Ani Boha, ani Lásky nemusím mít před sebou, avšak normálně se obejdeme i bez opaku... Většina, s vedlejším produktem situací zmatečného ústupu či altruismu - mezilidských otázek je řešitelna stejnou mírou pro zbytečné u sebe i druhých: v tom dokonce i slušnost, zřetelná zejména u Arabů, že neslušno zbytečně na sebe klást je zbytečně druhého urážet - neboť nikoli předpokládá se, nýbrž je to tak, že druhý může vzíti břemeno celé (~ zda to říká či neříká?).
Smrt je otázkou malou - chápeme-li rozdíl v svém dílu, že zdařilé či nedokonalé jest, pak život také náš dílo, které nám takto posuzovati umožněno jest. Neslušnost opáčená poukazem jest kritikou dílu života našeho - čili i bez plánu a cíle v kdejaké drobnině i veličině možno chovati se dobře. Alkohol za volantem není chybou, již zločinem vně morálních soudů, pro soud obecný tedy, nicméně chyba v chování a soudu, vnucená situací, která nás nenechá ni myslet ni vše řádně probrat, prodiskutovat s kýmkoli, komu to hodno, kdo k tomu hodí se, pak určitě není taková situace věcí morálního soudu, leda, že jsme zkrátka cosi "řídili bez řidičáku", ačkoli k tomu bylo lepších a to jsme věděli -
A "láska" k ženě, či bližnímu, není ničím jiným, než nikomu nic nevnucovat - čili zbytečné na sebe či onoho klopit: láska k ženě zejména může být lépe chápána jako láska k dětem vůbec. Když se nic zbytečně nepřehání, a nic zbytečného nechce, vyplyne z toho cosi předžidovského - zde pak již předepsáno volno od žen, přísloví o velikosti boty, slušnost býti v manželství: čímž však řečeno pouze tolik, že pro většinu, a to hraniční většinu lidí, není vůbec rozumno o manželské nutnosti jaksi pochybovat, ba je u této massy hloupé, zavádějící a znezdravující; čili člověk s dobrými důvody žít sám je sice možnou, ale extrémně extrémní nepravděpodobnou variantou. Čili namísto lásky k ženě v podstatě nastupuje měřitelná - a lépe-li rozlišovaná každým u sebe - kooperace.
Rovnost, jakožto významná snaha kooperovat spolu, je teprve rovnost a láska - naopak "láska", jak ji v Evropě rozumíme je čistá fikce, nezakládající než se na vnitřním zmatku, jehož impulsivní ústupky k vývodu pokládáme za cit. Jistě v tom zamíchána časná nálada, libost okamžiku, libovolně i kompensačně obnovované vzpomínky, běžná "hluboká" samota, nesamostatnost, emocionálně-sexuální stereotyp, ikonizace obličeje, fikce hodnot - toto vše stojí pod prázdnou, většinou, proklamací "já tě miluji", a vedle otázka "miluješ mě", je už zcela blábolem - jeden neví, co vlastně chce vědět, co slyšet, ani zda tomu bude lze věřit, a druhý lapá v prázdné hlavě po odpovědi, která dává asi tak smysl jako "kolik jseš hodin?".
Výsledek tohoto pojetí "základu rodiny", vece "lásky", přiložíme-li kontemplativní předivo psychologických sloupků o rovnosti a partnerství je zřejmý: někde, kde již jsou u sebe lidé k sobě, ani z reálné nouze, se nehodící, cítí lásku jako závazek - neboť nemá onen obsah, natož nějaký zřejmý obsah, pokouší se tito stabilizovat své "cosi" rovnoprávnou metodou partnerství, přičemž právě rovnost není rovnoprávnost: na rozdíl od soudnictví a právnictví, rovnost nelze bezprostředně vytvořit, ani jí zvýšit.
Toliko rovnoprávnost může být smysluplnou metodou pro jinak již ideální pár - jsou-li oba natolik temperamentní, že by se kvůli volbě "dovolené" ubili, ale natolik kooperují rozumně, že si rovnoprávnost, pro své navazující pohodlí, v střídání "velitele" zavedou.
Jediný problém kompatibilní protipůlky je, že k tomu třeba zrušit šilhavosti a naučit se ani tak ne trpělivosti, jako spíše jasného vědomí, zda chceme cokoli v Tento čas, nebo zda jedno jest kdy, nebo jak vzhledově - člověka chceme.
Zásadní chybou Evropana je domněnka, že ve stejném městě je někdo, s kým si nezkazíme život, ba i přesvědčení, že právě v jiném městě - daleko spíše - někdos takový.
Zcela hrubou chybou je "láska na první pohled", neboť tuto schopnost mají právě ti, kteří měli nejdříve štěstí v tom, že se našli a poznali: jinak první pohled nikomu z krásy očí toho druhého nevyždíme. Čili na první pohled se nikdo nezamiloval, leč našli se tak mezi massou dávno svoji, pročež uměli se dívat.
Hledání je vůbec nejhrubší oslovinou. Tak jak je jedině možno cosi jako hledání praktikovat, můžeme mluvit pouze o sbírání a vyplivování, nebo dokonce kachní přečvachtávání červů od bláta: hledání předpokládá buď extremní případ duševní slabosti, šilhavosti či tupý rozum a silný žaludek - výsledek je však skoro bez vyjímek - hroší žaludek a roztrkaná hlava.
Smysl života je pak pro toho, kdo nechce nutně být hrdinou či ničitelem všech, právě život takový, abychom se sami sobě líbili - čili abychom nebyli pouze ohyzdná nápodoba názorů, které jinak musíme o lepším člověku myslet a říkat. Ti co pak myslí jiné než říkají, snad potřebují pomoci od těch, kteří teprv jsou jinak než myslí. Ti kteří jsou zrcadlivým odrazem svého názoru, tak, že jim lze po řeči přitakat, mají zatraceně překvapující štěstí.
Nutkavá touha znát nějaký "pevný" smysl života je pouze odrazem naší křehkosti v rozviklaném světě: pouhá slova smutku, zlomenosti či nespokojenosti, že vše je opravdu zlé co lidstvo umí, a že spravedlnost je zřídkakdy vlastností člověka - natož prostředkem státu: spravedlnost státní už je pouze prostředkem závisti, nenávisti, hákem na vytahování majetku zpět ze zlodějů. Samotný člověk toto "proti všem" nespraví, proto měl by sám být tak dobrý jak se sebou má být spokojený v svém názoru přiléhajícím, a spravedlnost světa nechat snad těm, kteří nemohou než kvasit, řvát a závidět. Pokud tedy není zrovna "Šalamoun", že by přetékal jak ostrým zrakem, tak časem a pomocnou rukou, i radou neplanou a vtipnou. Málokdo je "Šalamoun".
