Jak je organická (rozuměj: zpět zpřírodněná) vůle, tedy vůle k dobru do přírody a k sobě ven produkovaná, pozdvižená zpět nad svoje bytí a produkci, nenahlížející se tedy o nic více jako subjekt než jako také svůj produkt, jak se tedy tato má k tomu, že není-li kámen, fyzika či čas životem, a je-li existence produktu proti pouhé sounáslednosti jevů diferencí a nikoli bezpochybnou identitou (k ostatnímu)?
Je-li to absolutně sebeurčující se ještě i zcela určeným pak statu této výsledné vůle bude danost. Bude-li však dáno vše, s to včetně diferencí vnitřních subjektů systému, není nutno shledávat se v každém soudu pouhým nahlížejícím, neboť vše uvnitř systému mohlo býti zachováno, zatímco základní vztahy mezi soukolesím byly nikoli pouze předpokládány, avšak přímo i se svým předpokladem identifikovány, čímž jejich dřívější negativní identita - parazitní existence nahodilosti svrchovaných kategorií - identity apriori.
Tím nahlížíme zevnitř a vně skrze syntetickou transcendens obecné jednoty nejednotného, konečný produkt rozporu mezi živým a přírodně-svobodným - jako svobodu jevu od své mnohosti, a tedy kategorii života opět pouze ve svém určení jinak svobodnou, než nám vnucuje prvotní náhled na život jako na "pouze" subjekt, který ještě vyžaduje určité čistoty od neživých příměsů. Konečně tím se zcela otevírá naše cesta k poznání úzké, absolutní (nejintimnější) vazby živého na jiné, a ze závislosti obého zcela na druhém plynou funkční jednoty dvou forem nad jedním, sobě vnitřním substrátem (organica nihilata), tedy poznáváme za oběma identickou produktivní sílu, čili produkci eo ipso, která obrací vždy produkované mezi podmínky produkujícího. Zároveň však jedna z těchto sil má více i vycházet z druhé, chceme-li poznat sounáslednost a kauzálně vykladatelnou produkci, která právě již jako pojem čistý kauzalnosti neexistuje, aniž si dovedeme představit nějak ze základnějších podmínek vzcházející účinější zpět, tak abychom přitom vystačili se sistemou petti, která povoluje skládat jevy ve dvou směrech a dvou protikladných: idealní a realní; vazbách. Pro takový systém je systém ideální určitým a identitou mezi oběma - určitým i sebeurčujícím, ideálním a sebeurčujícím, poplatno zcela jen náhodě - tak jako mezi oběma protiklady jako prvky téhož systému nemusíme myslet vůbec nějaké určité proč a nějaké objektivní proto atp.
Svým kladením živého organismu v protivném jemu zčásti systému proti ideálnímu organismu tedy zjištujeme poměrně vážné trhliny v pojmu živého a neživého, a zároveň zčásti osvětlujeme určitý ideál, na nějž konečně těžko naše realita nabízí vůbec rozumný náhled. Lze tedy jistě prohlédnout, že vztah organického k vůli je kladen běžnými pojmy vcelku konzistentně, až matematicky přesně, avšak tam, kde náš determinující náhled organismus shledává odlišným, a tak jeho vůli neurčitou k "jinému", shledáváme ideál omezující nás jak kriticky, tak objektivně (neboť shledáváme se s pojmem živé vůle, pojmem "vůle pouze" neživého tak, že vše splývá dohromady konečně jako identita podmínky a negace života, tedy učiněním vůle subjektu ještě objektem samotného objektu, jehož vůlí je subjekt docházíme nepřipraveni k mrtvosti všeho, tedy identity živého a neživého stále ještě ve svém protikladu. Východiskem tedy může být pouze, že živé je produkováno neživým a stejnak ještě dodatkem na živém vůle, aby živé zpodstatnila zpětně neživému, a opět jako tato podstata vystoupila v podobě vůle produktu - substrátu nad sebou samým - taky, že obě vůle jsou aspoň identické s vůlí zakládající, a ta z této podmínky a tedy "zákona" byla identitou rozporu mrtvého a živého organizátu). Protože takto se zároveň každá vrací každé; a i to nejvyšší konečně určuje svou svobodou samo sebe, a může být zároveň určováno jak organizujícím tak organizovaným, což se při svobodném pohybu subjektivity v relačních prostorech nad materií konečně jeví jako činnost omezená - nutností. Identita mezi určujícím a určovaným - tedy homogenního pole identity, čili omezená rychlostí a časem, a zároveň neomezená přímo žádnými absolutními protiklady - tedy neomezená na určité podmínky, které si prostřednictvím pohybu klade - svým produktem.
Tak nahlížíme něco v přírodním procesu zároveň nutně jako činné, neboť svou činností vytváří podmínky teprve své svobodě konat a se reflektovat (Shelling). Je-li však toto činné rozdílné od dějícího se pro sebe a o sobě v rámci nekonečné sebeformulace a replikace neživého reálného, pak je již subjektem, a tedy teprve v jevu vůle nalézáme reflexi vůle sama sebe, a nutně předpokládáme nenahlížející a činící subjektem, ze sebe sama. Nutně však nahlížíme i už jen produkt - neboť subjekt jen nutně vyplýval z naší představy vůle. Rozdíl mezi produkovanou a produkující přírodou nakonec nutí nás identifikovat přírodu jak s objektivním mechanickým děním - produktem, jevem bytí přírodou, tak s takovým bytím, které již nahlíží či nenahlíží své nebytí a ostatní neživé bytí jako sama sebe ve své absolutní podmínce, a zároveň jako nutnou nahodilost, že nebytí a ne-život nahlíží se ještě přírodou a v jejím pohledu na své nebytí, a na určení se neživým (od neživého živým). Je-li tedy z pohledu organické vůle a tedy přírody-subjektu něco zřejmo, pak že příroda i vůle jsou něčím nahodilým, co však právě tuto identitu zakládá teprve takovou reflexí. Takstejně předstupeň organické vůle shledává nahodilou přírodní produktivitu, vůči své fixaci v ní a jí v sobě - a tak živé musí dvojitě v sobě být odlišeno od neživého - svou formou, a tím, co právě tuto formu mezi formami odlišuje. Vycházeje však ze základní ideje protikladu organizovaného a substrátu, jakkoli organizujeme již organizované nic z toho od substrátu pro novou organičnost produktu neplyne, dokud zbytečně neproblematizujeme vztah organičnosti a produktu, přibližováním produkce mezi organickým více podmíněností. To však je pro nás již zbytečné, neboť jsme právě identifikovali jakoukoli organizaci jako prvotně souvislou kauzálně neprodukovanou sílu, která není nijak ve svém jevu přímo určována souběžnou přímokauzální kontinuitou příčin a podmínek... Tedy vznik nadvolní třetí přírody, není samotné přírodě překážkou, tak jako ztěží taková nutnost zavádí místo vůle jednotlivé přímo určenost - aby se nakonec e.c. zvrhla tato organizující v neprodukující uspořádání neměnnosti - zákon.
Tím však zároveň organická vůle nutně ve své reflexi bude žádat zákon, totiž otázka po závislosti dvou jakkoli vůči sobě kladených jevů, tedy ono veleslavné proč a jak, na nekauzální ploše vůlí s vůlí objektů vůlí odpovídá vždy jen ujištěním o jejich vztahu na základě empirie. Tedy na př. samu empirii k těmto jevům řadit musí, ale již nemůže: "je to logické, ale již dále nemyslitelné"; ze systému realního hledíc v jeho idealní koncept kladený ještě reálně, není ideální systém možno ani přesně určit, je však možno ho činěním určitého jej určitým (jeho implikací) určitě zpřesnit. Avšak zda bude, byla však už podmínka vůbec nějaké organizace. Zjišťujeme tedy, že ideální k přírodě vůle pouze povyšuje veškerou vůli stávající z ní samé nad prvotně subjektivní reflexi, změna, kterou celý systém pro takovou musí projít, je pouze změnou nahlížení, čímž jest dána právě aproximativní povaha přírody k vůli a vůle k vůli ideální - přírodní. Je tedy zřejmo, že rodový aparát jednotliviny v přírodě nemůže povznést přírodu dále, než k jejímu prvobytí - k jejímu odlišení formou od sebe sama v sobě. Dále už je aparát - mezičlen přírody a bytí o sobě ve veškeré své činnosti právě jen ideálním strojem přírody nad sebe samu a dále pak kolem sebe.
