje určitý systém jakoby slyšených vět, a člověk si u toho sám zvyká v těchto větách hledat srozumitelné výklady, takže si sám poněkud přeuspořádá slovník, a značnou část vnímaného sám si opatřuje konkretizačním rámcem. Je tedy celkem důležité shrnout, že slyšená halucinace se od myšlené liší v takovém množství, o které byly běžné úzy zredukovány na výrazně obecnější tvary, popřípadě změněny na polyfunkční)
  3. Rozuměj tu oblast předvědomí, kde jsou věci vybírány a skládány aby "daly na" určité téma. paranoik si zde vybírá nadávky a osočení, výhrůžná slova - antiutopický bludař si zde kompletuje politiku s válkou, datumy, místa, strach - idiot zas chválu, důkazy své dobroty a tak
  4. "Činně uzavřít" lze poté navázat s "zbavit se", "zvítězit", "zachránit" apod... takže v konkrétním případě lze touto poměrně sofistikovanou metodou běžné kontexty slov dalekosáhle a všemožně rozšířit.
  5. Momentálně o svůj život se bojící si prostě nahodilost vždy přeuspořádá tak, aby se jeho strach potvrdil, vyvrátil, či tematicky a fakticky prohloubil. Jde o podobný jev známý ze světa normálních: traumatizovaný ve všem vidí nebezpečí opakování svého "zla", podvedenému žádná dohoda nepřijde příliš jasná, a všechno se zdá být sofistikovanou skulinou v ní. Člověk setrvavší půl dne na provazovém mostě, v rychlíku s mnoha přestupy a pod velmi mnoho času věnuje podezření na ztrátu toho či onoho, každou ztrátu u něj vyvolá nějaký konkrétní znak - takové ztráty: nemá nějak málo věcí? neměl něco objemného v kapse? a tak dále.
  6. Té která pouze zanechává stopy, a odmítá se s námi na naší urovni vůbec bavit - přírody, či stvořitele. Konglomerační proto, že je předpokládána stejným způsobem jako kolektivní vědomí, avšak mnohem racionálněji. Např. na výtvoru fotosyntézy jako znovuužitelného konceptu se podílela určitá skupina, či lépe plocha v určitých pomnožných systémech, tvorech či bytostech. Stejnětak na každém jiném inteligentním prvku, avšak nikde není plocha inteligencí tak ohraněna, že by autor konceptu byl vymezen i na funkční ploše, jako individum, či by měl o svém výtvoru vědomí, znalost. Byl by to zbytečný výstřelek, funkční nonsense, brzda. Inteligence tvořící kompletní pokryv planety sebereplikujícími automaty nemá zapotřebí nějak označovat autora toho kterého prvku, článku, a nemá ani za potřebí o sobě v momentě své tvorby nějak vědět. A tím, že v plochách konglomeračních inteligencí chybí jakákoli identita, jakýkoli výstupek, podoben tomu, co si myslíme o sobě, jako o speciálnu, tím považujeme za inteligentní pouze to, co považujeme za svoje speciálno, kdežto vše ostatní je jaksi dáno, či pouze následkem. A tak vše co tato jiná, však JISTÁ inteligence, sama sobě přichystala, a i nám podala, považujeme pouze za něco vskutku neobjeveného ještě, samo o sobě hloupého - tedy dokud to náš detailní vědecký fotostroj v nízkém rozlišení nevytiskne v nepřehledných knihách.
 

Komentáře

1 Minda Stopel Minda Stopel | 15. března 2011 v 17:50 | Reagovat

Šmírku řekni mi na Kampu chodíš pro rozum nebo si jenom děda Lebeda čumějíc jinejm přes rameno zpoza notebooku? Vážně bych Tě přitom rád chytl za flígr a mrknul se na stebereflexy. Chytračíš chytračinky a přitom hltáš mysli tyčinky za který neplatíš zatímco se rád plazíš. Jemnou radu bych tu měl až budeš zase civět z křesla, nefušuj šmírovi do řemesla. Bez Tebe a rad Tvejch z hub dávno odhalil Tě a teď i před vočima změřil Tě zub.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.