Svoboda slova: snažení, chyba, společnost, blbost

21. února 2011 v 15:33 | WaldWerfel |  Historia
  Svoboda slova je výdobytek společnosti pouze tehdy, pokud považujeme právně omezenou koexistenci vyjímečně omezit sama sebe schopných, čili neslušných, za jedinou možnou společnost vůbec. Svoboda slova tak u člověka žijícího v možnostech namísto v zkušenostech vyvolává ihned představu strašlivě nafoukané politické bídy, hrubě otupělý dav, jakž takž souznějící s preferovanými názory politiky, a, především, trestní aparát. Tu je hned po svobodě slova na místě otázka, co vše svobodu ještě nemá, stejně jako ani pojem.
Pokud můžeme tedy alespoň nějak tento technický termín kriticky osvědčovat, pak nezbývá, než hned položit otázku: svobodu slova jak.
  Mezi řečí lze jistě říci mnohé, na mnohé pak radši zapomeneme, a určitý zbytek našeho myslitelného projevu vůči bližnímu se již setká se zacpáváním úst či násilným umlčováním - s kterým toliko ztěží můžeme hned pobíhat po soudech a organizacích pro jakási lidská práva: jakási právě proto, že takový Američan ctí život natolik, že za lidská práva považuje osvobozování muslimských cizoložnic, zato určitý druh práva a morálky, který si oni cizozemci usmyslili provozovat, nepovažuje již za něco, na co by jaksi mohli mít právo; a zhruba tak se to má mezi dvěma lidmi, kteří v určité části rozhovoru, v také takové vteřině bezohlednosti, nebo podvědomého zkluzu k nechtěné otevřenosti a přílišné přímosti, musí postupovat proti slovu již aktem násilným.
  Další tyto jak jsou na příklad různé pozice slova: co je dovoleno říci na trhu, není dovoleno říci v novinách a co může býti v novinách, mohlo by být ve vědecké práci trestné, a zcela neprominutelné již v pedagogických směrnicích. Také není možno cokoli hlásat na ulici, což je teprve komické, když si uvědomíme, že takový potrhlý a obscénní religiózní projev obsedantních morálních útočníků je přípustný, zato politická řeč kdesi na ulici již přivolává policii, a vedle apokalyptické kázání je vykázáno zcela: buď je vyřídí policie, nebo psychiatrie. Komické je na tom právě to, že zcela dle zákona nepřípustné projevy jsou vedle oněch přípustných a oznámených řádně vcelku podobně, a mnoho se mezi nimi nerozlišuje: buď jsou podezřelé, nebo zcela mimo podezření. A vedle toho, právě, ty zcela nesouvislé projevy, ty, které sotva někoho osloví - a i kdyby - tak právě ty jsou roztřizovány, pečlivě odlišeny v interakci s orgány, až se zdá, že právě tyto mají tvořit základní vzorek, z kterého se teprv má něco vyškrtat, a něco ponechat. Stojí však za poznámku, že pokud si k jakékoli pouliční nebo jinak nevyžádané a "obtěžující" akci přivezmete megafon, zcela jistě se potážete se zlou: a to může vaše zvukové znečištění tvořit tři procenta okolního hluku, takže, když vás s vaším megafonem a bez ohledu na to vše, co jste museli na místě zanechat, vlečou na stanici nebo do ústavu, říkáte si, proč že netahají také všechny ty řidiče hlučných vozů, kteří možná ve vašem městě mají daleko méně co pohledávat, než vy.
  Když se zcela ponoříme do této nesmyslné tragédie, jako by byla jediným myslitelným domovem, pak nám nastávají hlubší a emocionálněji založené problémy, chceme-li si onu svobodu slova ozkoušet co do mnohomluvnosti, malomyslnosti či slepoty. Nemůžeme totiž na náměstí postavit ani obří výtisk Hitlerova spisu, byť by byl naaranžovaný jako zalitý krví, a nemůžeme stejnětak umístit tam velký hákový kříž, na kterém by bylo napsáno milimetrovým písmem "hnůj". A nebo můžeme možná ono s knihou, když se do zákona zanese zvláště pro tento případ úprava: jenže takových soch si můžeme s nějakým sbratřeným potrefeným městem navymýšlet tolik, že by za chvíli zákoník obsahoval především listy s vyjímkami z censury. Pro druhý případ zase padá svoboda umění, neboť co když prostě bude uměleckým záměrem umístit nápis "hnůj" dovnitř odlitku, abychom získali správný umělecký efekt na lidech, kteří se bez vyjímky hluboce pletou, ať už pomník zakazují, povolují, okukují, spojují s možností oslavovat třetí říši, nebo jej zavrhují. Také není možno napsat dokonalou satiru na neonacistické uvažování, neboť ona dokonalost je pak třeba právě v tom, co jiní už nemohou v díle rozpoznat: je tak dokonale vcítěním a propagací, že jemné odstíny slov, které právě vrací dílo do roviny zesměšnění, zcela přehlédnou.
  Konečně nesvoboda slova, pokud pomineme, že v rozličných technických i přirozených odstínech stále existuje zde i onde, není vůbec něčím tak strašným, jako nesvoboda čtení a poslouchání slova. Z této nesvobody se z člověku teprve dělá zle od žaludku, zvláště pak z lidských povah, které by případně kolem svého nástupu a udržování koncentrovala. V tomto srovnání je dokonce nesvoboda projevu čímsi, co chápeme nikoli pouze jako přípustné, nýbrž i jako nutné - vidíme totiž, jak odporný musí být člověk, který nám zakazuje cosi číst či poslouchat - do všeho co chceme vědět musí nejdříve strčit nos! - takže najednou vidíme, asi jako Nietzsche socialisty, jak odporné jsou leckteré touhy po svobodě slova a jak odporná některá slova, a to rozhodně nejen ta, která leží jaksi mimo morálku či zákon.
  Svoboda slova má tedy pouze ten rozměr, v jakém se můžeme orientovat, když resignujeme na jakékoli absolutní popření stereotypního občanského života. Naopak, když resignujeme na občanství, patří svoboda slova přesně tam, kam patří zachytávání lidí, kteří se rozhodli, jako někdejší "světci", utéci do lesů, a jejich transformace v stereotypní individuality prostřednictvím úřadů a ústavů. Vcelku tedy je to vždy hodnota naplněná méně než zpola, a v zbytku se popírající, nebo zamotávající se stále do svých jednostranných tvrzení: na př. za socialismu se nesmělo psát o tom a o onom, ale v podstatě nejsme daleko od toho, že se v demokracii nemůže rozvíjet myšlenka socialismu: tak zvaný (neboť všechny režimy se za demokracii považují či vydávají, a matematické měřítko neexistuje) demokrat může postavit sochu třeba Mohameda s bombou na hlavě, křesťan může postavit třeba sochu Jidáše, ufologové třeba Ufa, ale socialista si může postavit leda takové sochy socialismu, které mohou pouze socialistickou myšlenku znesvěcovat, pranýřovat, zesměšňovat, obviňovat - nebo trestat.
  Je konečně velmi jednoduché hrát si na území bývalého protektorátu a svazu s těmito slovy, a myslit si, že tím cosi významného o svobodě mluvíme. Nemluvíme o svobodě, mluvíme pouze o naší víře v budoucnost, a tím zcela téma vyčerpáváme. Zato věci, které se ještě neudály, věci, které nemají tak zářivá jména jako fašismus nebo totalita, ať už to znamená v podstatě totéž, a tedy věci, které vždy pozdě, a zřídkakdy smysluplně zákon zachytí alespoň obecně, tedy ku př. xenofobie, zato tyto věci příliš širokých, příliš úzkých, netrefených nebo mylných škatulek pro trestnost slova, ty mají popravdě vždy svou svobodu nejjistější. A nejde tak ani o zákon: demokratickou, a to většinově, je totiž slušnost. A to, jak známo po tisíce let, se právě neosvědčuje. Hlavním důsledkem svobody slova tedy vždy budou všechny negativní historické jevy. Bohužel, protože pozitivní pojmy leží lidstvu odjakživa jen na papíře. Jediný smysl má tedy svoboda slova v literatuře.
  Možná by vůbec bylo nejlepší, kdyby si lidé o Hitlerovi mohli napsat do knihy cokoli, stejnětak o novodobých rasových nesmyslech, zato za drobný slovní přehmat na internetu nebo v novinách by prošli dlouhým a únavným trestním procesem.
  Úplně obecně vzato, žádná svoboda slova vlastně u lidstva není myslitelna. Chápu, jistě, je mnoho rozumných lidí, kteří říkají mnoho rozumných věcí: ale říkají je na špatném místě, špatně nahlas. Lidstvo totiž ve výsledku zužitkovalo zatím ze svobodných slov asi tolik, kolik pokroku se navrstvilo v periferních existencích lidstva, jako umění či filozofie, zatímco ten zbytek svědčí o tom, že tu věčně nejdříve platí svoboda blábolu. A ta právě nejčastěji řídkou svobodu slova ještě ředí. Až lidstvo podá jediný důkaz, že už se konečně smysluplností a kvalitou života vrátilo na úroveň alespoň šimpanze, pak bude možno s radostí poslouchat cosi o svobodě či svobodách.
Z úst pomateného zlosyna zní termíny spojené se svobodou vždy nejdříve nesmyslným trestem. A není tak úplně věcí názoru, zda, když kdesi nebo kdysi kohosi pozabíjel nebo zabíjí, zda jsou tací vlastně všichni: velmi pravděpodobně by totiž ony "příkladné" stačilo pouze prohodit místně nebo časově, situačně, s těmi, kteří nám mají sloužit za vzor hanby, a shledali bychom většinu našich nebo západnějších "civilistů" v stejně ohavných činnostech, pozicích - a stejně střižených krojích. Důsledně domyšlená vina za Somálsko, vyhlazování a bezdomovectví totiž leží vůbec zcela - na všech, a to nikterak pouze, že lze tak "uzavřít s povzdechem", nýbrž tak, že to dává právo komukoli strhávat zásluhy, pocty i krásné řeči: tvrdí-li někdo, že má jakýsi výdobytek humanity, a není-li humanita všude v jeho nejširším dosahu - tedy všude na Zemi, pak jej buď nakvašeně okřiknem, nebo si jej představíme jako lidojeda ověšeného lebkami, a jeho nábožné blábolení začne dávat alespoň trochu smysl - asi jako křížové výpravy nebo koncentrační tábory; ty také po určitou mez hleděly, a po tutéž mez vytvářely pouze bohurovné výsosti humanity.
Nejodpornější nesvobody jsou tedy po řadě k mírnějším tyto: muset mluvit, nesmět číst to a muset myslet onak, nesmět mluvit. Nejodpornější svobodou je asi nákup, ale to už se slovy nijak nesouvisí.
  Je otázkou, jakou, nikoli literární, ale výpovědní a lidskou, hodnotu vůbec, budou mít slova, která nyní vystupují jako dlouho zakazovaná, napříč příštími pětisty lety, stejně jako je otázkou, za jak dlouho to buď někomu dojde, nebo se to samo osvědčí, že censura knih je úplný nesmysl, a že by bylo mnohem lépe, kdyby si klidně i Hitler vycházel, a moralisté by si mohli svou zákonodárnou lenost vybít v zlepšení vzdělávání, a v podávání dostatečně vyvažujících informací. Není-li ovšem dnešní "v svobodě odborná" společnost schopna vyvážit pitomou knihu pitomým vzděláním, tak, aby i totální idiot mohl dojít k závěru, že nacismus je zcela ujetá neurotická náboženská pavěda homosexuálně zbožňující člověka především jako mladého chlapce nebo uniformovanou žoldačku (a podkládající tento způsob svého zdokonalení primitivní pavědou založenou na fotografiích různých papoušků uzavřených v složených závorkách), a že je ostuda takový názor zastávat nikoli z ohledu na jakési životy - ale z ohledu na svou inteligenci, která se jinak domnívá dosahovat alespoň pět, pak taková společnost zanikne právě jen novým fašismem, který nebude mít ani tolik rozumu, aby byť jedno slovo v své pavědě inovoval. Protože pak jsou jak společnost, tak fašismus případem stejného zubožování vlastních možností.
  Nevím proč se častěji mluví o svobodě, než o blbosti: v každé dílně zní vždy jen to druhé.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.