Přizpůsobení je vědecký derivát pojmu inteligence: slovo z jídelníčku sociálního manažera, závodního psychoterapeuta, uměleckého byrokrata, manželského poradce, citového analytika - sexuologa i přírodovědce, či takřka klasického - standartního - bachaře. Pojem sám nijak neosvětluje, zda nositeli prospívá, drží ho v použitelném stavu pro tyrany, nebo zda nás zkrátka zavede do propasti bez hodnot, měřítek i bohů. E přitom inteligence, pojem zas vlastnosti souhrnné, má v jádře klokotající protimluvy: pytel koček pojmu 'adaptační funkce', natlačený pod kapotu termínu inteligence, jak se literárnímu uživateli zrovna hodilo. Nakolik stravitelná je představa, že nad maladaptací a benadaptací mají se vychytrale a do nekonečna rýsovat jakési doadaptace? Takové schema nemá žádného bnadto logického konce a nebylo by lze takovou adaptaci - ani z prostředků celého vesmíru mozků a rozumů - uhradit a zhmotnit .. abychom dosáhli 'pro většinu případů' benadaptace; jak se domníváme, že by, typ to setrvačnosti - adaptace, měla fungovat.
Teprve soudem - nad přizpůsobeností svého králíka - dokazuje experiment určitá tvrzení o přizpůsobování. Jenže tento soud je vyřčen už před experimentem, vše dáno naší volbou cíle a prostředků: řada houpacích koňů je přizpůsobivá k situacím hoření a požáru či házení do vody tehdy, považujeme-li za "inteligentní", jakmile kůň v ohni shoří, a ve vodě se po daném čase potopí, e obalí rozkladuchtivým životem. Tedyť na "nejlepším" svědomí zkumce, co před zkouškami adaptace považuje za inteligentní, efektivní aneb smysluplný scénář.
Zajisté kůň je inteligentní a kámen nikoli, jenže jediný rozdíl mezi oněma je způsob pohybu a formování se, a navíc dva jevy se neshodují, než v lidské představivosti. Takže vůbec nutno připtat se, nejsou-li také vlastně velmi inteligentními nejmenší částice hmoty aneb energie sama.
Člověk, a je to statisticky prokázáno, nechce přiznat, že už je zcela jedno, zda má či nemá duši, rozum, nebo zda by byl stejnostejný s robotem či neživou věcí. Samosebou je to úplně fuk, neboť různé přívlastky právě lidského chování, odlišující jej od všeho ne-lidského, jsou vesměs shodny svým účelem i svou (ne)podložitelností fakty. A nikoli, že by za těmito přívlastky - už už takřka - intuice a pocity rýsovaly správnou definici své "odlišnosti". Obecné i prakticky reálné nám totiž připadá na stejnou váhu, máme-li se ostře, a nikoli matematicky, odříznout od ostatních tvorů a tvarů. To vše jen proto, aby "člověk" byl odlišen - a pro následující rétoriku předvybaven.
- mnohem lépe cítíme, že všechny národy přírodní jmenují se pro sebe člověk - jen člověk lidský - homo homini, vylíbil si stejnonárod, a vymínil si, že se nad něj vyzákonuje
