Proč socialistická revoluce postupně se rozklížila zpět v prozlodějenou, do nebe lhající buržoasii, která pokládá individuální cestu génia za záruku zjevu silného vedení? Protože pan Lenin, co slovo to zákon, byl odpraven atentátníkem, ač post acta. Jeho srdečný spoluhrdina, genius, nicméně převážně vojesnký stratég (ne, že by analýzu chyb v Marxovi a Engelsovi nějak nezvládal), pan obránce Stalin totiž chápal vše tak nějak obranně. Že totiž načatá revoluce byla vůbec "událostmi kolem mistra Lenina" a především každého jeho slova, a že ten též zapomněl na zřízení vlastní školy národně-filosofické - to ne - Stalin prostě po vojensku po úmrtí jediné spojky revoluce s faktem ohmatal nejcennější objekty nabytého státu (po našem "cetky a tretky") a tyto si předsevzal, nicméně pouze správně, chránit. Postupné zdokonalení informační a kontrarevoluční strategie imperialistického tábora však zaznamenal a v pojmech sloučil správně pouze otec snad samotné soudní solidarity - Lenin. Proto též smíme prohlásit, že za zánikem SSSR a nástupem vše nazpět do doby kamenné vracejících režimů stojí velmi chybná konstrukce teorie revoluce (uvažujeme obecnou, předleninskou, v jejímž rámci je dodnes Lenin, pokud vůbec, objektivně znázorňován u výkladů). Jinými slovy rozjeté lidové úsilí zaměňovalo Revoluci za Komunistickou vědu, respektive samotného Lenina zaměňoval lid za jakési "startování vědecky uspravedlivěného režimu." Víme však, že nepřivede-li učitel Revoluce za sebe školu i své žáky, jeho vlastní pojmový aparát k uchopení světa, resp. národního svazu přátel idey zaniká, a s ním též schopnost rozjetého provozu vpřed správně označovat své priority, a jak známo správně - již jen intuitivně - odhalovat nové procesy reakční. Pouhý konservátor, jako je Stalin v své druhé roli sice vycítí též leccos, nicméně jeho kroky nejsou již inovační ve smyslu souznění s celou myšlenkou eo ipso s duchovým laděním národním - takže dělá kroky vojensky neohrabané, a ne neobvykle nechá se u velkých vykolejení strhnout, neboť nemá svého rozumového bratra, který by ku př. daný jev správně bagatelistně odstavil budoucnosti lidu z cesty. Správná teorie je právě v Íránské revoluci, byť je velmi obtížné z ní něco pro naše polyteistní poměry derivovat. Vedle snadno přelétavého křesla presidenta totiž stále se usmívá učitel všemi Koránskými učiteli pro posici vůdce dopředné revoluce a názorové konsistence nadepochální nějak zvolený - což právě zaručuje jak možnost konsistence státního vědomí, tak další vývojové prvky a strukturační pojmy. Odtud též vidíme, že na př. současný Čechoslovák, co hlava to názor - vlastně má tu každý v hlavě vlastní stát, a k tomu do vínku vrozenou absenci vůle k ustoupení z stanovisek. Do takové tvrdé země se revoluce zasévá tak asi bagrem. Na druhou stranu lze nahlédnout, proč se kolem Íránu tak rachotí s klíči (a tak láme epochalní názorová konsistence, aby lid utvrdil rozluky všech druhů, do čehož snáze se kydne porno). Totiž je jistě snaha zavést ozvěnami až do Persie Imamátní preference tvrdé ruky - což by mohlo těmto profesorům genomického vraždění a mezietnických nadávek pomoci dostat do Revolučního vedení Íránské Islámské Republiky nějakého toho Stalina; po němž 60-70 let v jistotě vede zpět k virtualním Šáhům, bezdomovectví a spoustě názorů na ně, a k 60ti tisícům inženýrů z USA, kteří takovou 70 milionovou chátrající ratejnu pomůžou v návalu iluzí - alespoň materielně ožebračovat...
Elementy světové budoucnosti jsou tedy dva, plus jeden utopický: zavedení školsky strukturované pracovní společnosti - co učitel to meč, co žák to dělník, co volba učitele, to nekonečná úcta k povolání a učení: 2) kvalitní rozvedení revolučního školství, udržující stát v jednokolejném rostoucím vědomí, čili dosažení vysoké repetance vysokých charakterů a nejvyšších vůdců, vece rutinisace tvorby Revolučních postav, na kterých pouze záleží nadepochální vzrůst vědy, techniky a občanského pohodlí i rozumu / vysvětlitelných podmínek k životu a práci 3) všeobecná revoluce vzdělanosti, která by vedla k samovolnému nastolování již jen a jen zvláštních odrůd dobrého režimu - nikoli vpřed, ale všemi směry. - já osobně si pokroku směrem komfort necením vůbec, spíše hledím dosahnout u lidí vlastního rozumu, vece vytvořit jim i z asketického státu jednu z nejvyšších pozorovatelen světa; a naučit k tomu všechen lid až Nietzschovsky jízlivě po nevhodných a skrytých motivech světového dění plivat, a házet artisticky vybrané odpadky, v čilých strategiích. Ale, že Lenin opravdu zaslouží mauzoleum, o tom nepochybuji - byť s ním jeho revoluce za mír zemřela již r. 1924. A popravdě, Stalin příliš za Mír agitovat neuměl: 60 let jeho pokusů zadrat Mír dětem pod kůži, a dnes už nikdo ani neví, co si pod pojmem Míra má představit (natož pod pojmem zahraničí). - popravdě - Stalin Nestalin - že SSSR vydrželo celkem pevně na původní dráze, ba, že po hnilobných procesech provázených sofistikovanými vpichy typu Květiny`65 tak nějak hrdinně a s dnes již neopakovatelnou ctí vzali komunisté vinu na sebe (asi jako Muammar za Greemeach), a proto uzavřeli vše svým ťuknutím do stolu, dlouhým nosem a odchodem ze strojovny státu (Ach, co je tam asi dnes?) - to vše je pouze dlouhým stínem, setrvačností samotných slov Leninových. - Engels nebyl rozhodně špatný; ale asi by se Lenin B-N-O. Do tohoto stínu asi též patří "odstoupení Libyjského, čili Afrického, filosofa od práva veřejných proslovů," které bylo také poměrně tiché ("toto Allah nechtěl") a bylo víceméně možno teprve ponořením celé, nikoli pouze oné Mahřebské země do hlubokého mraku pomatení, a kdeže: teprve uměle povzbuzovanou občanskou válkou milionů jeho podpůrců proti desítkám tisíc cizineckých legií (nu, možná se k nim někdo od televize přitrh`)
