"Kdo, nebo co, je ti ideálním? - A opravňuje tento ideál nějaké další soudy?"; .. řekněme, že 'ideální' César nenosí korunu - ni drahého roucha. Jistě - pro každého jsou tyto negativní a empiricky reakční doložky různé - a bezpochyby, bez ohledu na možné argumentační praktiky, samotné soubory faktologických argumentů budou bohaté a vzájemně neslučitelné: překrývající se subtilně ve svých - zčásti - nevědomých původech i vědomých důvodech; avšak ponecháme-li vzorové soubory faktických regularit takové nahodilé konfrontaci, zákonitě se bude sobě jevit jaksi beznohé a z posice nestranného pozorovatele rozepře až pathologicky neústupné ~ fixní. Poznamenejme, že subjekt takový svůj soubor více ctí, nežli prohlubuje a rozšiřuje (koheruje). Jistě pak tedy zprvu zarazí, jak povrchní je vždy diskuse o něčem tak hlubokém, prožitém, jako je ideál. Nezřídka tato povrchnost postupuje až k zátce agrese: snaha vyřadit protivníka nikoli rozvedením a osvětlením jeho inkongruencí, nýbrž prostým hanobením, obnažováním slova vytrženého z kontextu, či zprošťováním veškeré možné argumentace vůbec jakési 'svéprávnosti', na př. prostě proto, že jeho "skandální neschopnost pochopit jasné věci je až katastrofálně evidentní - každému jinému, jen ...". Je určitě možné omluvit tento jev vlastně jen 'religiozním strachem' podrobit svůj ideál nějaké jiné analýze, než své, neboť pak by ideál mohl dojít změn či zániku - a právě historický základ ideálu činí jeho obsahy vlastně politickými: diskuse se mění v diplomacii či válečnictví; v kostýmu kritického myšlení. Takto bychom však vyloučili možnost reálného ideálu (u omezeného souboru možností věci je reálný ideál takřka matematickou jistotou) - zbyl by jen ideál myšlený, subjektivní: jakýsi předsudek lepší možnosti věci. Zjišťujeme tedy, že pokud má vůbec smysl pokračovat v obhlídce ideálního, pak nemůžeme nadále zkoumat ideál-názor, a musíme prozkoumat možnosti obecného ideálu. Tím se složitost problému již značně stupňuje: obecnost se stává faktickým kritériem ideálnosti ideálu, takže je-li množina všech versí ideálu vnitřně nekonfrontovatelná, a pouze umožňující podobnost, není v praxi možné formulovat nějaký obecný prvek: nad prvky množiny neplatí integrační, nýbrž jen statistické pravidlo. Hned možno vyvodit, že lidé zkrátka obecný ideál mysliti ani 'utvořiti' nemohou - a, že je ideál nohama i hlavou 'v ideálnu'. Reálný obecný ideál Césara je pak takový muž, který nerozvíjí výhradně své vlastnosti, nýbrž i jejich výklad a pojem schopností, čili i překvapující možnosti konání. Nejčastěji pak je reálně obecně ideálním takový muž, který umí všechny bez vyjímky přesvědčit a oklamat...
- kořeny náboženské války (v Musilovském rozsahu 'náboženského')
