Nemáte pravdu, děláte nesmysly na Blog.cz

Každý protektor vždy rozděluje svůj usurpovaný národ, aby oživil vnitřní rány a potlačil původní historickou sounáležitost. Tím a zároveň spoluprací s vnitřní extremistickou podporou získává mnohem větší moc, vedle posíleného otupení sebevědomí národa (kdeže míníme národem Čechoslováky). Německá říšská rozvědka tak měla za úkol co nejrychleji pod spojeneckou moc nasoukat rozdělené jednotky Československa: Slovensko zřejmě bylo mnohem lépe zpracováno, zatímco Česká část vlasti vyžadovala ještě hlubšího rozdělení. Tím byli Slováci privilegovanými spojenci, a Češi teprve pod nátlakem, vydíráním a zradou podřízeni zcela. Bez rozpoutání Moravsko-Českých vášní by však Čechy jen tak nepadly. Tato slabina Čechů je zde stále, neboť samostatnost od Rakouské monarchie není a nebyla žádným režimem obzvláště oslavována. Oslavy vzniku Čechoslovákie jsou v Čechách tradičně nejabstraktnějším historicky svátkem, a proto ani politická úcta k sjednocení zdaleka nedosahuje lidové úcty, které otrne teprve pod rozervávajícími usurpátory, nebo maskovanými zrádci (což vlastně v našem kraji vyjde nejčastěji úplně nastejno).

Zůstává však nedělitelnou pravdou, že nejmocnějším hnutím v nitru bratrských národů Čecha a Slováka zůstává ani ne tak pan-slavismus, jako spíše spontánní impulsy slavonistického internacionalismu, které, jednou-li jsou zažhnuty, neustanou, než uhasnutím v nějakém prakticky stvrzujícím produktu. Tak zde funguje jak mezinárodní slovanská fronta domobrany, tak zde funguje zahraniční politika v ostrých vyhroceních (- víceméně i když už by od politiků člověk nečekal žádného dobrého slova, natož činu), tak zde funguje i jádrová oblast literatury. Může to být způsobeno tím, že jsme zde opravdu na pokraji teritoria Slovanského národa, prakticky odříznuti, a snažíme se sem tam vymknout z nutné podřízenosti - vždy totiž na dvorku Germánských feudálů, mistrů v ovládání sousedních území a v předstírání trvání jejich svobody a autonomie - místních mistrů v hospodářské okupaci a potřebných mimikrách parazita (když na to přijde, parazit volá "hleďte parazit"). Bohužel však jednota Slovanů trvá jen pod útlakem - mimo něj se nám taková jednota zdá splývat se snovou literaturou, jakoby pro chybějící praktičnost byla vůbec jen historickou iluzí. Takže to, že nám "Východní" bratři rozumí oceníme teprve, když už nutno dělat tolik povyku, že je zcela zřejmé, že ho nikde jinde, než "za hranicí" Beskyd a Moravy nikdo nehodlá poslouchat. Významnou slabinou je naopak národní posedlost osobností, jak současnou, tak v historii - v kombinaci s nízkým sebevědomím ethickým, které nás nechává snadno přesvědčitelné: skoro bychom řekli, že najde-li se na osvoboditeli škraloup, a někdo, kdo jej řádně rozmázne, lid i inteligence ztratí úctu k samotnému osvobození. Čechoslováci jsou tedy odsouzeni k neustálému zemětřesení ideologie: nevypěstují tak ani dlouhodobou morálku, ani dlouhodobé přátelství, ani věrohodnou, ustálenou historii. Výsledkem je konečně hyenismus historický, kdy z osobností a hnutí zasluhujících úcty zbývá minimum, a ještě to si protijdoucí odrůdy vlastenců rozkradou pro potřeby svých pamfletů, aby se s tímto zbytkem obstojných historických vzorů mohli úspěšně štvát proti sobě.

S rozbitím rodiny navíc zaniknul i moudrý koncept politický, rozdělující spektrum na omladinu a starší, kde jsou hádky ideologické v rámci národa stále dosti oprávněné - národ v našem geopolitickém postavení a s naším typem slabin a předností nemůže se nikdy sjednotit na základně svobodných názorových skupin a jejich konsensuální syntézou - mezi názory zde totiž nikdy nevznikne ani kompromis, natož pak rozumný. Je zřejmé, že naše zeměpisná posice vůbec ponechává sílu jednotící pouze hodnotami rodinnými. A ty byly úspěšně hisoricky "vyvráceny". Stejným způsobem byl zahozen prostředek u Slovana mistrovsky rozvinutý: beseda a agitace. Tím je do střechy národa dovolena a učiněna taková díra, že Francouzský typ konzumního a sobeckého umění ruku v ruce s invazními idejemi nemusí ani pršet, abychom se v něm brodili od spojence k spojenci. Tak moc potřebujeme vzory, že neudržíme ani je, ani vlastní metody a hodnoty. K čemu pak naše schopnost ostře soudit a stát si za svým - jakmile je k naší silné intuici přidáno snítko potvrzujícího faktu? Absence bubnů v naší tradiční muzice cosi nasvědčuje o tom, o čem mluví mnohé povídky a pohádky, když je verbování "do vojny" hrůznou a nevolnou událostí: tím že se naše neustálé podřízení projevilo takto, ztratila muzika zásadní úlohu, neboť nedodává naprosto odvahy a obrany. Naše tradice je tak prakticky normalizována již pro účely staletí zašlých protektorů.

S moderním typem protekce a útlaku přišly moderní prostředky. Státností se oháněly smluvní hrozny agitátorů CIA, aby rozložily poslední jednotnou státnost. Německá BND výslednému rozvratu dodala osobnosti, jejich zásluhy a konečně nálepku Svobody. Tato cizácká armáda pak rozpoutala kolosální mayales osvobozenecké estrády. Ne nadarmo si my, děti revoluce vzpomínáme především na stále stejné žluté světlo tichých nočních domácností, a najednou prskavky a rachejtle, hesla typu "Havel na hrad" nebo "Už je to tady, Havel má hrady!", a naprosto nikoli v poslední řadě bůhvíjak oznámené zjevení čtvrtého kanálu televize (pro někoho třetího, ehm, že). Právě nová televize vyvolávala dojem, že je nová snad celá planeta. Nu, televize se konečně jmenovala NOVA, což není pouze latinsky "nová", nýbrž právě vesmírné rozměry nějaké novosti. Další výživou této iluzivní hry byla jistě právě kuponová privatizace.

Nikoli totiž, že by radostné rozdávání quasi-akcií občanům bylo nějak špatně provedeno: jelikož nastupoval kapitalismus, o čemž nemůže být vedle "privatizace" pochyb, rozumná privatizace by mohla jít dvěma směry. 1) buď by nebyla vůbec nějakou stěžejí velkoakcí, a s rychlostí Íránu by bylo velmi obezřetně s majetky nakládáno, takže by tzv. privatizace, ať už z jakéhokoli důvodu prosazená, skončila třeba až r. 2007. 2) nebo by si kapitalisté bez servítků majetek prostě rozebrali, a privatizace jako taková by byla veleúspěšně dokončena - tím by však zpravodajští snovátoři revoluční pavučiny na sebe příliš ukazovali, neboť majetek by patrně dostaly nové veřejné figury, u jejichž opasků dávno drnčely mobilní telefony s čekající spojkou v Německu, Rakousku, Itálii, Británii ... a samosebou kdesi na Indiánském hrobostroví. Co se tedy stalo? V podstatě scénář dvě, s tím rozdílem, že lidé posloužili jako mlžné sklo, přes které se majetek nalil nevybraným. A měla-li nějaká postava vyvolená v Němcech obdržet větší nebo konkrétní majetky, jistě bylo možno jí v tom i přes mlžné sklo pomoci. Občan samozřejmě neměl co obdržet. Pouze kapitál a vyvolení obdrží kapitál, co byste čekali? Dluhy také nejsou udržitelným typem hospodářství, a podívějte, jak lze jejich prostřednictvím z národa zeždímat i poslední potrhané trenky. Vlastnictví likvidního kapitálu masou občanů se zákonitě chová stále jako likvidní kapitál - vidina zisku, odlišující tato aktiva od oběživa a cenin, a navíc Velká Akciová Akce tlampačovaná ve zprávách nové televize - to tomuto zákonu přihrává tak, že lidé posloužili, zaběhali si, stát a jeho představa došla uspokojení, a dělníci - běhatelé, intuikové, střežiči - nedostali adekvátně ani hodinovou mzdu. O loterii lze asi mluvit jen vyjímečně, neboť zisk, vyskytl-li se nějaký vyšší, stejně se rozplynul v žaludku budoucího státu tak rychle, jak se zhmotnil v peněžence.

Vidíme tedy, že prostředků k vyvolání pozitivní reakce na změnu bylo užito dost, a poměrně sofistikovaně. Naopak opodstatnění změny, na př. reálně založené stávky a pod., to poněkud chybělo. To se samozřejmě na pozadí olbřímího světlotoku TV NOVA rýsovalo pouze v koutech hospod, nebo vůbec ne. Avšak s přibývajícím časem právě po důvodech k "prošlé" revoluci roste poptávka. Proto se protikomunistický historický brainwashing s každým ředitelem média nebo sekce média stupňuje. V podstatě si stát nebere servítky ani s tím, zda bude taková pseudohistorická a tedy protigenerační osvěta zabírat tři hodiny denně, nebo sedm dní v týdnu. Revoluce jsou revoluční stále, a mají vždy své vůdce. Revoluce není změna, nýbrž ustavení síly tak, že nahradí stát, a zůstane sílou. A řekne dnes někdo na území států CIA-obarvených revolučních států, že "o tom by měla rozhodnout Revoluce"? Nikoli, revoluce byla podsunuta a zkonzumována jako moment, obrat: změna parametrů. Aby byla revoluce úspěšná, musí být lidová. A vždy má vůdce, i když nastrkává do světa presidenty a podobné formality. V takovém boji o moc je revoluce "předávající moc" volebním urnám přehlídkou zbytečně natištěných sloganů, nebo zbytečně prolité krve drábů okupanta. Jaká konečně perverse, když je vůdcovská role tak obecně přirovnána k nejhorším realným i smyšleným nepřátelům národním, že, byť jenom jedincům, vůbec někomu přijde jako východisko pa-restaurace království, se vší ničemností i nedostatečností, jaké toto uspořádání nevolnosti a poddanství (zjm. udržováním nevzdělanosti) dosáhlo. Revoluce je revolucí pouze je-li v jejím středu místo pro jednotící rozum - a ostrý pohled, pro schopnost reagovat hned, i třeba právě intuitivně. Se shluku intuic, nadhledů, polopravd a oborových pravd, jak je roztříštěn mezi lid žádný sněm nevydestiluje akceschopné vedení, byť-i byla-li by schopnost dialogu a konsenzus mezi lidem ve svém maximu. Jaké vůdce má Československo nyní? Ilegální podvojení sbratřeného národa je dojnou krávou pro neviditelnou ruku trhu, která je postavena za výsost v podobě Prezidenta Trhače, a hospodářství, stejně jako samostatná zahraniční politika, nebo tradice novinářská hnijí někde pod nohami hyenské nahodilosti podivných i nechutných osobností politických, nebo z zazobanosti jinak hlasitých. Stát se proměnil ve vězení, lidé byli rozprášeni v hyenské ubožáky, a jediný hospodářský pokrok je, když zahraniční korporace najde ještě nějakou skulinu na jedno použití, aby rozmetala zaměstnanost, když vysaje z firem inteligenci, aby jí po vyčerpání kapitálu s konečnou a definitivní platností odepsala a propustila. Óla! Zaměstnanci Něněcka, jak se žije v zemi, která nesmí, tedy neumí zaměstnat, dokud "dobrá vůle" zvenčí nezdvihne region na momentíček - provozem plechových kasáren hromadné výroby něčeho národně neprospěšného? Stát vyděděnců napospas zlovůli zahraničních mocností.

Novodobé inter-etnické problémy nejlépe pochopíme, narýsujeme-li před ně, a tedy před rok 1989 ostrou, tučnou čáru. Slouží jistě stejně dobře, jako umělá i fiktivní krize fasádovaná škrty. Nebo již zmíněný protigenerační brainwashing - a ne nadarmo bylo v osnovách "revoluční" (Americké, krom taxíku - ) angličtiny cosi o "stereotypech" a, asi tedy přirozených - "generačních problémech". Když vezmeme v potaz, jak nulovou máme kontrolu nebo alespoň přehled nad realitou hospodářství na našem území, nemůžeme tvrdit, že je zrovna nějak obtížné všechny tyto "důsledky" krize vytvářet, udržovat a rozvíjet. Stejné zbraně používá podsložka NATO - CIAMOSSAD proti zemím Asie nebo Středovýchodu. Kde není jiné volby, mezietnická řežba, a tedy utopení pozornosti přijde jistě vhod. Vedle sebe tak stojí tento plamen vnitřní agrese, jemuž je prakticky nemožno legální cestou přisoudit strůjce, a zároveň umělé štěpení národa ještě na separatistické politické síly. Vedle Šluknova tak trčí do očí bijící "Moravské velkopanství". Jistě bude takových odpoutavačů pozornosti a rozmělňovačů jednoty a konsenzu více: Morava a Ghetta (odpor k Praze, Československu, a odpírání vzdělání Romům) jsou však vůbec nejpodstatnějším blokem národního povstání.

Stejně jako protektor rozmáhajících se kolonialistů Německa rozdělil Čechy a Moravu alespoň v názvu, tak náš nový protektor UltraZápadního bloku rozcupoval Československo: aby bylo cupování snáze zkonzumováno, nastolil hospodářskou otázku, kterou doprovodil orchestrickým klaksonem pomlčky - nabídnul nám "nejistě" Česko-Slovensko. Kdo se o to však prosil? Dodnes se pamětníkům z uvedené "veličiny" a její nabídky zvedá žaludek, a upřímně - i mně. Zásluhou tehdejších objektivních trosek televize vím i já, že se o konečné Klaus-Mečiar dělení opravdu nikdo neprosil: proběhla v různých místech ČSR anketa. Nicméně, když už není co zahraničnímu kapitálu prodat (aneb jak se dělá hospodářství kapitola II), prodáme jednotu. Supům přijde práce Trhače teprve vhod, a korupční síť je konečně dvojitá. Každý se natříská po uši.

Ona pomlčka je důležitá, z jazykové stránky. Je totiž nejen špatně, nýbrž i chybně. Založme si pro tento případ novou odchylku jazykových věd: geografickou nomologii (z lat. myšlení o jménech).

Jak tedy vznikl, z hlediska naší vědy konglomerační název "Československo"? Dva národy, Čechů a Slováků, nespokojeny se svým Böhmen a bůhví z čeho se ti druzí zrovna urvali - sešly se, a vymyslely, že budou Čechy a Slováky? "Čechy" prý slouží v jiných slovanských jazycích jako název pro okrajové části teritoria, a dokonce jsou na takových místech i tak pojmenovaná města. Dobře, tedy určitě se vycházelo z nějakých "čech" (založili u hranic mnoho čechů). Takže tato slepenina je pak zhruba stejného druhu, jako kdybychom měli před sebou Bělorusko, nebo Polskorusko. První část tedy zabarvuje druhou, a ne že jsou si smyslem rovny, a pouze nějak spojeny. "Česko-" je tedy jakási příslovečná předpona. Dobře míněná pomlčka by tedy vedla k nulové odchylce smyslu, leda bychom se při jejím pomyslném zavedení všichni dohodli, že si budeme představovat na př tučnější hraniční čáru v atlase, než byla doposud (a že tam vždy strašila...). Avšak tak jak byla míněna, naznačuje záměr, a dochází pouze k nesmyslu. Tedy hned dvojí důvod k nevolnosti. (Také je mnohem citlivější Československo, nebo Čechoslovensko, než České slovensko - k druhým v pořadí slovní sloučeniny...)

A konečně přichází nová TV HYPERBOMBA, a její superinteligentní sběratel obrazů, ředitel s kreativním králikem, vždy úspěšně předdmýchaný sedmičkou čili panem Fejfarem, a jeho "Nekoupat se, prosím!". A pan ředitel nového státu přichází s naslovovzatým ředitelem Českého jazyka: neboť jednoduchá jména prý mají svá gramatická pravidla stavby. Nu, pomineme-li nový komunistův objev v Bělorusi, že nejsou jenom Češi na světě, nýbrž i různé slovanské Čechy, můžeme i tak ředitelské blábolivé moudro zkrouhnout. Buď budeme ukazovat, jak je to s pomlčkou, a že tedy Čech je Český, a byl-li by z Česka, byl by jen Če, nebo se můžeme opřít do jeho druhého záchytného "vědeckého" bodu - z kterého se zas velmi zvedá kufr mně: že prý všechny (asi regionální) státy končí na "ko". Ano, pokud jsme obklopeni planetou, kde je jen Finsko a Norsko, nebo Estonsko, pak jsme spokojeni, ale co má na srdci takové "pravidlo", máme-li k disposici ještě mnohé země, u kterých je dokonce jiný i jmenný rod *? Má náš atlas na popud pomlčkářů a novářů nastolit nadvládu SKA pomocí Čínsk? Indsk? Nebo Italsk? To však na internetu viselo jako argument velmi dlouho, a zapálených odpůrců "Česka", ačkoli je veřejným tajemstvím, že jde o "tvorbu" pana ředitele s růžovým pan-velikonočním králíčkem, se objevilo holé minimum. A to se těm šťastlivcům, kteří trochu umí chodit v jazyce, dosti zvedal žaludek, s jakou totiž rychlostí začali tuto formu názvu - prostě pro nevědomou podporu odtržení Moravy - hlásat postupně moderátoři sousedních televizních kanálů, se zpožděním pak většina novin, a jako třešnička na dortu - na úplném konci řetězu komunistický tisk. Nešlo totiž o rychlost, nýbrž o to, že i sami u sebe jsme sledovali velmi častou snahu podvědomí přeřeknout se. Tedy nejen, že za tímto krájením stály zahraniční služby, ještě jej okořenila protektorská média zcela chybným přejmenováním republiky, které nejen, že mělo vyústit v úplné přijetí rozdělení, nebo povolit dělení další, ale dokonce bylo tak připraveno, že se šířilo překlepy a přeřeknutími. Koho by pak mělo ještě mrazit, že to vlastně vymyslel nějaký familierní ředitel, co doporučuje duchovně se nekoupat!

*) v jménech je pevně rod, na př. ženský, ale někdy i pomnožnost: Čechy jsou pomnožné, ale nesou převážně ženský příhlas

Pouze tedy, než přikročíme k druhé metodě nomologie, zopakujeme, že "SKO" je přípona, kterou lepíme (s vyjmutím CH) k jménu národa daný stát obývajícího, abychom získali jménovku státu dle vzoru OLIVOVO, KOVO. Dále, že rod státního názvu je určen velmi pevně, a není předmětem umělých zásahů, neboť by došlo k likvidaci kulturní památky, a odstranění určitých konotací z jazykové paměti (na př. u Indie - Indián, Ind: Indsko by morfologické vztahy Indie k Indiánům zcela odstranilo, věděli bychom pouze, že jeho občany jsou Indové, zatímco označení Indián bychom považovali za daleko spíše shodu náhod, nemůžeme vědět, zda by se za původní informaci spolehlivě postavila historická věda - a navíc hodnoty uložené přímo v jazyce jsou mnohem trvalejší a důležitější, než hodnoty nesene umělou vědou historickou, z níž většinu tvoří fakta, která lze obnovit po zničení historické literatury - archeologie, architektura, musea, to vše tvoří historii - za jazyk se při jeho devalvaci zřídkakdo postaví, natož pan ředitel).

Další metodou jak napadnout "Česko" je rozpracovat vlastní systematiku, neodbývající kulturních zvyklostí, a pomocí té, a tedy podloženě, navrhnout alternativu "Čechám". Vynecháme většinu rozpracování a tedy podkladů - z toho co bylo řečeno, je možno usoudit, že alternativně může sloužit na př. Češsko. Nevím však, zda je taková alternativa opravdu potřeba? Aby se všichni Moravané nezlobili? Kdybychom jim chtěli jít na ruku, a kdyby si to opravdu všichni z Moravy srdečně přáli, nešlo by o to odstranit název "Čechy" z užívání, ani o odstranění Slovanské souvislosti, ale o nastolení hranic.

Související metodou jak pro kritiku tak pro odvozování nového názvu je sledování přenosu názvu naší republiky do jiných jazyků. Angličtinu vynecháme, neboť právě podle její chuti má být vynecháno CH, bez ohledu na pravidla rozumu, i potřebu národní a kulturní, bez úcty k jazyku - Angličan si neví rady s mnohým, a konečně chce odstranit všechno arabské - CH pak především. Možná jen nadsázka. Každopádně mnohé národy ani alternativní jednoslovku pro "českou republiku" nemají: jako Čechoslováci jsme známí až až, jako Češi nedáváme smysl - co do paměti vzdálenějších sousedů. Pro Araby jsme Čikislovakia, ku př. Tudíž žádné česko. Pro Němce Čekien, opět žádné CEK. Jistě pak nějaké Cjékoslovakej... Tudíž bychom mohli navrhovat Česka (milé polské znázornění), Šiška, Češ, Čechie, Čechovina, Češna, Číšk, Šeč. Pokud bychom si tedy chtěli přestat zvracet mozek neustálým přeříkavým, chybným "Českem", pak by bylo dobré vzít na př. od Poláka. Neboť bychom si museli teprv lámat jazyk, abychom jméno své země skloňovali: v Češsce je i rádio i hej. Nebo Tzitze, ať jsou spokojeni Romové, Maďaři, nacisté i Turci! Jen pak doufejme, že jazyk nepřinese jakousi formu neb(o, oť) .. "neboš". Protože "neboš Tzitze" už zavání nějakou hrůznou podívanou.

Není však v rozumném zájmu strkat další klín do infantilně rozhrabané reality Československa. Co jsme spolu dokázali, nikdo nenapodobí ani venku, ani v jednotlivém cancu legitimních ilegálních útvarů.

Závěrem dodám, že co bylo řečeno pouze podtrhuje realitu, že Trhačova mocenská latrýna intelektu a ducha je primárně zodpovědná z vlastizrady, z paktování s nepřítelem národů a míru (is-salam), z likvidace kultury, jazyka, vědy, vzdělanosti, práva, morálky i rodiny, z rozvracení bratrství národního i mezi národy, a abychom to měli v budoucnu snažší, současná konstituce protektorátních zřízení je tak ilegální, jako její zákony - ty nemají na nějakou "zpětnou působnost" prostě žádný vliv. A jistě jinak tradiční slušnost a objektivita dokážou vyrovnat to, co by současným diktaturám NATO bylo námětem na "retroaktivní přestřelky" a "investigativní aféry" slátanosti kauzalit. (kauzalita: posloupnost příčiny a následku v právu, retroaktivní: na př. zneplatňující dříve platné smlouvy, koupě, investigativní: očko, aféra - bulvární moment, ethika - filosofie lidskosti nebo nauka o chování).

Ať žije Československo, Solidarita a Revoluce, Smrt NATO, "Česku" a Zahraničním rozvědkám reakce