Lidé "nepotřebují" svobody. Myslí si že jí mají sdostatek, zde však čerpají z nevědomosti o tom, že jsou natolik zaneprázdněni svou existencí, natolik vytíženi vůbec udržením se na živu, že meze svobody nepociťují, protože nemají dostatek prostředků k takové svobodě, která by snad i mohla narazit na nějaké limity. Taková "zůženost" člověka až na samý základ existence - násilné vyplnění jeho existence povinností a různými jejími odrůdami a "konsekvencemi jeho chudoby", je však nesvobodou v absolutním smyslu. Člověk sám ji však nemůže ani náznakem pociťovat. Je to tedy nesvoboda totální, a masová. Právě její masovost je jedním z hlavních maskérů osobní nesvobody, na "absenci kontaktu s hranami zákona", nebo lidově řečeno "žiji si tak, že se mě zákony netýkají", na svobodu.
Práce jako taková v této úvaze nezastává prakticky žádnou významnější roli, byvše účastna teprve v širším souboru člověku shora daných závazků. Je však prvním jevem, který k takové úvaze člověka pomalu přivede.
