I.
Nevěřím, že tam šil ten krejčí.
Před soudem pravím: "chci jít do vězení, pane, jinde mi nemůže být lépe. Má matka mrtva, opuštěn přáteli; ah, nikdy jsem nepropadal takové agresivitě se svou matkou jako když jsem měl šít. "Jakou cenu má život?" Vyslyšte stížnost. Vyslyšte stížnost, pane Soudce, zavřte mne navždy. Pokud tak učiníte, budu šťasten, tam mohu pracovat jako krejčí, bez nutnosti odejít do světa. Jakkoli, soud se nepoddal emocím: jeden týden vězení.
Obhájce podal protest a navrhl revizi procesu, protože se vězení zdálo krátké.
Soudce informoval, že revize příliš krátkého trestu je věcí žaloby; ale žaloba neměla poznámek.
II.
Tuším, že trochu později jsem dokutálel strašnou bombu, ohromnější než já sám, na avenue dvanáctého října. Chtěl jsem odpálit svou dobu. Zastavil mne policista a zkoumal bombu. Povídám "chci odpálit svou dobu, proto mne nepronásledujte, úřade, toto jsou má díla. Bomba se mi zdála tak velká jako role papíru které se skládají před ohromnými tiskárnami novin", "Ach, pracujete v novinách", říká policista, "obsah balíku nevyžaduje žádného povolení."
III.
Má bomba se provalila se záviděníhodnou přesností zadními dveřmi Parlamentu, poté vstoupila do velkého sálu kde se; když se ohlašuje revoluce, nahromadí monton ochránců pořádku. Povolili mi ji zapálit, ale nevybuchla, protože nahoře neustali v hovoru. Když jsem zaječel "Dvacet let po mé smrti bude opravdová bomba" sesypal se na mne mrak policistů. Chránil jsem se nástrojem, který jsem měl u sebe. Myslím, že se jmenuje torický taladr, sorta vrtáku, které se aplikuje proti bedrům. Má kliku a umí zakroutit ocelové bloky. Strčí se to policistovi mezi druhý a třetí knoflík jeho uniformy. Úřad začne blednout. V této chvíli mne ostatní uchopili zvrchu, a snažili se znehybnit mé údy, a ačkoli to nebyl snadný výsledek, za chvíli jsem se nemohl hýbat. Takto mne chytili.
IV.
Pane Soudce, říkám!
Pane Soudce, naučil jsem se a studoval mnohé věci, pročež bych chtěl být spisovatel a znát svůj čas, a ne jen... Ano, bráním se cynicky, ale soudce, který mne zná, s úsměvem se zeptal:
- Získal jste peníze?
- Nikdy, říkám, je to zakázáno!
Nyní se soudce podívá na tajemníka tribunálu, právního zástupce, hodnostáře po levici, specialistu obžaloby, a všichni propuknou v smích. "Nechť přednese specialista svůj názor!" zahřmí s triumfem obhájce.
"Jste obviněn, že jste nevydělával peníze", praví soudce.
Proto jsem nyní ve vězení.
Chybí mu monetární žláza, tvrdí specialisté, a proto nemá morální sebeovládání, proto se změní v popudlivé individum, když se s ním zle zachází. Navíc trpí akutním odtržením, nemůže udržet co jiní stokrát zopakovali, stále hledá nové myšlenky. Názor odborníků na literaturu byl horší. V sumě: jsem průměrný, někdo, na koho je zbytečné marnit slovy.
Proto jsem nyní zde, žiji ve snech o pořádku. Žádná kritika mne nevyvede z rovnováhy. Na druhou stranu, mezi vězni jsem vážený, má inteligence je vyjímečná. Jsem literární autorita, píšu dopisy ochráncům. Celý svět mne uctívá. Já, který jsem ve světě právních průměrným, ve světě protiprávních jsem opravdový morální génius, myslitel velkého rozletu. Nedělám nic pro peníze, pouze pro obdiv a sebevědomí. Pracuji opět jako krejčí. Ah, život ohromný v práci, má duše je konečňoučká jehla, plné hodiny úplnosti, vstupují a vystupují z týdnů, tančí jako pilná jehla. A v mé hlavě je toho právě tak málo, jako v kobce, a jehly se vrtí.
V.
Pokud mi někdo chce dokázat, že je to vše jen lež, že jsem nikdy nebyl průměrným krejčím a že nežiju ve vězení, vyžebrám na Presidentovi republiky aby mi zajistil čestné místo v blázinci.
Tam se také prožívá láska.
Tam nikoho nepřekvapuje, že dělám věci z lásky. Ano, naopak, tam, v blázinci, jsou všichni nadaní ztrátou překážek v cestě.
