Nemáte pravdu, děláte nesmysly na Blog.cz

40 Let Americko-Britsko-Francouzských pokusů o vraždu Gaddafího

Libyjská Tisková Agentura 11-05-01

Richard Lance Keeble, profesor žurnalistiky University Lincoln

Foto: Muammar Qadhafi roku 69 právě po získání moci, kterou držel do r. 77, kdy rezignoval z vlády. Od té doby obdržel titul "Vůdce Revoluce". (takže útokem na Libyi, de fakto, americká hétera cení zuby na Íránský lid s jeho lidovými symboly, mimoto drží čestné tituly: jak Král všech králů černé Afriky, tak Učitel všech Muslimských učitelů, takže ono "proč Obama hájí fašistické Muslimy" co zní od významných Amerických vůdců je vcelku lež, protože Obama vede fašistickou válku doslova proti Muslimům, a podporu získává u svého lidu právě tím, že je hájí: podporu válce, nikoli sobě... pozn. překl.)

Francie, Amerika a Británie provozovaly poslední čtyři dekády obrovskou a rozsáhle utajenou válku proti Libyi - užívaje často Čad, zemi ležící na její jižní hranici, jako svou základnu. Současné útoky na Pl. Gadafiho vojáky a pokusy přímo odstranit tohoto Vůdce s užitím bezpilotních sráčů lze nejlépe nahlédnout jako součást širokoúhlé a dlouhodobé strategie tajných Britských a Amerických států odstranit Gadafiho.

Převzetím síly v Libyi po vyhoštění Krále Idrise v zápase 1969 [1] Gadafi (který byl s jinými důstojníky odeslán Královskou armádou k vojenskému výcviku v Británii 66) se tak rychle stal terčem masivních krytých operací Francie, USA, Izraele a Britů. Stefan Dorril (2000), ve své kmenové historii MI6 zaznamenává, jak v r. 1971 Britský plán invaze, osvobození politických vězňů a obnovení monarchie skončil v totální bídě.

Dorril udává: "Co přešlo v povědomí jako 'Hiltonův plán' byl jeden z posledních pokusů MI6 o zásadní speciální operaci, připravené k svržení režimu, který zkrátka Británii nezapanáčkuje." Plán na svržení Gadafího byl původně složenou MI6-CIA operací, nicméně CIA zkraje odtáhla, poté co usoudila, že "ačkoli je Kadafí proti-západní, je také proti-sovětský, což znamená že by Libyi mohl vést ještě někdo horší. Angličané zuřili" (ibid: 736).

　

Roku 1980, kdy hlava Francouzské tajné služby Pluk. Alain de Gaigneronde de Marolles rezignoval poté co Francií vedený plán skončil katastrofou, když rebelové z Libyjské armády byli rychle potlačeni (Deacon 1990: 262-264).

Napříč časnými osmdesátými byl Gadafí demonizován v hlavních Spojenostátních a Spojenokrálovstvních mediích jako "teroristický bitkař" a hlavní agent novosovětské "teroristické sítě". Podle Noama Chomského, Reganova kampaň proti "mezinárodnímu terorismu" byla přirozenou volbou systému propagandy s příhledem na jeho základní agendu: "rozšíření státního sektoru ekonomiky; překlad zdrojů z chudých na bohaté a více "aktivistická" (na př. teroristická a agresivní) zahraniční politika". Takové služby musely udržovat veřejnost v neustálém děsu nějakým "strašlivým nepřítelem". A zde Libye přesně pasovala (Chomsky 1991: 120).

Jak Komsky dodává: "Kaddáfiho je snadné nenávidět, hlavně v brutální atmosféře antiArabského rasismu v Spojených Státech (viz Richard M. Salesman, The Capitalist pozn. překl.), s hlubokým zastoupením vzdělané třídy, a pouze nejvyjímečnějšími vyjímkami Proti-Americko-Izraelského vymítačství a násilí.

[Kromtoho si Chomsky, Žid, který je miláčkem liberálních strážců brány, skoupý na kritiku Izraele, přidal trošku jedu do svého výroku, opakuje po svých chlebodárcích tytéž lži, dodávaje, že "Vytvořil hnusnou a represivní společnost a mimoto je vinnen za podporu terorismu, především proti Libyjcům samotným" (ibid).]

V Červnu 1981 plány CIA na svržení nebo alespoň fyzickou likvidaci Kaddafího vytekly do tisku. Zhruba téhož času byly nahlášeny vstupy Libyjských teroristů do Spojených Států, avšak od té doby informace vyhnila až na dřeň Izraelské desinformace tajných služeb (Rusbridger 1989: 80). Joe Flynn, neslavný tlachal, byl také dost schopný, aby ohromil bleší trh nějakým Kadafským mýtem. V říjnu 1981, přestrojený za v Athénách žijícího zbrojního dýlera, vytahal z médií skoro 3000 liber, aby ohromil skoro celý mediální svět tím, že Libyjský vůdce kuje geniální tajnou operaci, týkající se vyzbrojení černých revolucionářů a vražedných komand v Británii. (Lycett 1995)

Potom r. 82, za stěnou médií, Hissene Habré za podpory CIA a Izraelských námořníků (Cockburn & Cockburn 1992: 123) svrhl Čadskou vládu Goukouni Wedeye. Záznamy Hlídače Lidských Práv (HRW): "Pod vedením Regana USA pomocí krycí paramilitární CIA nainstalovaly Habrého aby, podle sekretářky státu Alexandry Haigové "rozbili Kadafímu nos". Bob Woodward v své skoro-oficiální historii CIA odkrývá Čadskou tajnou operaci jako iniciovanou za šéfa CIA Williama Caseyho, a po dekádě se Libye vyšvihla skoro tak vysoko jako Sovětský Svaz, jako "těžký smutek" administrativy (Woodward 1987: 348, 363, 410+1).

Zpráva Amnesty Intl, Čad: Případ Habré, [2] záznam obrovské vojenské a finanční podpory pro Habrého od Kongresu USA. Dodatek: "Žádný dokument Kongresu nebo konzultovaný Amnesty kryjící období 84-89 nenaznačuje jakékoli porušení lidských práv."

Oficiální záznamy USA naznačují, že fundace Čadsky vybázované tajné války proti Libyi přišla také ze Saudské Arábie, Egypta, Maroka, Izraele a Íráku (Hunter 1991: 49). Podle Johna Pradese (1986: 383) Saudové na př. dotovali 7mi milióny dolarů opoziční skupiny, Národní Frontu za Osvobození Libye (také krytou Francouzskou inteligentsií a CIA). Avšak plán zavraždit Gadafiho a převzít vládu 8. května 1984 krachl (Perry 1992: 165). V následujícím roce požádaly Státy Egypt aby atakoval Libyi, avšak Prezident Mubarak odmítnul (Martin a Walcott 1988: 256-6). S koncem r. 1985 Washington Post odkryl tento plán, poté co jej kongresoví vůdci na protest proti Reaganovi a plánu zveřejnili.

Zhrzelá svými tajnými nezdary proti Gadafimu, musela Americká administrativa hrubě posunout strategii. V březnu 1986 Americká letadla otravující nad zálivem Sidra ohlásila, že byla napadena Libyjskými střelami. Avšak Noam Chomsky předpokládá, že tento incident byl provokací "umožňující USA potopit několik Libyjských člunů, zabít asi 50 Libyjců, a podporující předchozí schéma, že tedy Gadafi provozuje protiamerický teror" (Chomsky op cit: 124). Následujícího měsíce USA zaútočila na klíčové Libyjské cíle. Útok byl široce odsouzen. James Adams (1987: 372) cituje Britský zdroj v službách: "Ačkoli jsme k útoku svolili, měli jsme obecně pocit, že USA se stanou nekontrolovatelnými, a pokud něco neuděláme, Reagan bude příště ještě násilnější."

První Ministr Margaret Tečr asi doufala po odvětě za Falklandský faktor, když dala USA povolení útočit f-stojedenáctkami na Libyjské cíle z Východní Anglie. Dále, dle Annie Machon, paní Tečr byla "roztřesena představou oplaty" poté zastřelili W.P.C. Fletchera během demonstrací Libyjské opozice před Libyjskou ambasádou v Londýně'84 (Machon 2005: 104).

[Později se ukázalo, že to byla složená operace CIA-MOSSAD, zahrnující ostřelovače v najaté budově poblíž, a že tělo WPC bylo honem honem spáleno, aby se znemožnila forenzní anlýza. Nicméně následující forenzní analýzy a vyšetřování provedená Australanem Joe Viallsem, který byl hned nato zavražděn v Austrálii, dokazují co se opravdu stalo: že to byl další falešný vlajkový útok proti Libyi. Nevíme ovšem jak blízko měla k těmto informacím Tečrová.]

Byl to archetypální krok tajného státu: jen pár v jejím kabinetě se podílelo na rozhodnutí. Útok však dosáhl ubohé podpory u veřejnosti. Harris, Gallup a MORI všichni ukázali zásadní většinu opozice.

Většina hlavního Britského tisku, kupodivu, reagovala cukrlátkovou oslavou. Hlavní strana Sun křičela: "Přišpendlený blesky: Bombardování Gadafího byl můj největší den, říká Americký létající muž." Mirror uzavíral: "Měli jsme na výběr? Jak jinak Plukovníka naučit chápat, že má za svůj terorismus pikat?"; Times: "Nejhrubším problémem Západní svobody je Sovětský Svaz, avšak USSR není jediný problém. S růstem teroristických států se musí zatočit dokud je možno s ním zatočit. Riziko rozrůstání konfliktu musí být umenšeno. A zde je zřejmo, že se to povedlo." Úvodník Star tvrdil: "Reagan má Recht." V Sunday Telegraph prvního června sloupkař Paul Johnson ohlásil "nechutný dech zbabělství ve vzduchu", když "The Wimps" zpochybňovaly Americké útoky na "teroristické základny" v Libyi.

Byla zde však ještě klamavá mediální dimenze mise, a to když se BBC změnila ve "vnitřního nepřítele" křehkého státu, a dal se očekávat útok konzervativního aparátu na její pokrytí útoků. Ačkoli většina tisku odpověděla na Britskou roli v bombardování extaticky, všechno jejich budlíkování nemohlo zakrýt fakt, že nálety nezaujaly důležité složky elity. Opozice dokonce přišla ze samotného kabinetu.

BBC se stalo dokonalým plodem hříchu. Reportáže "na místě" Kate Adie nemohly nezmínit následky (Sebba 1994: 266-7). Většina hlavních cílů byla minuta. Čtyři 2OOOlb bomby spadly na předměstí Bin Ghashir, zanechávaje daleko větší devastaci než by jakákoli "teroristická bomba" kdy mohla dosáhnout. Každopádně Norman Tebbitt, předseda konzervativců, zaútočil vysoce osobně na Adie. Bylo to poměrně odporné divadlo, celá ta událost. Adie byl jedním z nejdůvěryhodnějších korespondentů BBC. A oba: BBC i vláda z tohoto dost vytěžili. The Tory vždy žhaví kritizovat BBC, lačněli přivlastnit si BBC jako "vnitřního nepřítele", byli s vývojem událostí spokojeni, a BBC ujíždějící na svém hvězdičkovém reportérovi během útoků mohli s kuráží hájit svobodu médií. Nehledě na horu složitostí a protimluv politiky současnosti, mediální elementy mohou být užity na spoustu různých způsobů (obvykle) soutěžícími větvemi vládnoucích elit.

Podle akademika Douglase Kellnera, USA, bombardování byla prefabrikovaná krize, ustavená jako mediální kampaň, takže koordinovaná přesně tak, aby mohly přímé přenosy vstoupit do zpráv v 7 večer, USA (Kellner 1990: 138). Dvě hodiny později Pr. Regan dorazil do kabelovky ospravedlňovat řádění. Chomsky také navrhuje, že útok byl vůbec "první v historii náletů předvařený pro ústřední telku" (Chomsky op cit: 127). Tisková konference administrativy brzy po náletech zajistila "absolutní dominanci systému propagandy během zásadních prvních několika hodin". Chomsky pokračuje: "Jeden by se hádal, že administrativa si zariskovala, v takové průhledné operaci veřejných vztahů, když se poté žurnalisté mohou zeptat na nějaké složité otázky. Ale bílý dům byl dokonale důvěrný, takže nic v protisměru se nekonalo, a důvěra domu v servilnost médií se osvědčila jako zcela zaručená."

Konečně však jediným důvodem náletů byla vražda M.Q. - přezdívaného "šílený pes" reganem. David Yallop cituje "člena výzvědné jednotky letectva usa, který se zůčastnil přednáletového zasedání": "Devět F111 které opustily Británii byly jasně přiděleny k bombardování Gadáfího rezidence, v budovách, kde žil se svou rodinou" (Yallop 1994: 713). Za těchto událostí první bomba shozená na Třeč zasáhla jeho dům, a zabila jeho dceru Hanu, 15ti měsíční, adoptovanou - zatímco jeho osm dalších dětí i žena Safiya byli všichni hospitalizováni, někteří s vážnými zraněními. Mu unik. David Blundy a Andrew Lycett uvádějí (1987: 22):

Představme si vřavu západních médií, kdyby byl zabit příbuzný Reagana Libyjskou bombou. Nikdy nebylo tolik povyku kolem Libyjských mrtvých. V listopadu hlavní senát OSN provedl odsudek náletů. Pro zajímavost Izrael byl jedním z mála, kdo hájil řádění USA. Až když Izraelský zástupce musel vysvětlit postoj své země, použil důkazy Kaddafího ohavného bratření se s teroristy podtrhané v Německém víkendovém čteníčku Bild am Sonntag a k tomu Londýnskou verzi Denního Telegrafu (Yallop op cit: 695) [obojí každopádně diskreditovaná média pro dobrý žaludek]

Útok na Gadáfího objekt Aziziya byl vojenský nesmysl. Gadáfí byl hluboko pod zemí. Úřední budova kde žije byla dvěma bombami minuta o třice yardů, takže vyhodily okna ale nepoškodily strukturu. Tenisové kurty dostaly dva přímé zásahy a bomba spadla před hlavní vchod budovy kde žije jeho rodina. Střepiny proletěly malými pokojíky do pravé části obýváku, takže dva MuUmarovi synové byli zraněni a Hana zabita (15měs). O Haně se veřejnost dověděla teprve jako o mrtvé. Akorát měsíc přesdtím Kaddafí smutně prohlásil, že má jen jednu dceru, osmiletou Aishu, a že by si přál více. Neřekl, že jeho žena adoptovala holčičku před deseti měsíci.

Po dubnovém útoku 1986 reportáže ohledně vojenské akce USA proti Libyi zmizely z médií. Ale vedle mediálního křiku spustila CIA jeden ze svých nejrozsáhlejších pokusů o zažehnutí protiKaddafské bitvy posud. Tajná armáda byla zrekrutována z mnoha Libyjců zabavených v pohraničních bojích s Čadem během osmdesátých (Perry op cit: 166). A když přesvědčení MI6, že Gadafí chce vyvíjet chemické zbraně rostlo, Británie založila různé opoziční skupiny v Libyi včetně v Londýně sídlícího "Libyjského Národního Hnutí" (LNM).

Potom v r. 1990, s vývojem krize Zálivu, Francouzí vojáci pomohli odstranit Habrého a nainstalovat Idrisse Débyho, jako nového prezidenta, v tajné operaci. Francká vláda se znavila otravnými Habrého genocidními politikami, a Bušova administrace nechtěla poškodit Francouzské cíle, výměnou za jejich spolupráci ve válce proti Íráku. Avšak i pod Débim zneužívání civilních svobod vládními prostředky vpoklidu pokračovalo.[3]

Pokusy odstranit Gadáfiho také pokračovaly. David Shayler, dřívější agent MI5 také udává, že MI6 byla zapojena do plánování atentátu na Gadafiho v r. 1996 (Hunter op cit). Jeho konvoj byl napaden dizidenty s Kalašnikovy a vrhači granátů, avšak zatímco Libyjský vůdce vyvázl, šest příhledících bylo povražděno. Shayler tvrdí že MI6 zaplatila Libyjsko-Islámské bojové skupině (té Ladenově) 100 000 Liber, aby útok provedla (viz Dorril op cit: 793-794; Machon op cit: 172; Jaber 2010). [také www.mathaba.net/data/sis]

Následně po rozhodnutí Libye po USA9-11TA pro vybudování bližších vztahů na Západ a pro likvidaci všech pokusů o vývoj jaderných zbraní byly sankce OSN proti zemi v r. 2003 odstraněny. Démonizace Col. Gadafiho opadla a členové politické, finanční a akademické Britské elity v řadě přivítali Libyjského vůdce zpět do "mezinárodní komunity".

Jakkoli, zprávy přicházející na světlo, které byly na Mathabě publikovány jsou nyní dostupné v archivech Zlatých Předplatitelů, ukazují že F-VB-USA pokračují ve svých plánech, a vyčarovali povstání v Benghází, aby jej hned rozstříleli, zatímco tito demonstrovali v podpoře povstáním v Tunisku a Egyptě. Dále máme na talíři Francouzské, Americké a jinde v EU založené elitní vojenské jednotky, které asistují LIFG a NFSL, popř. dalším zpřízněným skupinám, aby rozkradly armádu a převzaly Benghází. Jiné zprávy ukazují že Libyjští diplomaté dostávají zastrašující SMS a hovory na soukromá čísla, protože většina z nich užívá Yahoo Email a Forum pro všechny své osobní aktivity, takže je nebylo nesnadné zastrašovat. To dokazuje strukturovaný a koordinovaný útok na Libyi, jak byl připraven předem, a jak využil "Mistrálu", aby Francouzsko-Brytsgá gorila mohla podupat Libyii (podškrtnuto listopad 2010, s datem útoku 20. března 2011). Útok byl načasovaný den před přijezdem delegace Africké Unie, která měla pomoci Libyjské krizi. Opět, vizte Mathaba Gold.

　

Západní elity (v doprovodu poslužných mainstrýmových méddyí) zkouší nové příležitosti v jejich stále více osamělých pokusech eliminovat Libyjského (proroka, myslitele, ochránce Afriky pozn. překl.)-a vůdce.

Poznámky

　

--------------------------------------------------------------------------------

[1] Role CIA v konfliktu je sporná. Blundy & Lycett (1987: 69) udávají slova někdejšího Libyjského Prvního Ministra, Abdul Hamid Bakoushe:

'Američani kontaktovali Gadaffího přes ambasádu v Teřině. Doporučovali mu vypadnout. Bylo tu dost operátorů CIA v Libyii, toho času, a věděli oč jde. Američani se děsili, že starší úředníci a intelligentsia v Libyi jsou nezávislí, a nenechají se ovládnout jako loutky.' Ale Blundy & Lycett dodávají (ibid): 'Bakoushovo odmítnutí udat jména která by narušila jeho teorii příliš nepřidávají jeho věrohodnosti.' Pozd

ěji je Bakoush úplně diskreditován protože hned zkraje byl oponentem Gaddafiho a sám byl nejspíše kontaktem CIA nebo MI6.s war against terrorism, New York: Harper and Row

　

[2] Viz http://www.amnesty.org/fr/library/asset/AFR20/004/2001/fr/2343f1a0-d902-11dd-ad8c-f3d4445c118e/afr200042001en.html, accessed on 1 May 2010

[3] Viz http://www.amnesty.org/en/region/chad/report-2010, accessed on 1 January 2011

Reference