Nemáte pravdu, děláte nesmysly na Blog.cz

X\XII
Perpetum mobile - když vzpomeneme, že veškerá schopnost hmoty pohybovati se vychází z gravitace, čili naplňování gravitačních setrvačností, pak cokoli, co se má věčně hýbat, nejprve musí být jako vše co se má vůbec hýbat, v gravitační soustavě rozhýbáno, zatímco má-li se to hýbat věčně, musela by gravitační soustava vnější tomuto pohybu být nekonečná a souvisle po této nekonečnosti shodně intenzivní. Jenže hodím-li předmětem od hvězdy A ku hvězdě B, buď předmět s touto hvězdou se spojí, a pohyb zanikne, nebo hvězdu B mine, a bude-li za ní další, jistě, i kdyby byly i ty další vhodně odstupňovány hmotností i odstupem, předmět by nakonec navázaly, nebo ubrzdily. Konečně i kdybych tedy měl prostor gravitace umožňující gravitačně nulově bržděný centrifugální pohyb, tento by musel být zakotvený, na př. čepem, nebo bychom uvažovali pouze gravitační, nebo elektromagnetické poutání předmětu na střed: kotvení by však nutně způsobovalo tření, což by pohyb třeba i jen nekonečně pomalu zastavilo; gravitační poutání by dozajista předmět strhlo a pojalo; magnetické poutání - ztěží by se dva magnety daly v nekonečně prázdném a odpudivém úměrně jim prostoru rozhýbat tak, aby respektuje jejich polarizaci byl zachováván pravidelný úhel a stupeň - je také otázka, zda by (a proti čemu by) v negravitačním prostoru jakýkoli magnetismus fungoval.

X\XXI - XXII
Dimenze přírody: infračervené štěbetátní; I kdyby jednoho dne neexistovala neveřejná a nesdílená myšlenka a činnost, nic by to na ničem nezměnilo: žít lze i v naprosto temném vězení, a to, že "nejsem tajný", není vlastně až taková vymženost - koneckonců odtajněný mozek, toť teprve prostor bytí - dobrodružný, a svým způsobem jistý a čistý. Už jen představa požadavků, které klademe na svou naslouchající "asistenci", má-li o nás vědět i poslední písmenko a povzdech: trošku slabší bytost než my sami, a už by nebyla schopna ani ochotná v našem myšlení se porozhlížet. Až tedy tento den úplně přijde - pak věz, že tě poslouchají: stroje a jsi-li toho hoden - v dobrém či ve zlém, pak tobě rovní - nebo ještě horší, než ty - v tom, v čem cítíš se schopen být dobrý i ještě lepší. Stejně by bylo lepší, kdyby se z myšlení stal - další hmotný vesmír: tak jako věci nalézáme, přibíráme či ponecháváme napospas prostorům, tak bychom zakopávali či "modelovali" - úplně nesvoje i neněčí - myšlenky!
Informační agentury jsou nejmilejší vůbec společenské aparáty - když všechny ostatní vyšilují - agentury, ze zvyku, umí čekat, naslouchat a brát v potaz. Také jim - na rozdíl od ostatních společenských systémů - chybí "poslední účel": tu jsou i v hromadě situační stolice: svobodny

X\XXIII
Divadelní zbraně: hodily by se. Všechny národy by se domnívaly, že se mohou stiskem tlačítka vymazat, zatímco ve skutečnosti by smazaný národ byl přiklopen víkem a sjel by na jinou plochu národů - ti nahoře by jej oplakali a se trestali. A pak pro Hitlera hanba nám všem, včetně Buddhistů - že jsme, bůhvíkoho, seslali na jinou administrační rovinu vědomí. Lepší jsou však reportážní hovnozbraně - svět obletován agenturní technologií, co zasýpá každý pravý den ty pravé - trusem - těch pravých - tentokrát! - v právu.

X\XXIV
Zánik pojmu světonázor - s tímto jevem se filozofická potřeba, uměle kladená jako obdoba potřeb duchovních každému obecnému člověku, přesunula k potřebám integrity či sebenáhledu do světa, který se připisuje "snílkům", jako pouze literární "život v atrapě života". Když byly vymoženosti jazyka, počtů a literatury vědecké nebo nábožné na stole zrození pedagogiky, byla filozofie celkem chápána spolu s náboženstvím či uměním písma jako stejně významné, ovšem pouze za tu cenu, že měly dětem sloužit jako jakési pánvičky aneb příbory, přibližující kuchaře k panským jídelnám. Poté s příchodem společenských a pojmových otřesů, diferenciací a očist staly se příbory naopak myšlenými zbraněmi - ovšem význam, jaký opravdový filosof vidí v umění filosofie - tento význam, i kdyby - a že byl - byl otloukán stokráte obci čtenářů a studentů o hlavu, zůstal tak nepochopen, jako obsah knih vůbec: filosofie totiž nemá s učením nic zvláštního společně. Filosofie většinou předkládá zažitelná i vylučitelná rozlišení mezi známými pojmy, které možná nemohly být ještě nahlíženy: neučí jak chápat, ale ukazuje, jak si lze co představit, takže běžný - ideální postup učení nevyžaduje vůbec opakování: opakuje se totiž pouze právě to, k čemu chybí u posluchače jakýkoli vztah, a co pro posluchače nemá žádnou osobní hodnotu - což je případ učení společenského a primitivní pedagogiky, nechápající ještě společenské dostatečně logicky. S tím se u filosofie setkáváme v krajních případech, pokud vůbec. Dnešní člověk už se dávno rodí do systému, kde hodnoty náboženství, věd i filosofie jsou natolik neměnné, chce-li se člověk k svému názoru a tedy mozku a tedy schopnostem a tedy osobnosti bezohledně uplatnit - existenčně, neměnné tedy až tak, že člověk vědy dělá vědu zcela instinktivně. Nemusí vůbec vědět k čemu je, odkud pochází, a jaké jsou její možnosti a projevy: filosofie stala se mu odpornou - odpornou tím, že si dovolí na vědu vytahovat takové problémy, které by jinak mohla nekonečně odkládat; přičemž instinktivní vědectví pracuje s "hurá" vědeckým sebevědomím, které je věcným útokem z periferie uraženo a hluboce citově narušeno. Tím člověk neztratil "potřebu" jednotného názoru - ani neztratil "chápání" jednotného názoru: nikdy o těchto věcech totiž pojem neměl, a odporné relativizování, byť oprávněné, působí mu stále tytéž problémy - pro jaké se dříve odsuzovali volnomyšlenkáři. Člověk filosofy nutně - věčně odmítá: tak, že je nečte - přitom vždy odmítali právě to, co soudobé myšlení kazilo, a umožňovalo, nebo způsobovalo - na př. zbytečné násilí. Lze tedy konečně říci, že současný vědec, který vyvozuje obsáhlé a dalekosáhlé závěry, ku př. o hmotnosti a rychlosti - vůbec nemusí chápat, co jsou tělesa, a co jsou rychlosti či hmotnosti: jemu postačí právě jako příbory či hrnce - ví, jak jich použít, aby sobě, nebo jiným naplnil hrnes luxusnější potravou; nicméně "běžný fyzik" nemá o fyzice slušný pojem, a už vůbec nemusí rozumět chemii - odtud relativistický fyzik klidně spotřebuje dvě hodiny času a půl kila negativního afektu, aby pochopil relativní a absolutní - jako systematiku členění vesmíru na mechanické soustavy umisťující pozorovatele.
Hlavní úlohou současné filsofie je tedy rozpoznat v své dlouhodobé odstrčenosti nikoli důsledek složitosti, drzosti či komerčně omezených věd - nýbrž svou neschopnost pochopit, že jediné knihy, které kdy bude širší lidstvo louskat, jsou knihy, umožňující praktické uplatnění. Davy nechtějí myšlení revitalizovat, mají vlastní, pojmově bezohledné revoluce, nepotřebují vysvětlit nic, co se týká možností - což je sice absolutní a hořká chyba, leč zákon většin - chtějí pouze ukázat, jak co nejkonzervativněji dojít změn ve vlastním životě: nezajímá je blaho všech, upřímnost soužití, ani pravost hodnot. Falešný názor - také názor - názor má obecně hodnotu nápisu na tričku: jeho prostřednictvím se lze především začlenit, či vyčnívat, nebo vykonávat předrevoluční sterilizace vektorů. Je pak otázkou, jak se v tomto umí pragmatizovat filosofie, když dnešní člověk věří v Boha, ale neumí, ani třeba nechce - vědět proč. To, co za Musila působilo zachytitelný rozpad vnímání na specializovaná okénka, to je dnes v praxi velmi dlouho - je to již biologicky zprovozněné: člověk je živý pouze v roztříštění, které mu vytváří v průřezu kolorit i paradigmatizaci ergonomiky života, přičemž vytrhování člověka z jeho "neschopnosti vlastního názoru" "před vstupem do speciálna" - tedy upozorňování, že bytost postrádá hlavní okruhy osobnosti, tak právě toto - je per individuum kontraproduktivní - ačkoli by to per socié leccos hlavně usnadnilo, odstranilo či povzneslo. Jenže kam sjednocený názor strčí nos, aby se tvářil jako jednostranně specializovaný, jinak nebude vůbec vítán.
Stává se filosofie čistě hermetickou soustavou souvislého vědění a praktiky dlouhodobé diskuse, nebo se má přetavit v brakovou náboženskou, vědeckou či romanopiseckou literaturu? Nebo má počítat s kvanty sestupných kvalit a transcendujících žánrů, které drobné fragmenty či superobecné transponáže roznesou na speciální místa, čili asi tak, jako fungují niterné přesuny vzorců, když filozof určitou myšlenku obrazí emočním záznamem reakce na konkrétní zážitek v hudbě, kterou nikdo nevydá, ale která se sem tam po molekule nebo siluetně objeví v masovějším žánru - nebo přiměje čtenější okruh literátů k změně trendu?
K čemu je tedy poloha myšlení, jasně zařazující vědu mezi aplikované praktiky pamatování a abstrakce, klasifikace, a obecněji mezi komponenty nástrojovací produkce, a vedle mezi deterministické automaty v područí komerční praxe - k čemu tedy je toto zařazení, které vedle může započítat variabilní odchylku svobodných vědeckých kroků, které kdesi po okrajích komerční zóny diferenciace pojmových struktur věd zacelují komerčně bezcenná místa, která po svém zacelení ukazují nové komerční zdroje - a stupně. Potřebuje dnešní vědec snad vědět, jak hluboce je sám omezený anebo, pokud není, jak hluboce bude omezený samotnou povahou hlavního "žhavého rámiště" vědy - že bude nejprve hlubokým modulem komerčních technik - a vedle, že možná skromně objeví pár současných omylů - ale, že rozhodně nevytvoří nic převratného, dokud nebude: vrcholovým vědeckým byrokratem opakování a implementace? Ať už to může, či nemůže vědec - nebo dítě - zužitkovat - tím filosofie s vědou - i Shellingovsky - ze cti končí.
Ze cti: protože komerčně-byrokratická věda jde do nekonečné hloubky, bez ohledu na zlomy - a je snad hloubka specielního výběru zboží tím, co hluboce zasahuje dnešní lid? Jistě není. Proto je vhodnou distancí právě na zániku světonázoru a jednoty a konzervaci pragmatických studií vedle odsuzování "volných" myšlenek čest - a vhodnou styčnou plochou povrchu vědy a tykadel filosofie - právě ergonomika a design, zahlcení a nerovnováha - nástrojů a přístrojů, nadužívání a zneužívání - léčiv, plastická chirurgie - a tak podobně. Hlouběji již se filosof nemusí poflakovat, nemá-li snadné nastřelování opomenutých vědeckých otázek, zkoušek, témat či obecných transprincipů - za jakýsi druh rozmařilé zábavy. Slabost vědy v zlomech a perspektivách před povahou filosofie byla již několikrát dokázána, a rozhodně nemá cenu tuto hierarchii dále "dokazovat".
Je ovšem otázka, kde se tedy s "celým člověkem" dnes bavit - když "celí lidé" již nikdy nebudou. Člověk vystačí s celostí - nezapomeňme - v plození. Filosofie se tedy ocitá na očištěném bojišti čistě komerčních charakterů: co nelze polámat či nakroutit, či nařezat, to netvoří ani víru, ani myšlenky, ani svět spolubytostí: změna subjektu pro libovolný objekt, pohled či ko-subjekt je první existenční podmínkou "neointegrity".
Filosofie hlásí první kontakt s mimozemšťany a vymizení původních lidí a představ člověka. Mají filosofové po ruce - nástěnnou, dekorativní, provokativní, stylovou, jednorázovou, rychlou, odpočinkovou, děsivou, napínavou, praktickou, kuchyňskou -, luštitelskou ~ filosofii? ... nebo hyperpedagogickou?

XX\XXV
Tím je již konečně uzavřem protipojem filosofie a moderní klasické hudby, který by rozhodně "zvědečštěním" nebyl vyčerpán - obě složky světonázoru totiž stále konvenčně prospívají v uzavřeném okruhu lidského diskurzu - který právě nejprve - než cokoli jiného - zachovává kontinuitu - a z ní především čerpá své stavy: tím, čím byl Robert Musil plně subjektem, tím jsou dnes jedinými dlouhoetapově přehlednými subjekty muzika a filosofie: proto žijí v hlubokém odcizení se masovému trhu subjektivit - proto jsou hluboce nesnášeny, snaží-li se být partnerem - subjektem - samotnému soudobému člověku - a tak, jak je libo - zůstávají pouze samy sobě - subjekty - partnery. Lze to vnímat - jako svět po válce, na kterém jsou nám ptáci více reminiscencí chtěného a tradičního člověka - a člověk spíše tak ptákem, jako ptáci - tomuto člověku. Nejsme tedy sami - pouze ruch lidu, kterým lid ožívá a okřívá - zmizel, a zůstal pouze náš svět změn a tradic - reakcí hudby na spisy a spisů na hudby - že jsme zůstali sami sebou, a učili se od stejných - specializovali jsme se. Tím - že jsme nikam nespěchali - zůstali jsme v odloučení. Svět se od nás - posunul - tak, že sotva od nás k němu je cos slyšet - a - jediní - z něho alespoň něco - smysluplně: vidíme. Nic však již neslyšíme - a protože máme v pořádku představivost - umíme si zvuky dechu či skřípoty zubů domyslet: leč někdy hluboce trpíme tím - že pravdu - jsme si domysleli. Přesná kopie totiž stále není - přímá řeč. Cynik praví: ať konečně žijí - atrapy. Praktik - kdo jiný - umí být důsledný!
- ekologické pozice

XX\XXXVIII
V rozložení jazyků (§11) dále působí náboženství, jakožto osa jazyka a zvyků vůbec, která právě formuje do roviny sdělitelnosti pohybové potenciály hodnot a autonomie, tak, aby dvě otlumočené jazykové skupiny mohly nahlédnout zásadní formace svých hodnot, potřeb a zvyků, historie, bez obšírných manuálových výměn. Na jednu stranu tak jazyk nese svou historii i historii svého lidu, na stranu druhou se tudy tlačí jinak nesdělitelné informace a složitosti na komunikovatelnou dráhu mezi národy. Jde tedy o zřejmý intuiční útvar, bereme-li literaturu a pojmosloví jako rozumový artefakt. Odtud pak vystupuje národ jako inteligence, a jeho strukturální aparát jako subjekt.
- česká hymna se hodí k nové řadě Krakonošových pohádek