Nemáte pravdu, děláte nesmysly na Blog.cz

Člověka by v dnešní západní "kultuře" nepřekvapil výsměch, kdyby se náhodou mělo mluvit o přátelství. City jsou této kultuře, tomuto nevzhlednému a neuspořádanému nakupení nesmyslu a zvrhlosti v pyramidě majetku a moci ničím víc než teatrální a argumentační komoditou. Pokud rozpustíme objektovou slovní obálku citů, důmyslnost a logické členění mnohadimenzionální paměti se začne vpíjet do terénu subjektivity, až nezůstane než nesrovnatelně systematická organizace základní objektové motoriky. Jinými slovy dokáže-li ti západní člověk, že zde nebo onde chová nějaký cit, můžeš mu na oplátku vysvětlit, jak si zavazuješ tkaničky. A jistě také, že kdyby kdo své city dohnal do absurdnosti, bylo by z něj ustrašené zvíře hledající temný kout a nanejvýš hluché a slepé bytosti, které kdo ví z jakých důvodů prostě po narození odmítly mluvit. Jistě, bytosti na obrazovce a stránkách barevných brožur na drahém papíře tvrdí opak: že důvodů proč žít je přespříliš, než aby měl někdo právo na jiný úsudek, a jiné důvody. Člověk vymykající se jednotnému projektu "těch, kteří mají proč žít" je na tom stejně jako člověk vymykající se logickému členění prostoru a objektů, jehož určité (aka správné) chápání (určení jazyka) neodpovídá tomu odměňovanému (nikoli odměnitelnému, neboť i malá odchylka od odměňovaného nejen, že promění delší úsek do kterého je zařazena na neodměnitelný, ale "nesrozumitelnost" zcela odvrátí další zvídavost západního člověka). A viz, že opravdu v blázincích nalezneš v jednom pokoji jak lidi vzájemně nesrozumitelné, tak lidi bez zjevných abnormalit, leč bez nejmenšího zájmu o obecně uznávané projevy zájmu o život.

Nyní si tedy představme člověka bez zjevného zájmu o "věci života", a jeho nepřátele. Na západě je prvním takovým nepřítelem stát: náš člověk nebude schopný "lékaři" vysvětlit, že jeho nezájem o "věci života" je opodstatněný. Západní lékař nemá ani zájem vyslechnout si důvody k takovému rozhodnutí, neboť vnitřně nevěří, že by to vůbec měly být důvody - nikoli, představí si hned nějaké jazykové přesmyčky, hluchá místa paměti, nesmyslné výsledky jedné ze základních "početních" operací rozumu. Natož aby takový lékař hodnotil a zkoumal hlubší logiku takových důvodů. Jakmile se totiž objeví logika jako argument na stole západního lékaře "ducha", naježí se jeho socilogické a psychiatrické tricepsy, do žil jeho superiority naběhne množství adrenalinu zkušenosti, a nejen že jeho odpovědí je zákonitě ignorování otázky nebo argumentu, prokazuje nyní svému "pacientu" službu, když ostře mění předmět diskuze, na některé z úředních témat Ministerstva Práce a Sociálních Věcí, nebo na neurovnané (a leckdy neurovnatelné) vztahy pacienta s rodinou - což je poměrně změna k lepšímu, srovnáme-li reakci lékaře na "věci logiky a důvodů" (čili základní střežené a prohlubované hodnoty jedince) s nějakým nevzdělaným "kolegou z hospody". Ten totiž velmi obvykle shrne svou nevoli a neschopnost právě vyslechnutou větu analyzovat v nějaké to "a jaké máš představy o životě", od cesty. - Ono to nezní zrovna nadřazeně, ale člověk který to slýchá častěji než "dobrý den" už ví přesně nač je to reakce, a ví také zcela jistě, že vůbec nemusí odpovídat, neboť právě neslyšel nic jiného, než, že je "naivní, pomatený, nechápe základní věci, neumí si cenit života, má komplexy, ztěží se s nim dá vůbec o čem bavit, nezajímá ho nic normálního a konečně nemá v ničem jasno, čehož opak lze právě nejlépe hledat hned naproti".

Stereotypní a automatický nepřítel člověka hodnot (vůbec nějakých a tedy rozdílných) je tedy marginalizace: to je ten, co si myslí buhvíco, a nemá se s ním cenu bavit. Pokud tímto procesem prochází národ, a ne už jen jedinec, musí reagovat obrácením otázky - leč jak si snadno domyslíme, nejen, že na tuto otázku vlastně nelze rozumně odpovědět, ale její vrácení je vždy, jistě, skupinkou nadřazených tazatelů souhlasně a bez nejmenších zábran chápano jako plytká urážka, kterou nemá smysl se zabývat - zde má jistě propagační oddělení těchto států a jejich rozvědky jiný názor, a tyto marné, leč hrdé, reakce utlačovaných národů slovo po slovu kontrolují, zda není na čase tuto "směšnou postavičku" umístit s dobře zvoleným citátem a kontextem jakkoli smyšleným umístit na první stránky svého vnitřního tisku.

Naše postava bez zájmu o život tedy sotvakdy-co se svými nepřáteli prohodí, ale pokud si v jejím slovníku najdou něco vzrušujícího a směšného, budou ji sami vyhledávat, a s trochou štěstí ji semtam pomluví a zesměšní - což sice normálně není nic strašného, ale v případě naší osoby "mimo život" jsou následky likvidační, neboť jinak se o ní již nic nedozvíme. Je tedy opravdu zajímavé, že člověk, který žije ve stínu, za rozpadlými zdmi, v lesích a spíše každým krokem po silnici než každým pohledem na člověka, má již své nepřátele, a že ti, ač za použití "nevinných pomůcek", přivolávají na svou oběť ne zrovna malicherné strádání.

No, jelikož je původní výrok naprostou samozřejmostí pro člověka, který za tvrdými měřítky hodnot ještě uplatňuje proti širším realitám svou kreativní změnu, a jeho platnost je evidentní i v případě zcela opačném, pak lze uzavřít, že výrok platí na celé škále sociální moci, přičemž přizpůsobení nepřátelské odezvy k úrovni tohoto ukazatele je právě míra uvědomění si své oběti: nepřátelé myslících a činících budou velmi myslet a činit, aby svou oběť zasáhli, nepřátelé člověka malého a nezávislého budou tomuto zle činit bez hlubšího zvažování, nebo zcela nevědomě.

Kritizovat tuto (převážně západní) "kulturu" nemá příliš smysl - kritika společnosti ve vyspělé kultuře je považována za literární dílo, za názor, v nejlepším případě za měřítko či vodítko. Kritika společnosti v upadlé kultuře patří už však fakticky do avantgardní filozofie, a mnohdy spíše přináší svému původci osobní zášť, marginalizaci, a čtenářskou obec vyhrazenou mechanickou vlastností jazykových skupin - tedy že jistě, za každý jazyk je ponechán spisovateli jeden mezigenerační příznivec, ale nikoli bude mít několik stejným jazykem hovořích příznivců zároveň. Musíme si však uvědomit, že proto nazýváme společnost upadlou, abychom od ní neočekávali nejmenších zásad, natož schopnosti reflektovat se a žádat po sobě změny. Když tedy upadlou společnost nevede sebekritika, tedy ani rozum, kdo tedy? Nejspíše lidé hlasitých činů, tedy něčeho, co dává smysl na papíře, a bez vyjímek je po hlasitém vyslovení, nebo rovnou davovém kdákání provedeno - a to tak, že výsledek nemá nic společného ani s řečeným, a následky utvářejí zcela nový obsáhlý střet zájmů a sousled problémů, od kterých nová hesla buď zažehají, nebo v širokém okruhu bez nějakých sebekritických plánů umlkají. Taková společnost pak je řízena hřmotností té které fráze a hesla - z čehož zákonitě plyne, že po úplném vyčerpání smysluplně použitelného slovníku nastupují lživé reference, a koncem takové společnosti, a zákonitě posledního fundamentu její kultury - jazyka, je impulsivní tlupa žvatlajících nevyzpytatelných prolhaných banditů - řídící se již jen novými a novými bludy. K tomu však samozřejmě odstranění hodnot a likvidace sebekritické společnosti zákonitě vede: z jedoucího vlaku si objednali nahodilé odstranění kolejí, a v zápětí zatáhli všechna okna včetně těch ze strojovny temnými závěsy - a vykládají si buď nějaké smyšlené děsivé příběhy, nebo vymýšlejí, jak určit vítěze v odhadu "co je právě za okny", když to následně nikdo nesmí, z bůhvíjakých důvodů ověřovat.

Taková od reality izolovaná masová pospolitost, či spíše čiré nahromadění, jistě může oplývat mnohými utkvělými pravidly a logikami, z nihž mnohé jsou natolik s jinými smysluplně provázány, že nováček rozpozná v oněch podivnostech cosi "jako tradici". Nic to však nemění na tom, že dostane-li se taková společnost před nutnost zastávat nahlas určité, nebo snad dokonce své nejzákladnější hodnoty, jednoduchým logickým pochodem od zřejmých výsledných bludů dojeme až k zvrácenostem v základě oněch zdánlivých tradic - tedy když dobrý protivník přivede nepřátelské spolčení před srozumitelnou nutnost vyložit na stůl nikoli své hodnoty, ale i jejich faktickou podstatu, zjistí se většinou, že lze v kultuře takového spolčení rozpoznat buď pouze bludy, nebo lépe ponechat ji svému nutnému úpadku, a být jinak v neustálé pohotovosti, kdyby se ze souhry bludů vynořila logika strachu a vzteklého útoku.

Čili je vidět, že úpadek společnosti je bakteriálního nebo virového původu, a pravá příčina pak tkví někde v oblasti sdílených hodnot. Posledním takovým případem je pragmatická západní kultura, která po každé materializaci nového instrumentu upadá do zcela samostatného bludu, který má spíše krátkodobé a extrémní, než dlouhodobé a vyrovnané následky. To jsou ony morální, ekonomické, hospodářské a politické úpadky (rozvraty bez jasných cílů, následované většinou nahodilým przněním a zkrášlováním nápodob původního, nebo toho, co je pokládáno za "ještě původnější"), které se v "kapitalistické" společnosti vynořují a ztrácejí bez zřetelné souvislosti. Západní společnost tak našla jedno z nejpohodlnějších míst, chcete-li jako osamělá pětičlená rodina v lesích daleko od civilizace jednou do roka prožít ničivou a nevyhnutelnou přírodní katastrofu. Pragmaticky odstranila hodnoty, a je příliš líná si je zpět vypracovat, tak si pravidelně nachází věrohodnější a věrohodnější - vědecky dosažitelný - fetiš, kterým by se před "nelítostným společenským osudem" (který intuitivně předpokládá jako trestající element za zdánlivostmi dobra a zla), připodobnila k své představě "společnosti na základě hodnot". Tím však řečeno jen to, že lenost opět postačí s nápodobou fantazie o společnosti a vedle s nápodobou nejnepřehlednější možné - a tedy filozofické - systematiky hodnot. Nikdo však nemá zapotřebí hledat další představy ještě pro výsledné slovní spojení - vždy postačí kulisy společnosti, a recitace hodnot. Je jenom neštěstím primitivních národů, že západ postačí po celá tisíciletí se stejnými kulisami, ale vždy obměňuje texty - pro tyto "polepšované" národy to totiž znamená přemnožení na základě doslovného výkladu recitovaného textu, a také to, že západní kultura za dostatečnou kulisu společenského tvora považuje právě již jeho dostatečné množství. Někdy to však bohužel znamená pro tyto oloupené přirozené tvory jen to, že je popravčí naučí číst, jenom aby si vyslechli hnusný cirát o své podřadnosti, než svou novou schopnost uplatní při samostatném hledání svého hromadnému hrobu.

Je už pouze výstředností současné západní pakultury, že nadepisovači hromadných hrobů jsou nejlépe placenými zahraničními členy divadelního sboru, zatímco odklon od divadelních kulis už implikuje, že západní divák bude považovat hromadný hrob za základ společnosti nikterak se nelišící od libovolné posádky cestovního letadla. Bude tedy výsledek považovat za tím úspěšnější, čím dojemnější bude projev solidariátu nad hromadnými hroby, zatímco správně umístěný hromadný hrob nijak neovlivní Romeovost Romea a Juliovost Julie, a bude-li takto správně hromadný hrob umístěn v řadě různých představení, kde se nikdy nevyskytoval, pouze to znásobí zásluhy autora o inovaci kulturního života, a tedy společnosti. A to povětšinou - doslova - číselně. Když však Romeo prohodí něco, co se opravdu ve scénáři nemělo měnit, to už přítomnost masového hrobu na pozadí scény nabývá "citových" a "morálních" rozměrů, a někdy se těmito nafoukne jako horkými prdy až tak, že na ní Romeo zalétne až do uražených nadpisů "zásadových" a "humánních" kritiků, a čím morálnější budou tyto zásady váženého kritika, tím spíše se v koši s Romeem dostane do textu i jeho hloupý výrok - který však jediný stál za probuzením vznešené, tlachající morálky - svou hloupostí. Jak bylo již řečeno: chytrý výrok solidariátu správně připíchnutý k masovému hrobu, toť více společenská událost, než zmrtvýchvstání všech dotčených pohřbených "galejníků" nebo blahopřání hrobníkovi k této historické události.