Nemáte pravdu, děláte nesmysly na Blog.cz

Třetí - obecněji přijatelná, intuitivní možnost je ta, že historie právě Ježíšova přišla novověké církvi obsahově i formálně vhod, přičemž podstata lidově donesených apoštolských pověstí byla překroucena, a značně rozšířena - tak, aby nesly základní obraz Ježíšova života, avšak aby organicky jeho konání vedlo k zákonu, umožňovalo kázat - s příklady - o všem co bylo lze považovat za život: a pak konečně "zúčelnění" jeho života a hlavně smrti mohlo vedle posloužit jako výkupné - na historické paměti národa, který doručil pověst na toto místo ~ kde mu byla uměle přepracována, podvržena -a- posvěcena (jak se stává evidentně s postavami pověstí snáze než zdánlivo...)

"Jak byl najdenou konec Evangeliu!"

právě v detailu >>kdy došlo k VÝKLADU Ježíšovy SMRTi<< vece v detailu >>kdy spojila se složka protistátní s odkazem družiny - a kým<< je nutno ponechat zcela analytickou volnost ^-A-

- Nietzsche klade na Pavla příliš chorobné nároky

- a to, krom skepse k jeho existenci, znamená, že tento malý nenávistník má nejen nest zodpovědnost za svůj chorý sloupek, ale snad za celou po-kristovskou biblio-genezi a její četné formální neduhy. Jenže nemůžeme při troše soudnosti tak malého člověka vinit ještě ze zrůdnosti buřičství proti libovolné instituci, z svévolného rozkladu celého obrazu do účelné formy - tedy z chladné manipulace skotem a hluboké manipulativní psychologie halucinujícího uražence... z takové pomsty.

-A- Je jistější předpokládat v úmrtí Ježíše událost možná zpracovanou něčím jiným než apoštolátem, možná později, a zároveň možná sesazenou a domanipulovanou ještě jinou silou ještě jindy - a možná, k rozkladné činnosti to vše použil - ještě někdo další.

Jedovatá zvrácenost řádu, který Pavel předkládá nesvědčí nijak o nějakých dalších aspiracích takové patické konstituce - naopak, byl-li to kdo realný, a jsou-li /Tim I²)/ jeho dílem, nesvědčí mělkost hněvu o nějaké vyšší úrovni práce s člověkem - než té manifestované...typický maloměšťák je adekvátním blížencem typu - a zde ztěží hledat nějakou monstrozní zvrácenost. Zde máme v rukou zapšklou obludnost logiky tradičního patriarchátu, když je zpochybněna, a má-li ji obhájit osobnost nezralá - a nepříčetná.

-NZ by byl bez Pavla čistější, mohl by jej nahradit sv. František se svou básnickou tvrobou...

Pokora je největším chvástáním, neboť jí je zevnitř a pouze provnitř očišťován vztah k Bohu, který je tu právě jen pro pokorného - tím je prostředkem opovržení k jinosti ~ ať už nějaké její specielní podobě nebo tak; Pokora je neformalní sobectví - činí nesnášenlivost pokorného k nepokorným pomocí redukce chování a nutnosti odvolávat se na sebe zákonem a rituálem, čili stereotypně činí ji nenutnou - a v tom opět nazývá se láskou k "bližnímu". Vůbec je předobrazem pojmenování lásky, příčinou jejího následného stupňování - a malosti, a konečně teprve v momentě, kdy je s "faktem" lásky plně zaměňována, stává se láska až produktem stupňované "co nejnekonečněji" pokory - tedy produktem pachtivého samoúčelu - odnyní kterékoli libovolno, maje k tomu důvodu a "kolonizační" pokory v konání, dosahuje k vytýčenému "upřímné lásky". Navěky tím již však láska zanikla v své původní rozmanitosti "projevu", neboť projev lásky stal se zbožím analýzy a ohodnocení, a bez upřímnosti již láska nemá ceny, čili není. Vůbec s pokorou vetřela se do lásky a kolem lásky lež - láska má tím své provádění, jmění k tomu pokorného policistu žádajícího pouze fikci, odsuzujícího lež. V tomto stadiu se již pouze falsifikuje: počíná bydlet v srdci, které má ten... skloňuje se poznáním.

Vůbec synonimií pokory a vznešenosti láska zdescartovala v družnou lež. Mnohem nevinněji vedle toho působí homo homini shledávající krásu nutně v její pomnožnosti obecnou natolik, že musí být z nějaké "konkrétní obecné" ulita a sešmudlána, a tato že vůbec nejjistěji shledává nejjediněji milostného příbytku - v female female.

Člověk z valné většiny rozvrací každou "logickou hodnotu", která už není nejsnažší cestou k ukojení jeho "malých zvrácenostiček". Nebude-li někdy již potřebovat vědy - zmoudří-li tedy sdostatek, aby nemusel k osvěcení své hloupé hlavy centralizovat (v choru d-k) nějaké "evidentně" chytřejší, jistě si zachová privilej žvatlat vědecky o tom, že mu to či ono máslo chutná - zkrátka, možno mu v jeho tokání zazlívat, že obecný posměch logice doloží "proto, proto, proto..."

Nejchytřejší bytost je zároveň nejvíce organickou

- čímž naštěstí i pojmu chytrost zcela vyřadila - z - houby ...

Dvě pravdy jsou a jedna obou logika - pravda první: bezcenný ideál dobra, chtějící vždy, aby pravda druhá dlela všude, kde jen možno; - pravda druhá, když cokoli proneseno o věcech a příčinách jejich dění, při libovolné inovativní reflexi nad tou kterou záležitostí s použitím nejexaktnějších terminologizací dokazuje nejvyšší obecnost k libovolným novým poznatkům - v tomto pravda druhá shodna, přeneseně, s exaktností pojmu libovolně propříčněného přívlastky: neboť, zcela už zproštěno dismetaforismu novověké vědy, libovolná kauzalitu reflektující klauzule je ve své volbě pouhým hledáním nejpřesnějšího pojmu - a vzhledem k tomu, že jev skládá se vždy z nějakých jevů, a, že jev takto nazíraný váže k sobě bezpodmínečně už nejen oblast pojmu, ale, bez ohledu na jazykovou běžnou omezenost, přímo určitý specifický termín a konkrétně substantivum, jméno, vzhledem k tomu lze prakticky bez vyjímky sloučit pravdě II adaptující výpovědi v čisté hledání jména, zde tedy zpříčněného modulačně slovníkového tvaru.

Pokud se zřekneme modulační gramatiky, která příslovci šetří na délce slovníku, již zřejmo, že libovolná skupina bijící se holemi o pravdu, prakticky mohla by se navzájem prosazovat po svých hlavách různými slovníky.

Nyní lze očekávat od pravdy I., čili Pravdy, že se zjeví ve své bludovitosti, nezralosti - a kněžství: když popatříme zpět na náš vzorový sedlácký parlament, kterak je v něm každému pravdou jiný výkladový slovník, a také přinejm. trošku nástrojem, ta Pravda, od které jsme čekali jistou záruku; není již ničím jiným, než favorizací určitého koloritu v tvorbě slovníku - popř. demokratizací volby toho, jaké důsledky může mít pravda, poté jak by měla být skládána, aby nebyla směšna - zde vniká do procesu logika contra vulgari, neboť nepravda nelogické pravdy je možna jen, pokud massa lidí takovou nelogiku - za směšnou, ze své kauzalní zkušenosti, může vůbec pokládat.

Na jedné straně je tedy pravda II volbou určitého slovníku, podle sociálního účelu výpovědi - na př. aby stejně jako nápis pod obrazem, či cenovka pod zbožím čtenář či posluchač věděl, že se nápis nebo cenovka vztahují k svému objektu, avšak z obecného hlediska může naopak být považováno za pravdu to, čím spraven "informovaný" nezjistí nic z toho co zjistit potřeboval;

Potřeba a její splnění jsou abstraktním kritériem lidské pravdy. Na straně druhé pravdu konečně formuje a finalizuje Postoj "svazu pravdivých" k posměchu.

Formování komplexního popisu pojmu pomocí organizace příslovců k jménu je mnohem zajímavější, než pokoušet se uniknout dělením výpovědi na kauzální a substanční logiku - pravdě o stejnorodosti příčinnosti a materie (objektivna) a tím neúprosné symbióze terminologie a logiky. Logika je pouze nejobecnějším zkušenostním materiálem o kauzalitě, mimoto, že ji vytváří, definuje, hledá i nachází, i potvrzuje - a dokládá ji obecně svou konkretní existencí.

Pomineme-li závěry studie v Nietzschovsko Klímovském duchu - abychom vůbec mohli výrok utvářet ve formě pravdivé, musíme nejdříve správně pojmenovat čistě předmětné v podávaném jevu (to nejnutnější pro identifikaci reflektované regularity), poté mezi předměty zrekonstruovat dění - tedy je-li toho třeba, a toto dění obléci do dostatečně "logického" jazyka; tedy pokud chceme udělat dojem tím, že předžvýkáme posluchačům značnou část pointy, vyjadřujeme řetězivost dějovou slovy "protože" a nejenom "pak, potom...", a chceme-li k tomu vypadat nebezpečně, můžeme dokazovat svůj intencionální - špiclovský čuch na ducha různým "aby a neboť."

Zároveň nutno zahrnout i několik výpovědních typů neaspirujících nikdy na funkci pravdy či nepravdy: konstrukční plán, nepodmiňovaný vnitřně nijak příkaz, hovor z veřejné dopravy, pravidla gramatiky či náboženské formule.

Konečně pravda II má ještě jednu charakterovou špatnost - ve většině případů lidstvo považuje jednotlivou inteligenci za zatuchlý krámek, ve kterém lze dostat ke každé reakci člověka nějaké zdůvodnění, a to zdá se jen proto, a také jenom tak, že "lidská duše" má být považována ve své pestrosti jako větší ... veliká. Nicméně ačkoli jsou za tímto účelem duše nákladně docejchovány a dolynčovány do podoby strojů - tedy tak, aby v nich panovala určitá symetrie myšlení uvnitř i navenek, aby bylo možné je předvídat, jak bývalo zábavou panovníků, a je ovládat, jak bylo vždy nejobecnější potřebou "v" společnosti vůbec (společnost z nouze a donucení), a ačkoli tím vznikly v permanentní sebepředstavě (výsledku to nucení k sebereflexi) určité nové hodnoty a měřítka, není formulace vnitřního dění, popřípadě utvrzelé lpění na jakési vnitřní kauzalitě naprosto nijak opodstatněním toho kterého rozhodnutí a reakce, takže nelze naprosto žít s lidmi "o pravdě a chlebu", ano s upřímností, jenže ta není ničím víc než popisností na hřbitově chtění.

Pravda je tedy jakousi patronkou účelnosti, vážnosti, vyvážené gramatiky, smyslu pro policejní identifikace, a hrubé iluze členitosti drůbežího "chrámu ducha". Asi proto se nejčastěji pohybuje po pohřbech svých nejbližších. (slouží a líbí se - Pr. vs neslouží a nelichotí - L.)

Aby se bylo vůbec kdy mohlo mluvit o svobodné společnosti, když ne o krásném životě mezi obohacujími jen, musely by nejen existovat, ale dokonce převažovat společenské změny, a to k tomu takové, že by před nimi nebylo nikdy nutno vyrovat. Avšak společnost, která se chlubí (cechovním) vzděláním, a to ještě jen tím, že s ním má jenom problémy, není rozhodně vhodným místem k tak optimistickým kriteriím, naopak, lze pouze mít jistotu, že stejně jako jí prohlašují všichni moudří pozorovatelé minulých tisícletí za úpadkovou, bude tak, nikoli z "buditelských" důvodů nutno činit všem objektivním - čili ještě přírodním, ještě živým ~ moudrým zvířatům i nadále.

Ž: Žemle, Ruda, plíseň, most

M: Jan, Ota, Pavel, hrad, zbroj, les, tažení

S: Ptáci, Bože!, Kuře, kálení

Sp: Hle, bla, chu, hi, netvor, Ježíš, koklo

Množení je asi tak smyslem života existujícího TAKÉ skrze množení, jako je česání pudla nejvhodnější činností toho, kdo má pudla, kterého česat lze - kdyby ho nečesal, nebyl by to naprosto tentýž pudl!

Náhoda je vůbec vulgarním basalním soudruhem Jevu. Kdyby kdo konkretní náhodu nastudoval, nejen že by již kvůli iniciaci studia musel jí vytrhnout z hrudi "pravděpodobnost", ale nutně by musel dlouho(nenek.) překonávat svou hloupost, než by zkrátka byl schopen vyložit jasně a dostatečně všechny její příčiny. Stejnětak, kdyby byl člověk větším, a nepotřeboval-li by tím již očí ani uší, ani podobných brv, bylo by zřejmé, že se jeho jevový prostor v mnohém přesunul v podobě homoikonické lingvy do jeho materielního subjektu. Nezapomeňme však, že ještě právě toto materielno je vůbec nejzásadnější jevovou fikcí - neboť užitá nyní zákonitost jeho byla jistě již také - v jiném životě (aparentie) - něčím velkým a nebo složitým - pro brvu bakterie.

Závěrem právě čas je jediným bratrem náhody - jedině přírodou organismu. Tím dosahuje identita nekonečné potence poznání - a jedině tak může "setrvat" ve své identitě "od" nekonečna. Toto "od" je začátkem i koncem vědy, neboť znamená její možnost, tím existenci, ale - pro všechna nekonečna konečného - i její zdárný konec: jako soběstačné fikce. To také dosti osvětluje lidskou společnost se vší její krudielní objektivitou, názory, ideály a superstarními "Bohy": jediné činností se organismus projevuje, naprosto toho nelze mimo subjektivitu této činnosti dokázat; k tomu je ideálem a nejvyšší příčinou i harmonií organického "libovolně nekonečné vystačení, tak, při své identitě." Vše ostatní již je defakto až příliš fiktivní - ideologií; která svým finálním paradoxem tvoří jen hýbání člověka člověkem --

Co chceš vysvětlit

nic - nic

zopakoval

a za zvuku religiozního

zla sfoukl popel

netečně do cizího

ideologického aparátismu

Užij si Bože samotné

ubohé v tom a tím

srdce, jakož mne je

mé také jako Vše Ničím

(zbytek textu jako obvykle vyžaduje zvláštních znaků, které nejsou dostupné na mé 386, natož na vyšších strojích)

Je zřejmé, že komunismus, stále hledající strašidla - nachází v něm strašidlo - chladného, pobloudilého, básní a "sofismofilií" vábícího buržoazního IDEOLOGA. Je stejnětak nadslunce jasné, že si jej buržoazie chrání, aby - dej jim pánbů věčný klid - mohli jeho dílo snižovat: byl velkým příspěvkem....; ať už čemukoli - zřejmo, že zde by se asi freneticky rozesmál;;; Bůh zaplať, že byl nejhlouběji zatím přesvědčeným samolibcem, tím nám jakékoli zkoumání jeho přínosu stran sentimentálního positivismu velmi usnadňuje - byl-li vůbec k něčemu dobrý všem, bylo to právě k tomu čím byl dobrý sám sobě. Pro začátek bychom mohli uzavřít to tím, že byl za svůj fyzický "oděv" aspoň někdy, když se dobře najed, nebo vyprázdnil, velmi rád. Tak jako můžeme, s živým kulturním citem cenit si na něm též my.

§1 Kvalita a kvantita v logice sebe navzájem vyžadují, tím ovšem jejich existence pro logiku padá, a dále se bez axiomatiky mohou podílet na filosofických studiích jevu, inteligence či definici objektivity. Jako asociační parametrika se charakteristické abstrakce pouze dotýkají, takže jsou pouze její metodou, nikoli vysvětlením. V axiomatickém systému jako jsou matematika nebo chemie filosoficky teprv existují ... tj Fungují.

Pro filosofii jsou obé bez jevu a tedy bez axiomatizace vědomí (či vnímající, alespoň reflexivní tedy, identity) prázdnými abstrakty: už proto, že spíš představují redukovaný způsob přírody vypořádat úkol identoreflexivního chování na "objektivní realitě" - ať už je to cokoli -, než nějakou vlastnost výhradně náležící této "objrlaitě", tedy takovou, kterou nutno buď ***