- Rozum, ve své biologické podstatě, nemá mnoho společného se symetrickou, racionální a nezaujatou konstrukcí, která by spočívala na jednoznačných vyhodnocovacích schematech. Už proto, že jeho ustavování spočívá na neorganizované reprezentaci vnitřních a vnějších záznamů, je jeho konstrukce náchylná k chybám, a to nejen paměťovým, a nakonec, protože primárně řeší potřeby stability a udržitelnosti systému, a to poměrně komplikovaného, nemá žádné ambice udržovat své "vnitřní váhy" nestranné a nezaujaté,
naopak, každé řízení procesu je podřízeno krajně pragmatickým a většinou nevědomým cílům, které ho spíše nutí logiku (či pravdivost a podobné rozumu přisuzované oddenky) obcházet a podvádět, nebo je alespoň inovovat. Tato možnost vrhá na "falšování" logiky ještě zajímavější světlo. Už však tato přirozená nutnost stírá poslední náznaky vnitřní propojenosti svědomí a rozumu, kterýžto blud vkládá do vlastní koncepce rozumu religiozní oddanost známým scénářům, hodnotám a postupům (nevyhnutelné míchání koncepcí rozumu a morálky v jedné mlhavé představě "lpění na dobrých zvycích" nádherně propojené s druhou na téma "lpění na funkčních postupech"). Takové lpění je mimochodem v obou oddělených oborech veřejně známým šotkem, avšak v hlubším názoru na práci rozumu si tento bludný koncept stále s poklidem přebývá, pravděpodobně ještě s řadou podobných neduživých komponentů sociálně-morální bytosti. - Co je také nutné uvést, je fakt, že rozumové operace, které bychom jinak hodili do jednoho pytle, na základě shody vstupních stavů (např. podmínek úsudku nebo iniciace reflexu) nebo výstupních hodnot (stejný soud, stejné rozhodnutí), sice neprokazatelně, ale i nepopiratelně probíhají v naprosto odlišných "prostředích". Na první pohled stejné rozhodnutí, za stejných okolností, a třeba i se stejným závěrem, pravděpodobně vykonala úplně jiná rutina. Je to samozřejmě velmi nadneseno, protože žádná konkrétní rutina, nebo program, v mozku neexistuje. Mozek je natolik dynamickým a chaotickým systémem, stejně jako umělá nervová síť, že to, co způsobilo předchozí vyhodnocení se v příštím stavu přesunulo (a ani o přesunu v pravém slova smyslu tu nemůže být vážná řeč, spíše přesublimovalo, řečeno zcela mimo Freudovskou hantýrku), a následující, i když třeba stejné rozhodnutí vyplynulo z naprosto nepříbuzné sestavy vnitřních stavů a vztahů mezi nimi. Lze tedy říci, že i spojnice mezi exaktně stejnými iniciacemi a jejich výslednicemi mohou být, a v nemalém zastoupení jsou nejednoznačné, a to samozřejmě nijak nevyvrací ani subjektivní dojem myslícího, že např. k opakovanému závěru došel stejným myšlenkovým postupem, a měl k danému úsudku stejné důvody a podmínky jako prve.
- Abychom tedy shrnuli předchozí úvahy: logika rozumu je na tom se stabilitou proti té spisované asi jako by na tom byl provazový most nad aktivní sopkou proti pontonovému molu na většinou poklidném jezeře. A aby toho nebylo málo, to co naše mysl považuje za rutinní připravování svačiny, je v mozku jednou prováděno tuhle, jednou tamhle, a ačkoli to má výsledek vždy stejný, vnitřní proces se opíral o jiné faktory, běžel jinými cestami, a nakonec to co nám mozek podal jako naši vlastní racionální imaginaci o třech aktech, uzavřenou upřednostněním "našeho přání", nebo "obecné prospěšnosti", někde za hranicí vědomí z větší části onanisticky(egoisticky atp.), neuroticky a především bordelářsky navrhl mozek "sám", přičemž vypočítavě k výsledku operace připojil nějaké to mňam pro naší morálku a pocit rozumnosti. Vše nakonec pěkně zabalil do třech vět, a převázal úhlednou mašličkou smysluplnosti takového jednání či myšlení. Nutno však podotknout, že to vše v podstatě dělal pro nás a v dobrém úmyslu (zcela bez ironie). Realita je taková, že kdyby byly pro všechny sourodé úlohy sourodé procesy, a logika mozku by odpovídala logice derivované filozofií či matematikou, nebo kdyby dokonce člověk byl odkázán na takovou vlastní "plechovou" logiku, která by byla jednoznačná, a pouze by v závislosti na vstupech udělovala přes "maso" mozku "masu" těla zcela "pravdivé", "efektivní" či "morálně nejkorektnější" příkazy, člověk už by dávno vyhynul. Takhle, naopak, ono zdání "jednoznačné predikátové mašinerie" tvoří interface (pro naše vědomí zúhledněný a zužitkovatelný) ke stroji, který si vnitřní logikou s tímto interfacem pouze protiřečí. Nemluvím však rozhodně o tom, že by proto byl mozek, rozum či vědomí jakkoli "nepochopitelný", a taktéž přísně oddělujme kauzální logiku, od úsudkové a rozhodovací logiky o které byla řeč, obě témata jsou zcela mimo obor této sekce.
- Nyní poněkud odbočím a vrátím se k myšlence, která už dlí na mém ideovém vrakovišti několik let bez ambicí na rozvoj. Navrhoval jsem kdysi, že sociální chování je reflex. Nejde o žádné objevitelství, nýbrž spíše o boj s pojmy a jejich koncepty. (Běžně se dělí mozkové procesy na vyspělá a myšlenková zpracování komplikovaných sociálně-verbálních stavů, kde klíčovou roli hraje vědomí a jeho apriori indeterministický charakter, a na jednoduché 1:1 reflexní mechanismy, které jsou nadále počítány jen jako nevědomý, primitivní balast, který ve výsledku opečovává především základní pudy, a je tak konečně řazen místo mezi "rozumové procesy" mezi "téměř tělesné nástroje", které "jsou nám k dispozici" už od narození.) Tehdy jsem tedy s vervou nakopal běžnému pojetí těchto dvou škatulek, a narýsoval jsem tak nikoli reflexy mezi vyspělé rozumové funkce, nýbrž jsem k té plně mechanické, na základě primitivních pravidel reagující verbeži reflexů přikopl i dosud vyspělé, myšlenkové a sociální procesy. Tento odstavec je tu hlavně proto, že následující hlavní část úvahy toto pojmové sjednocení zahrnuje, a uvedu-li proces rozhodování, bude tento pojem zahrnovat všechny reagující a vyhodnocující procesy, nehledě na jejich kvalitu, napojení na vědomí, nebo "soluční pohotovost".
- Zároveň bude-li řeč o promýšlení, odhadování či přestavbě postupového schematu (rutiny), budu zcela ignorovat vztah promýšlení a vědomí (myšlení je často uváděno jako nedělitelné od vědomí). Uvažujeme tedy všechny "rutiny", které podléhají autokorekci, ať už se zásahem vědomí, nebo pouze na základě "odezvy", ať už biologické, racionální nebo "od" stability systému obecně - tedy jak myšlenkové scénáře, tak ty automatické, reflexní.
- Proč tedy "teoretické systémy"? Přívlastek "teoretické" je použit proto, že samotný vyhodnocující agent každého reakčního scénáře nechci považovat za nějak zásadně absolutní, naopak, každý takový "předpis procesu" (od samotného filtru vstupů, přes všechny "vpojené rutiny, zpožďující či zpětné", přes možná určení "bodů konzultace s vědomou entitou", až po vnitřní logické i faktické databáze) není, jak jsem dostatečně předznačil (1), vůbec "jednoznačně dráhovaná" a koherentní "fakticko-logická struktura", ba spíše, zaměříme-li se na bezčasový "rámec" rozumu (tedy jakousi fotografii struktury v jednom okamžiku), lze každou "rutinu" v dané struktuře lépe popsat jako teorii o vztazích zpracovávaných entit mezi sebou i k subjektu. Pro totéž se používá modelu "kognitivní mapy", avšak já mluvím o teorii, protože se snaží vymodelovat co nejužitečnější charakteristiku dané sestavy vstupů (a entit), tak aby bylo možné např. kvalitně predikovat chování "systému na vstupech", ale také aby byla výsledná mapa například recyklovatelná ostatními subjekty (rutinami - teoriemi, sociálním prostředím atp.). Primárně jsou tedy ony "rutiny" kreativním produktem rozumu, až sekundárně prochází "racionálním" vývojem a resyntézou, a vždy jsou modelovány hlavně vzhledem k recyklovatelnosti, adaptovatelnosti a koherenci výsledné globální rozumové struktury. Tyto požadavky na vývoj modelu natolik tlačí, že je evidentní, že nemůže v žádném případě brát přílišné ohledy na nějakou "absolutní logiku věci", ani na "pravou tvář reality".
- To, že mozek vytváří primárně kompatibilní teorie, lze dokázat např. tím, že vychýlený logický systém u některých pacientů vytvoří stejným způsobem "defektní" teorie i pro zcela evidentní a jednoduché novinky. Tak lze reprezentační charakter rozumu přirovnat chaotickému zrcadlu, které v ideální situaci odráží svět poměrně koherentní logikou a velmi "reálným" teoretickým modelem světa, avšak, jak platí pro některé chaotické systémy, výchylka jednoho parametru může znamenat takové zakřivení tohoto zrcadla, že následující teoretická produkce je natolik deformovaná, že může, mohu-li to tak vyjádřit, při delší absorpci takových teorií strukturou zrcadla*, trvale poškodit (změnit) atraktorový systém tohoto zrcadla.
- Rád bych však, na účet psychiatrie, uvedl, že některé nemoci právě stojí na takové modifikaci tohoto zrcadla, avšak, podloženo studiem mé vlastní nemoci, ne vždy musí tyto změny nutně vést k změně atraktoru. Jinými slovy některé nemoci, u pacientů produkujících těžce invalidní odezvu i duchovní činnost, mohou prostě pramenit z pouhé dočasné výchylky jednoho parametru (např. jedné vědomé teorie), a pacient je včasným přehodnocením zdrojové teorie schopen srovnat zrcadlo zcela do původní podoby.
- Také lze z této "teoreticity" kognitivních map vyvodit jiné zajímavé závěry. Například by mělo být možné vytvořením konkrétní teorie ovlivnit teorie jiné, např. osadit reflexní mapy body uvědomění atp. Dále je možné inovovat koncept vědomí a nevědomí, a to především uvážíme-li, že každá taková teorie má jiné požadavky např. na sdílení dat: určitě budou i takové, které vyžadují naprostou izolaci, a inovují své databáze pouze na základě určitých podnětů (např. ačkoli dané schema pracuje s informací o tom, zda je den či noc, nechce tyto informace dostávat automaticky od okolních, i když třeba rychleji informovaných systémů, chce si je aktualizovat třeba jen když je příliš zima, a navíc chce tuto informaci obdržet pouze od vědomé entity).
- Když takto vyjádříme rozum jako soustavu teoretických systémů, a vědomí vezmeme v úvahu jen jako další vstup/výstup, je zřetelné, že nevědomí nelze přímočaře deklarovat, nýbrž že je pouze atributem té které teorie, zda "považuje za vhodné a užitečné" některými svými uzly kontaktovat vědomou entitu. Takže jak nevědomí tak vědomí jsou nikoli pevně ukotvitelné hranice, nýbrž jejich předěl nemá žádnou generální specifikaci, a je tak spíše "dočasným" produktem součinu všech daných teorií v oblasti, maje spíš "jemný rozprsk" než "vymezení". Dále ani nelze tyto dvě kategorie nechat takto striktně vymezené, protože je věcí dané teorie, nakolik přímo podsune náhled na daný proces k vědomému zpracování - kdybychom řekli, že daná teorie preferuje kontaktovat vědomí přes určitou soustavu jiných teorií, mohli bychom klidně zavést míru uvědomění určitého faktu či stavu jako desetinné číslo, nebo komplikovanější faktor.
- Nesmíme však zapomenout, že tyto teorie nejsou vždy zcela autonomní vůči vědomí, už proto, že některé jsou vědomím částečně nebo zcela vykonstruované, proto nad nimi může mít vědomí první i poslední slovo (řekněme, konstruktivní autorizací vědomé entity pro danou teorii je daná teorie pro vědomí alokována). Zde mi však nelze příliš oponovat, neboť je evidentní, že "tvrdě nevědomá a binární" schemata jsou, z hlediska míry vlivu na konání jedince, rovnocenná s teoriemi ryze duchovními. Člověka může stejně tak dohnat k sebevraždě nevědomý panický strach, jako ho může jeho světonázor zahnat na tu kterou stranu světa. Nelze proto nevědomé procesy nějak nadhodnocovat či naopak. Role, kterou ve výsledku sehraje "velmi reálný" předpis reflexu, je tedy srovnavatelná s rolí, kterou v životě sehrávají naše myšlenky, či správnost našich pojmů.
- Závěrem uvedu celou myšlenku tak jak přišla, protože je možné že některé základní body se jejím předešlým rozváděním ztratily, nebo se jim nedostalo zaslouženého místa na slunci. Schemata, kterými mozek procesuje dané vstupy, nejsou "reálná", jsou vlastně v základě vždy jen "teoriemi" o daném řešení či reakci. Zároveň možná užitečnost dvou schemat pro "tentýž" problém, degraduje obecně chápanou logičnost, popisnost i koherenci kognitivních map. A konečně "naše vnitřní logika" pro svoje pragmatické podloží také s obecnou logikou nemá mnoho společného.
*) Považuji za vhodné zde doplnit ještě jeden svůj koncept ze starších dob: filtrová teorie dat
Nyní pouze několik nesourodých úvah, které vypluly během úvah nad Teoretickými systémy:
- vědomí jako trvalá pozornost
- zdvojený zážitek a ospravedlnění: existující neurotizující inkongruence přivádějí rozumový aparát k větší "receptabilitě" zfalšovaných doplňků, a nakonec sehraje-li svou roli náhoda, a objeví se dostatečně "komplex" reflektující jev (vizuální, dějový, prožitek..), je tento jev fokusován pozorností, na základě své asociativity s neurózou v pozadí; neuróza přebírá otěže logiky (komplex vystoupí do popředí, a je třeba ihned potlačit jeho bolestivost: iracionální schéma reality, které dlelo v pozadí pro svou slabost je nyní oprávněné, navíc získává pro vědomí zástavu, a to mystický jev v realitě, který není ničím víc než původním jevem už bludnou logikou zfalšovaným). Neuróza tedy na základě vhodné sekvence reality deformuje následný vektor jedince, přičemž dočasně získává doplněk, který, když je zapojený (přijímaný vedoucí logikou vědomí), úplně odstraňuje následky inkongruence: bolest, méněcennost či sexuální frustraci, a zároveň právě excitovaná mystická teorie světa naopak naplňuje jedince unikátním pocitem, srovnatelným s extází - jedinec má v řádu světa, na rozdíl od ostatních, specielní roli, svět je plný nových možností, a "problémy které řešil" pro něj nyní neexistují (nic jiného chorobná teorie samozřejmě neřešila).
- jako abstrakci základních léčebných postupů v oboru psychotické (neologické) deformace lze uvést "tvrdou asociaci". jde o to, alespoň dočasně, podřídit zcela všechny duchovní procesy tvrdé, assemblerovské racionalitě, nedbající na hloubku úvah, a slibující vytvoření tvrdé asociační mapy, která neumožňuje žádný chybný krok. jak tyto tvrdé asociace postupně expandují, v podstatě vytvářejí bezpečný chodníček mezi bludnými myšlenkami, mystickými ospravedlněními a halucinacemi, který v závěru buď poslouží jako základna pro vybudování nového, zdravého rozumu, heuristicky už proti podobnému skluzu obrněného, nebo umožní nalezení některých chybných částí konceptu duchovního života, a vylovení zbytku funkční asociační mapy (tedy logiky a rozumu), jeho restauraci a znovunastolení.
