IX/LI
Chová-li se člověk k prostředí jako parazit proti organismu, viry a bakterie jsou teprve špičkou toho, jak "prostředí" konverguje s běžnou imunní reakcí jednotlivého organismu. Při tom je vcelku myslitelná situace, že člověk na pokraji svého ohrožení postaví se prudce a uměle do 'žebrácké' role symbionta, a i v tom je myslitelný stejně obsáhlý poznávací a strojící konstrukt, jaký se domnívá lidstvo třímat v rukou nedokonale teď: pouze špička tohoto haraburdí bude-li magnetována zpět do přírody, nabude haraburdí vyššího pojmu. Bez návratu produktu do cyklu přírodního člověk zkrátka neví, co má produkovat, a z logiky "věci" produkovat musí, i kdyby snad měl každý v konzervě vše již, čeho potřeba pro život. Vzestup člověka, není-li v rámci udržování klidu přírody a její pestrosti, není ničím, než žebříkem do prázdného prostoru: potud je náboženství alespoň konzervativním kouskem, který však nepředpokládá takovou kombnaci nadutosti a nezáslužné činorodosti. Situace je taková, že primitivní přírodní život, i primitivní obyvatelstvo přírody, jsou milejší, nikdo jiný krom člověka a ostatní přírody tu není, a příroda je jedině podmínkou existence "nesamostatné součástky": člověka, přičemž právě tento fakt sotva zabírá nějaké místo napříč vší lidskou, resp. doktrinální činnorodostí.
- o ústavě činnosti a přirozeném cyklu
Chová-li se člověk k prostředí jako parazit proti organismu, viry a bakterie jsou teprve špičkou toho, jak "prostředí" konverguje s běžnou imunní reakcí jednotlivého organismu. Při tom je vcelku myslitelná situace, že člověk na pokraji svého ohrožení postaví se prudce a uměle do 'žebrácké' role symbionta, a i v tom je myslitelný stejně obsáhlý poznávací a strojící konstrukt, jaký se domnívá lidstvo třímat v rukou nedokonale teď: pouze špička tohoto haraburdí bude-li magnetována zpět do přírody, nabude haraburdí vyššího pojmu. Bez návratu produktu do cyklu přírodního člověk zkrátka neví, co má produkovat, a z logiky "věci" produkovat musí, i kdyby snad měl každý v konzervě vše již, čeho potřeba pro život. Vzestup člověka, není-li v rámci udržování klidu přírody a její pestrosti, není ničím, než žebříkem do prázdného prostoru: potud je náboženství alespoň konzervativním kouskem, který však nepředpokládá takovou kombnaci nadutosti a nezáslužné činorodosti. Situace je taková, že primitivní přírodní život, i primitivní obyvatelstvo přírody, jsou milejší, nikdo jiný krom člověka a ostatní přírody tu není, a příroda je jedině podmínkou existence "nesamostatné součástky": člověka, přičemž právě tento fakt sotva zabírá nějaké místo napříč vší lidskou, resp. doktrinální činnorodostí.
- o ústavě činnosti a přirozeném cyklu
IX/LII
Lidská představa Boha i Mimozemšťana je
Lidská představa Boha i Mimozemšťana je
"homosexuální" - protože člověku tak málo stačí, aby si jiného tvora vážil alespoň jako "objektu": takže tento "člověk" považuje ve stejném smyslu za "homosexuální" komunikativní postoj na př. k ptactvu, oslu či velbloudu. Kdyby ženy byly neplodné, muži by je využívali asi jako prasata
- kdyby prasata nebyla tučná, byla by v mnohem těsnějším vztahu s 'červenou knihou'.
IX/LIII
Je otázka po smyslu života otázkou, když jedni tvrdí, že odpověď neexistuje, a když druhým není po chuti ani nějaká jasná odpověď platná společně všem, natož pak "načrtni si smysl sám, život k tomu jediná možná příležitost"? Je "kolik dolarů stojí červená barva zvuku?" otázkou? Je konečně nesmyslná otázka něčím jiným, než neschopným pokusem správně položit otázku?
Je otázka po smyslu života otázkou, když jedni tvrdí, že odpověď neexistuje, a když druhým není po chuti ani nějaká jasná odpověď platná společně všem, natož pak "načrtni si smysl sám, život k tomu jediná možná příležitost"? Je "kolik dolarů stojí červená barva zvuku?" otázkou? Je konečně nesmyslná otázka něčím jiným, než neschopným pokusem správně položit otázku?
IX/LIV
Možnost ničeho - dětská filosofie; příroda jako umění odpadu: svatý odpad - bezdomovecká "záchranná" filosofie; důležitější nabídka - slova, která se zmnoží kolem smrti; autobus-fabrikální krvinka - technická filosofie nadějného mládí; metaforismus všeho - počátek technické pochybnosti; vše jen jazyk - bezdomovecká věda, nadpověrčivost; víra v mimozemšťany: jediné vysvětlení agresivního chování, máme-li s ním "sraz".
Možnost ničeho - dětská filosofie; příroda jako umění odpadu: svatý odpad - bezdomovecká "záchranná" filosofie; důležitější nabídka - slova, která se zmnoží kolem smrti; autobus-fabrikální krvinka - technická filosofie nadějného mládí; metaforismus všeho - počátek technické pochybnosti; vše jen jazyk - bezdomovecká věda, nadpověrčivost; víra v mimozemšťany: jediné vysvětlení agresivního chování, máme-li s ním "sraz".
IX/XXCIII
Nejspolehlivější formou individuálně drženého společenského zákona je držení slova - zákon, jak jej máme ve foucaultovském rámci předvedený v Hugově "Devadesátém třetím", tedy občansky široké slovo, které se shoduje s regularitou společenských hnutí; se slovy hrdiny, popuzuje již k otázce "ale přeci jen, takový konkrétní zákon zaslouží si péči slova, i poklad života?". Je to opravdu důležitá otázka, neboť život mass na této "hygienizované" podložce se právě tak osvědčuje, jako vyjevuje obtížné nesrovnatelnosti, které lze v podobě velkých černých děr napříč historií postřehnout. Je zcela zřejmo, že za určitých okolností jsou takové děje vcelku postradatelné - nelze se snadno od těchto "historek lidstva" odvrátit s užitečnou, důležitou či nutnou zkušeností, jako statutem takového "zlého děje".
Nejspolehlivější formou individuálně drženého společenského zákona je držení slova - zákon, jak jej máme ve foucaultovském rámci předvedený v Hugově "Devadesátém třetím", tedy občansky široké slovo, které se shoduje s regularitou společenských hnutí; se slovy hrdiny, popuzuje již k otázce "ale přeci jen, takový konkrétní zákon zaslouží si péči slova, i poklad života?". Je to opravdu důležitá otázka, neboť život mass na této "hygienizované" podložce se právě tak osvědčuje, jako vyjevuje obtížné nesrovnatelnosti, které lze v podobě velkých černých děr napříč historií postřehnout. Je zcela zřejmo, že za určitých okolností jsou takové děje vcelku postradatelné - nelze se snadno od těchto "historek lidstva" odvrátit s užitečnou, důležitou či nutnou zkušeností, jako statutem takového "zlého děje".
Na druhou stranu pomineme-li ony dvě effektivnější varianty všeobecného života - přírodní, držení slova, měli bychom takovou zkušenost nikoli vykládat do dvou individualizovaných ideologických táborů a "zakazovat vlastní výklad" ~ naopak, měli bychom jako lidstvo přijmout celou svou historii s jejími momenty jako tvář své "kreativní stránky". Až teprve vnímáme všechno, co jsme napáchali, jako svou možnost a schopnost, a nikoli jako "zapovězená slova", pak máme šanci zcela takový komplex názorů a praktik správně zhodnotit: "Hitler jako zlo" se mnohem spíše bude slepě potulovat v budoucnosti dalších hitleriád, než "Hitler jako jasná možnost v jasných podmínkách světa a pochopeném prostředí názorů i alternativ".
Kdyby lidstvo nechalo tohoto věčného historického a pojmového sebemrzačení, a uzřelo se jako bytost všeho toho velkého mála tisícletí nazpět naprosto bezprostředně znovu a znovu schopná, jistě by se chovala střídměji, kreativněji. Tvrdit člověku, že musí své prsty vypeskovat, když rozum ví, že nůž do ruky vzít nelze, aby kolem nože smekaly, když náhodou rozum selže - toť jistě špatný obraz šikovného řezníka, stejně jako ztěží záruka, že zločin nože odejde už sám. Už když vysvětlíme, že lepší jed či granát nože, polovina posluchačů sama vylepší svůj budoucí koncept dobra - stupňováním tohoto komparativním, dojde individum konceptu "zločin jako iracionální řešení a zbytečné riziko, volba zločinu poklesek schopností k alternativě, zločin možný pouze k obraně svého dobra; na př. týrání psa možno oplatit týráním..." - klasický koncept "mravouky" vede nutně k pragmatickému odmítání zločinných řešení, nicméně ponechává variantu pragmatismu netknutou intellektem - čili hladina společenské apathie nutná k degeneraci morálky je mnohem nižší, než v případě, že vzorek "vystudoval zločin" (vystudoval se vším všudy). Lidstvo, které by našlo cestu k historické reidentifikaci subjektu i kreativity ve všech událostech morálky (aktuální události světa na př.), mohlo by svou rekonglomerací z událostí světa uzřít celý svůj, ani ne tak potenciál, jako alespoň stav. Odkapává-li z této ideohistoricko-byrokratické zhygienizované experimenty rozřezané figury koexistence mnohdy nehoda, zločin, neschopnost eliminovat libovolnou katasrofu a genocidy, je nikoli morálka - nýbrž způsob morálky, tedy život člověka vůbec - velmi pochybnou otázkou.
To, že církev pálí v inkvizici vše, co začíná od "P", protože Peklo, a že nejinak zákon zakazuje "revizionismus" - čili jedinec zde musí od koho? čekat institucielní fakta, od společnosti, založené především ne- schopností faktu - to vede k absenci diskuse, k absenci vědecké práce, která by jinak tyto diskuse umrtvovala jasnou strukturou faktů, která by postupně znemožnila "chybné chápání" - čili vůbec chybí k historickým celkům pochybných kvalit lidstva pojem.
Tento pojem je právě první nutností ke kontinuitě vědění, předstupni bytostné integrity vyššího vědomí, založeného diskurzi organizací a hnutí. Lidstvo bez tohoto vědomí trpí neurozami na všech strukturálních rovinách (která struktura smí trpět psychologicky, než kterákoli struktura vědění: morálky, sebevědomí, pravdivosti, legitimity?), neboť přehmátl-li se tento fracek, a rozmačkne-li "v záchvatu" živého tvora, pak nyní dialogicky se rozštěpuje, aby "pochopil", že to nebyl on sám: jakoby "evoluce vědění" a "psychoefektivita zkušenosti" byly vědy natolik vidoucí, že dnešní lidstvo může tvrdit, že "nyní již Hitler nebude" - když, právě, mylně se domnívá, že sám Hitler nese nějak velkou zodpovědnost za ono nepochopitelné, přičemž lépe Hitlera v myšlení jasně si pokládat za svatého, a důvod, schopnost k, a neschopnost očistit se od mimovolního puzení ku té schopnosti - hledat u sebe: protože případ Hitler je směrová potenciálová struktura společnosti, která se sice nemůže opakovat ze stejných důvodů a pojmů, nicméně jako společensko-situační vzor má stále - v původních třídách i posicích lidstva - vzorně připravené receptory, neboť vůbec nevíme - jaké: i já bych mohl v případě Hitler sehrát mnohou zápornou roli, ba ztěží bych uhrál z kterékoli posice osudu roli brilantně dobrou - a proč?
Antirevisionismus je zvrácený typ vědy, neboť nemá v rukou žádnou zásadní práci, která by revidujícího uspokojila, ale nebere revidujícího jako právě "můžu otázky a formy", a odmítá s ním utvořit kreativní rámec, v němž by se pojem pro obě strany dostatečně uspořádal a vykrystalizoval: kašle tedy na fakta - což je to první a nejspíš poslední, ale důležité, v čem má každý revidient pravdu. Takový postoj je pochopitelný, když má USA proti sobě hrstku antiutopistů a konspiratologů, kteří tvrdí, že nikdo na měsíc nestoup - avšak chybí-li dnešnímu člověku důstojná forma vědění o události antisemitismu, důstojná informační a sociální struktura tohoto vědění a pojmu, pak antirevisionismus pouze udržuje "společensky odrazeným" v platnosti již nefunkčních struktur, v jakési absenci historie, která opravňuje "pokračovat morálku" tam, kde byla "přerušena".
Čili umožňuje případnou rekapitulaci zčásti zabydlet původní dramaturgií - udržuje nacismus na živu, neboť jeho pojem se vedle sociálních strategií paralyzace ideových skupin vůbec nerozvíjí. Kdyby byl jasný, nikdo by si jej na hlavu nenasadil - pramení-li kdes z zřetelné domýšlivosti, omezenosti vědění a pathologického stavu kdys časového. Bylo by na př. zajímavé spojit úřední, genealogické i policejní záznamy tak, aby příbuzenskost byla vedle "známosti", "akcidentní relace" základem mapy, a na této obarvit zmasakrované. Číslo, které by bylo takto podchyceno, bylo by mnohým vrohodnější - neboť by si od sebe nedaleko mohli jeho částečku ověřit.
Bohužel tato úvaha spadá na foucaultovskou rovinu společenské "disproporcée fixe": ačkoli bylo dokázáno, že léčba nedobrovolných pacientů "duše" je vrcholný podvod a sociální komplex, a že než léčit, mělo by se šílenství umožnit mluvit a promluvit, tak se lež stále provozuje, což jest kompromis, když nemáme alternativu pro nesmyslné řešení čehosi hluboce odpudivého i bolestného - co alespoň zůstává z očí...
- lidstvo unihistor a národovavá ponorka postojů (z hlediska příklonu před člověkem k přírodě, z hlediska ultraradikální integristické ekologie, teprv nutno preferovat unihistora než chybějící sebevědomí celku, doháněné přemršťovaným k jednotám vzlínajícím sebevědomím skupin, národů či ras aj. "delicti ideologica")
- lidstvo unihistor a národovavá ponorka postojů (z hlediska příklonu před člověkem k přírodě, z hlediska ultraradikální integristické ekologie, teprv nutno preferovat unihistora než chybějící sebevědomí celku, doháněné přemršťovaným k jednotám vzlínajícím sebevědomím skupin, národů či ras aj. "delicti ideologica")
IX / XXCIV
Možná, že, generačně, cit pamětníků zpočátku postačuje jako stavební díl novogeneračního vědění, nicméně, když už nedovedeme vést historii vědomím, tak, jak to zvládá každá organizace od školy po mravence, člověka, rodinu i bakterie, měli bychom do budoucna zaostřit apparát vědění, a odsoudit citovou a ideologickou zahálku, kterou provozujeme namísto chladné a bystré logiky, kdykoli se naší lidstevní organizací prožene kvaziagonický drak šílenství. Lépe bezohledně mrtvolu události prostudovat, než pokračovat v její hře, teprv s novými tupými objekty "správného názoru" po ruce. Lépe mít o všem pojem, a pak jeho historická řešení užít či neužít, obvykle tedy neužít, než skládat svůj pojem pouze z těch částí, kde lze jednoznačně zaujmout postoj. Můžeme konečně mít i univerzitu vraždění, když i nepatrně od toho vraždění statisticky poklesne - zákon nemusí "kázat desatero" a funguje. Sice tak za okny a u stolů sedí mnohdy potenciální vrazi a lidé skrznaskrz zlí, nicméně zločin je oslaben v symptomech, a mnozí nevinní nejsou křivě...
Možná, že, generačně, cit pamětníků zpočátku postačuje jako stavební díl novogeneračního vědění, nicméně, když už nedovedeme vést historii vědomím, tak, jak to zvládá každá organizace od školy po mravence, člověka, rodinu i bakterie, měli bychom do budoucna zaostřit apparát vědění, a odsoudit citovou a ideologickou zahálku, kterou provozujeme namísto chladné a bystré logiky, kdykoli se naší lidstevní organizací prožene kvaziagonický drak šílenství. Lépe bezohledně mrtvolu události prostudovat, než pokračovat v její hře, teprv s novými tupými objekty "správného názoru" po ruce. Lépe mít o všem pojem, a pak jeho historická řešení užít či neužít, obvykle tedy neužít, než skládat svůj pojem pouze z těch částí, kde lze jednoznačně zaujmout postoj. Můžeme konečně mít i univerzitu vraždění, když i nepatrně od toho vraždění statisticky poklesne - zákon nemusí "kázat desatero" a funguje. Sice tak za okny a u stolů sedí mnohdy potenciální vrazi a lidé skrznaskrz zlí, nicméně zločin je oslaben v symptomech, a mnozí nevinní nejsou křivě...
- škoda, že středověká inkvizice něměla biologické zbraně
