§1 S Nietzschem se to má jako se Šostakovičem: cosi nám chybí, abychom je jasně postavili k určitému v "dějinách", a je to právě jen jasné stanovisko ke konkrétnímu v "dějinách", ke konkrétnímu, které nastalo až po jejich smrti, nebo takovému, které nachází pojem až dnes. Chtěli bychom položit Nietzchemu jasnou otázku k Evropské Genocidě (v porovnání s frekvencí genocidy v Africe u nás dosti svatouškovký komplex), Šostakovičovi k něčemu, co vlastně nelze tak dobře označit, jako v předchozím případě. Jenže jsme sotva schopni jasně si uvědomit, ideologičnost naší otázky, navíc trpíme stejným osudem (jako oni dva na př.): po naší smrti bude dost důvodů vyvolávat ke konkrétním otázkám naše duchy.
§2 Je příliš velkým zjednodušením položit si vedle sebe Wagnera a Nietzscheho a čekat, že tím je již Nietzsche nějak "čist", ještě více to svádí přiložit Jüngera, avšak nezbavíme se toho, že se pokoušíme vložit určitá slova a určitý syntetický postoj do úst někomu, kdo jej ani nemohl mít (Musilovskou právní otázkou, zda jej mohl s vypětím svobodné vůle ...). Nelze takto vykládat ani Šostakoviče; filosof snad skrze svou "všeobecnou skepsi" může se dobových bludů nevědomky vědomky předjímavě střást, jenže umělec již není posice, ze které by bylo zvykem předpokládat čistý a jasný názor, "ideologickou čistotu".
§3 Potud ano, Šostakovič snad vůbec žil fantazií přeplněnou nacistickým odkazem, leč nemáme naprosto právo si jej nějak klást jasně k obrazu, který můžeme k CCCP stvořit dnes, ba dokonce shledáme u něj snad i naději, že alespoň s nacismem sověty zatočily, a že jsou snad lepší budoucností, ale i tu jsme v čisté spekulaci.
§4 Nemůžeme ani jednoho z nich očistit ani vložit ku př. Wagnerovi do úst souhlas s genocidou, stejně jako sami nejsme schopni být čisti - už proto, že považujeme socialismus za něco aktuálního, nacismus za něco vyřešeného; právě tím se usvědčujeme z ideologické tuposti (také chybí aktivní antifaraonismus...), z toho také, že celý rozpor a neslučitelnost tkvící ve falešnictví CCCP, poté v faktickém humanistickém osvobození od nacismu, poté v opětné zvrhlosti, zjednodušujeme si tím, že CCCP klademe na roveň Třetí říši. Tím jsme si jej však vyřešili psychologicky, ba tím, že pokládáme nacismus za vyřešený a socialismus za hodný bádání a výkladu i kontrapsychologicky.
§5 Tak jako byl Nietzsche sotva schopný nahlédnout do praktické budoucnosti a k ní se ideologicky vyhranit, tak jako byl Šostakovič ztěží schopen prohlédnout přítomnost aby zodpověděl otázky v rámci našich rámců představ o minulosti, tak máme sami sotva ještě představu o Nietzschem, nacismu, socialismu i nás samých ... o budoucnosti nemluvě.
§6 Kdyby tento úděl nikdo z nás třech posmrtně neměl, a kdyby kdy bylo cos skutečně "historicky vyřešeno", a ne jenom historicky zapojmováno a vyloučeno z pozornosti (i akční paměti), pak by existovaly "pokrokově hrdinné dějiny" (to co nám podsunují učebnice i pověsti) objektivně, čili byli bychom již dávno v Musilovsky řízené historii, která vůbec dělá vědecké a dobrácké kroky - jenže naopak, jsme již tisíce let v slepé a časově žvanivé, historicky bagatelisující a budoucně-popletené přítomnosti, a mýlíme se stále stejně. Filosofie je drahé bio, pro běžného zákazníka sotva dostupné, nadto musíte mít štěstí, abyste se i zde neotrávili - Umění, to už je indická tržnice...
§7 Kdybychom byli schopni důsledně prosazovat pouze ukvapené soudy v sobě i navenek, snad by se historie stala - jasným, břitkým faktem. Ve věčnosti se soudobá objektivita, fakticky i zaokrouhlující prací paměti zvrhne v pofiderní oblak pověstí - bude zřejmo, že se dělo jasné zlo i jasné hrdinství, bude zřejmo, že se zde kdosi utápěl v pověrčivosti i - že se děly zázraky.
