Poslední mátohou je nejen lidství, nýbrž i lidstvo a umění, vše nad nízkost přírodní je zdaleka od užitečnosti, spravovatelnosti, či oprávnění - byť jen citu oprávněnosti sebe a v sobě; - "Tak lid lidstva" vstanul a padnul nejdříve u svého soudu, a pak ještě svým vlastním soudem; V této situaci již dále padat nemělo by z prakticky - aomnistického hlediska ceny, protože hledat 1-1 je mezi 1-0 a 0-1 velmi nesnadné, zvláště má-li tak konat jeden, po nesčetnech a nesčetně; - faktor nebytí je příliš vysoký, a lidstvo nepředneslo zatím ani náznak programu, cíle, či už vůbec DŮVODU - ani tak samozřejmě nekoná a konat, konec konců ani nechce umět - neboť, jako vše k odumření myslí spíše na práci a množení, nikoli na obživu, rozdíl či PLÁN vůbec. Tak se vyniká z jediné pravdy, že, "co plán nemůže mít, nemá co předat ani být".
Člověk ztěží obhájí své "jho" před čímkoli konkrétně a v konkrétnosti malým - s lidským koktáním a kdákáním na malosti jednotřídního určení mezi jednotou tříd vylučovaných a tedy vyučovaných nic neubere - ba, k zhrzení toho oprávněně dekadentního, ani nepřidá; lidská kdákavost a chrochtavost pro koupel v hnoji tak stojí jako jediná sousední arita v rubu domýšlivé "funkce" maskované v nitru dávno post-nihilní malosti.
Rceme, že malost naše se zahanbena opírá o svou stále blábolivější, velkou, hubu, tvářivše se jako sama sláva slavnosti výšin. Jediným však produktem lidského bytí je nekonečná, omnipotentní, derivace nulové funkce, toliko jen náhodně v regularitu umístěné a náhodně korelované funktory neidentický funkcí, jejichž relace je nerozhodnutelna stejně jako chybí jakákoli evidence, falsifikace, abstrakce mezi nima.
Nad anihilací lidstva ponese se možná aspoň jeho kdákání a jiné citoslovení - 1 roku. Ani jeho soudu však zde netřeba - tak Bůh přeci nesoudí červa, vážku - tito pouze fluktuují, oscilují kolem potenciálních forem určení, aby tato pouze pro ona sama rozhojnila, a ona sama dále pro stejné nihilens - však příroda zde dosahuje úspěchu aspoň funkční jednotou nad unifikovanou potencí - tím bez vážného strachu staví se jeden po boku druhého. Právě tak s celou svou tíhou své jediné určení nese, bez jakéhokoli stále však nároku na existenci, však v s vnitřním nárokem k sobě a pro svoje - natolik rozdíl od lidské odnapodobivosti v tabulkové kalkulaci strachu, jen o sebe. (pň.: zánik všeho je strachem irelevovaným - až za strachem po svém "utrpení hodnot"). Člověk činí "ekologicky" jen tolik, co potřeba je artiklů k vytvoření a udržení fikce žensky svrchované krásy - konceptu duálního, a to hlavně pro psychopatologické jevy zasutí a stylizace.
Krása neexistuje filosoficky, ani ethicky, ni v prvém ni v druhém stupni morální pravdy. Pravda a krása jsou tak ničím více - méně než lidským »Proto«, když žádáno hnusem je kdejaké bloudivé »Proč«. Pouze v oblasti slov povstává hnus z krásy, protože pouze slova vyjednávají s rozumem a jsoucností kategorií, hlavně stádních.
Opravdovým "citem pro krásu" staví se do světla naivity - zástupného výslechu - pouze oborově - koncentrovaní, k obecnosti či filosofii slepci - herci, literáti - zkrátka nadšenci buržoazního entrtaimentu - ti jeho nevinní - poslední hýkavci, s nejvyšším a nejjedovatějším hlasem - hlasem totiž údajně ze samých výšin ducha, povznesení - ze samého zasedání hodnot nad činěním jako celkem, jako nad přírodou nutného bytí a činění, jako nad pouze dobra dělání snahou -; sám filozof, vždy bude nazýván přínosem - přínosem nekonsekventní, nesouvisející a neforemné, obludné luze, jež potřebuje pouze silného vola, vládnuvšího moudrým chrochtem k spravdlivé dělbě žrádla a hnoje mezi bučícími sviněmi; ať už mluví o potřebě civilizace, či civilizaci potřeb, nevidí než sebe a možná i »své« jako vola a rozdílné, cizí - (jinak bučící), jako prasata, co mají bučet zatímco drze chrochtají. To však již dávno pro sebe a o sobě bučí - a nejsou tedy jedni druhým přímo nerovni - spíše na nějaké to zachrochtání a nejvyšší trest zaň bučí všechny svině symfonické, sladěné chrochtuchtivé unizono - zatímco volové se prou kdo chrochtá huór než prase.
Lidská pravda tedy tkví hlavně v kráse toho kterého chrochtajícího vola - či velikosti - až volovitosti toho kterého bučícího prasete.
Krása sama pak dlí v existenci takové applikace pravdy - v podobných zvnitřnělých systémech převrácených rolí a bažení-snažení po zániku.
V nevědomí pak dychtí najít pravdu, krasomilové - evidují vše bučivé co má chrochtat, jakoby pak tím měla nastoupit formulace nové vědy, dogmatické soustavy, navěky opravňující chrochtavý soud nad bučivým kálením, a bučivé domnění nad svinským soudem, či nad samým osudem, jenž - velmi krásně - nadělí jedněm ostudu růžového smradu a druhým plnost vemen s vyplazeným jazykem.
