2010/4 Teorie ideální společnosti - kolísá v závislosti na způsobu v lhaní mezi metodickým popřením sebe jako prvoúčelu a mezi opravdovou snahou být "spravedlivý" - a tedy populární. Jedním prosvítá psychologická symptomatika ve výběru toho, co v sobě člověk nenávidí - a toho, čeho se mu nedaří pro sebe naplnit, druhým v tom, co si neodváží naopak v lidstvu spatřovat, a v tom, zda a jak to bude z lidstva vytčeno.
2010/4 Vůle k životu - je Nietzschův nástroj, jak fixovat, doufaje v budoucí srozumitelnost, intuitivně bezpochybný rozdíl mezi převážně kulturními sbujekty. Nicméně potud je právě naprosto zavádějící, neboť jak se prvně intuice nemýlila, teprv pokusem ještě se intuitivně ozřejmit již se pletla. Přebytkem síly vyjádřil mnohem více - vůle k životu již jako "pokus o vědeckost" pokusem na "neobecnosti" přebytku síly ~ dekadence, čili oslava koruptních ideálů - teprve jako 'nemoc' opět "slušně" navazuje na přebytek síly: potud, pokud je v tomto Nietzsche psychologem, je přímo "veršotepcem filosofie a v ní 'lékařské skepse'" - v momentě, kdy svůj psychologický cit dovádí k "analyzující důslednosti" "abstraktního znalce logiky" a chce jej ještě "zúročit", obrací jej do terminologického zlozvyku umělé nahodilosti "posloupna" Páni světa x Co je vznešené: "Co je cudnost u muže? Že jeho pohlavní vkus zůstal vznešený; že in eroticus nechce ani nic brutálního, ani chorobného, ani chytrého" "Zákonodárné morálky jsou hlavním prostředkem, jimiž můžeme u člověka" - ("už ne národu nebo rasy" - "ve velkém úkolu a otázce: jak spravovat svět jako celek" - "která přijde s výtvorem sublimního otroctví, jímž se stane nakonec evropská demokracie") - "udělat, co se jen tvůrčí a hluboké vůli líbí". Celkem zřejmo, že tu vůbec kladen předpoklad, že samo zřízení "života massy" zodpovídá se člověku "nietzschovsky" uměleckému. Je to ovšem i reziduum demokratického doufání - že "aspoň César je vznešený". Nepředpokládá se, že na masse střednosti a davu bude hnít a bobtnat snad ještě nižší typus, který vůbec za "čistý dvůr" (Smysl našich zahrad a paláců / I. Vznešené) může považovat leccos - od oplocené rezidence obklopené smetištěm "pracujících", po uzavřenou totalitu "čistého bludu". Nietzsche dál právě z opačného, optimistického úhlu vyvrhuje "rovnost" a "soucit" - "spravedlnost" ~ domnívaje se, že tím zruší "bludný konstitut" státu, a že tím vyznačí "úchyt" právě kreativní vzešenosti, která - může takové "podmínky" vůbec vyloučit jako minimální "provizoria" - které vůbec celek může platit jen za nejvzhlednější dílo vůbec. Je zřejmé, že tím hlavně - oprávněně - brojí proti anorektické pachtivosti těchto malolidských "nadějí" - která sotva ve své applikaci dojde života, natož aby zplodila život, tyto drobné ideálky pevně přkračující, obohacující zdaleka lidstvo ještě sebevědomím, zdařilostí a cíli novými. Co se týče pozorování, psychologie zřizování i nutně kreativní polohy "živé ústavy" tedy přináší obraz přesný, důsledný, poctivý - ovšem vůbec - obraz naděje. S trochou zhovadilé důslednosti a realistického "pessimismu" - v nadějích - mohl by stejnětak "uzavřít pozorování" shledávaje lidstvo vůbec bez kreativity, ponechávaje otázky"provizorních" - alespoň "spravedlivých" a "soucitných" společností nízko-vysokému "ještěaspoňduchu" komunismu - leč on zkrátka s plnou odpovědností k i jen "možnosti" "měnícího v lidstvu" vyhlásil nadčlověka. Víceméně tak nalezl alespoň "smysluplnou pohádku" o lidstvu - kterou můžeme kdykoli v rozmaru "víry v návrat života - v člověka i jeho zřízení" brát jako základní ideál. Tato nepravděpodobnost je vůbec nejbledším ideálem, kterého lze v záři "reality mas" najít - konečně však, odmyslíme-li celé myriady tisícletí pro lidskou tupost k tomu nutné, lze takovou věc považovat za jistou a nutnou: bolest i otázky zůstat musí, ponurost však "zákonem o sobě" v trvání věcí není. Aby Nietzscheho svět nadčlověka mohl být myslitelný, muselo by lidstvo zcela vytlačit svůj "pud k postačování si", což konečně dosud kdy vytlačil snad jen "jedinec Nietzsche". Musíme tedy nadčlověka klást již jako ideál vůbec zatím neexistujících lidí - čímž je nadčlověk jako "fakt" kladen již jen jako "neslušná hranice objektivní reality" - čili ve věčnosti v mnohém překonávající "subjektivní zdání blízkosti" křesťanského "superideálu" trvání - posledního soudu. Nietzsche tak svou subjektivovatelnou věčností "čekání" předčil i zánik sluneční soustavy či "kolaps vesmíru"...
2010/5 Věda a křesťanství; vědy a křesťanství jsou si podobny v tom, čemu kdysi od křesťanství v lidstvu pomohly - jsou lidstvu tím nejvyšším, co dává mase pocit sebe jako "humanity"; ať už je v mnohém za "lidstvem" skryto cokoli.
2010/5 Filosofie pojmu a univerza; Vyložíme-li filosofii subjektu zcela jako vyčerpání tematu filosofie univerza, pak stejným způsobem (jako identitou vesmíru s přírodní produkcí odpadá oprávněnost vědeckého "objektu" života jako možnosti a "jevu" vesmíra) může věda či filosofie "objektivního univerza" vyložit filosofii subjektu jako pouhé "vyčerpání jazyka" tím, že z "vesmíru" může vyložit pouze svoji existenci a "ne-vesmírnost" vesmíru; stojí tak proti sobě faktická nepotřeba jakýchkoli předpokladů, k zpětnému rozvinutí subjektu až k jeho nejzažšímu počátku, a předpoklad jiné možnosti, opírající se však vůbec jen o názor, "rozvíjející" samotný vesmír jako látku tohoto rozvoje. Stojí proti sobě dva zavřené pragmatické subjekty: reflexe konečné obecnosti nekonečné látky a experimentální věda, potud umožňující obecnost pouze jako předstupeň konkretizace - stavící předpoklad nejistoty výše, než "své jisté"; v poznání vůbec tak proti sobě stojí subjekt nekonečné konstrukce a subjekt zobecňující cokoli i tuto konstrukci jako zcela konečné.
2011/9-VI Polsko mělo by se spojiti s Ruskem, Slovensko s Maďarskem, a Bohemie s Vietnamem: to by bylo každé možné nafoukanosti "státotvorné", "raçové" či nacionalně-hospodářské i jen na rok těžkou zkušeností: zároveň by tím tak zvaná Evrounie dostala dosti zásadní otázky, stejně jako pojem občanské svobody vůči státu, stejně jako nekonečné kulsalamské (či panpacifisticky konstruktivní) otázky společnosti dostaly by první své "oči" pro skutečné. Taktéž by se měli obzvlášť Češi, každý jeden, na čas prohodit v živobytí i domovu s Španěly: jsou jim potud bližší, a stejně jako všechny národy Čecha velmi převyšují, tedy ve všem krom přežvykování své "pravdičky". Vůbec by se měly celky "usilující" o dojem "sebenadvlády" porůznu, takřka surrealisticky spojovat: Slovák vládnuv nad Maďarem jak nad sebou zplaskl by ve svých vzájemných, krátkozrakých a nafoukaných štvanicích s sousedem. Stejnětak nechť na př. Německo, stejně je zas nejpilněji za tím, vládne chvíli nad Afghánistánem, jak nad sebou: to znamená ať vybuduje tam nejdříve co samo považuje za hodno spravování - a i až to tam bude na stejné úrovni, nechť vede dialog s bývalými povstalci o možných budoucnostech. Jak ohyzdně protikladné je to "nynější": lidé se tam zbraní poučují, a opravdové zázemí tam "jako by" staví teprv dobrovolnost - charita. S takovou pokračovat, to už lepší po Korejsku zničit celý svět atomovou zbraní, jak bývá zvykem u tohoto zemědělného národa v historii zvykem! Američané by lépe udělali, kdyby namísto svého panmormonského míru šířili osvětu vegetariánskou: na náboženský a humanistický stát jsou nezvratně již znechuceni katolictvím, aktivně hojíce se v "alergickém" atheismu. Vůbec by si měly evropské státy najímat do politiky Japonce. Ba, pochopíme-li lid u dnešní podoby fotbalu, možná by i Britům prospěla Indická královská rodina - Japonec úředník důsledný od kamikaze po harakiri, Ind - pravá podoba uctivatelného - uctívat Brita je i od Brita snad i Britům dnes již nepatřičně "roztomile" směšné. Snaha, snad jen Bohemsky lenivá, navrátit se k pobožnosti a šlechtě je potud směšná, když uvážíme, že Čech vůbec překonal v své historické podřízenosti, v pudu po socialismu i pravoslavný východ: nacismus, komunismus i demokracie smrdí tímto nevědomým typem vědomého pudu - Hajlující čech, toť pouze forma Čecha spartakiádního, čenichajícího sjednocení svých neuchopitelných rozporů pudu. Potud Čech chce pouze tvrdou, rozhodující ale soucítivou ruku - vyčenichaje v svém nacistickém činu tento socialistický archetyp, složil se k trestu i nápravě do rukou toto čekajících pravoslavných spasitelů (v tomto ohledu je cosi Dostojevského ctí), a poté co i v tomto vyčenichal se z vlastní řitě, vygumoval historii i zkušenost zpět k nefunkční modle demokracie - a nyní chce se prodrbat od zadku ještě k Habsburkům? Co mi po tom, že si někdo vymínil Čecháčkovství s Švejkovstvím? Pokud čím Čech může sobě prospět v očích nadřazené "zahraniční šlechty", pak applikovaným, důsledně, politickým Švejkovstvím - potud právě Čech umí ještě objektivně uchopit jako směšné, co ostatní se vší vznešeností musí chápat jako neřešitelné: u Švejka nejde o řešení, jako o ztrnulost, absenci invence, byť i absurdní. Havel toť Engelsovec e extremi, Klaus toť maska Čecha o nezávislosti názoru, když už notně do řiti jinému ze své vlastní "unikl". - Švejkovství hyperakce, nebo obludný typ sebezničující askeze: mezi tím není pro Čecha ni praktické, vznešené, ni jiné volby. Šlechtictví, Klaus, Katolictví - toť ukrutná idiocie, circulum. Masaryk a Beneš jako omylný pokus měl by stačiti: Havel odvarem Masaryka, Beneš převařen v Klause... stále sune se "sociálně filosofický" pud díky své nesvědomitosti ve věcech svědomí mezi střídáním ideálu filosofa a vědce ~ návrat k šlechtě a pobožnosti vyžaduje zrušení zkušenosti: neboť šlechta také asistovala kapitalismu bezmocně. Pokud co chybí, pak úcta k historické zkušenosti, historické sebevědomí namísto falšného svědomí: chybí běžná forma poučení se - namísto oné lenost myšlení vystavuje moralisování, věčný soud "těch z minulosti" - který právě pro svou kontradikčnost uděluje této moralisující, nepoučené a poučující idylce "vzoru" a "antivzoru", této slepé historii budoucna - psychopatologický, mlžný rozměr. Snaha očistit Německo, vinit Beneše, vinit Anglii a Rusko, pak je zase očisťovat - jsou čisti jako každá prázdná škatule, pokud nezastáváme eugenické bludy, spojující jazykovou těsnost hned s rasou, a rasu hned s "hříšnými pudy". Ani Nietzsche tak nečinil - toliko spojení Žida s katolictvím, a tedy rozkladem Antiky jest formou popisnou - co z toho však vyvozovat, než něco, čeho lze užít proti Svým nedostatkům.
2011/9.VII Kapitalismus proto nesnese ani obhajoby ani protestu. Máte-li něco, co velkokapitálu cos ubere, a rozdělí to účinně v provozuschopnost massy, tak, že evidentně vzroste bezpečí velkokapitalisty - máte již náhradu kapitalismu, která uspokojí vás, i jeho produkt: bohaté, mocné, armádní i duchovní elity. Máte-li naopak něco, co je nejprve proti někomu, máte prázdné ruce, historie váš systém spláchne - neboť máte-li byť jen jednoho protivníka, prohrajete ve věčnosti, již jako menšina, a máte k těmto prázdným rukom ještě plná ústa své hladovosti.. nikoli hladu. Takovým vzorným řešením jest na př. fondová struktura bezautoritního systému - čili cosi několik stop od anarchie, avšak cosi tak prázdného, že ani demokracie není tak prázdným základem čehokoli. Vyšším principem prázdného základu jest ještě měnová reforma - taková, která bere jako studijní rámec jak zánik měny a všeobecné směnitelnosti, tak restauraci vícevrstevné směnitelnosti (kde již funkční mnohost typu směny a právní věda zakotvující empiricky, experimentalně-analyticky, dogmaticky i přímo-demokraticky, porotně, precedensně - stavy nesměnitelnosti). Zde někde, teprve, může vzniknout alespoň vědecky spravedlivý typ odměny za práci, čili i zánik takové výroby, kde možnost úrazu dlí nad pracovníkem. K takovému systému však nutno pomalu střádat drobné společenské jistoty - naprosto není možno věcně činit nátlak na stávající formy, neboť chybí "velká alternativa": chybí i jako možnost, proto nutno pomalu jinde jistoty hledat, a při tom se s možným a omezeným rozumně vypořádat. Proto je "třídní" hledisko něčím tak nesnesitelným, že namísto neustálé, drobné, positivní zmeny konkluduje spolu problémy i rozdíly, tak, že se vším případným slintáním kýhá vždy již o "celkovém řešení", aniž by vlastně rozlišovalo co jest problém, co již problém možných řešení, a kdo jest vlastně obětí. Oběti jsou nicméně všichni: chudí ve své bezpečné neoloupitelnosti, bohatí v své pracovitosti v rámci toho, nač se v rámci mezí svého rozumu byli schopní právě ještě nerozlišení na chudé a bohaté shodnout - být bohatým je většinou produktem důslednosti v tom, co i chudí pokládají za spravedlivé. Vyjímky jsou na obou dnech, samozřejmě.
