Make your own free website on Tripod.com

Hluché světlo

9. června 2009 v 3:57 |  Scriptor
vertikálně "na babu"
Umělí vzduchoplavci se hromadí kolem popraviště
upalují kohouta
ruce se protínají v bezvládných pozdravech
upalují medvěda
dav se chvěje nedočkavostí

upalují kačenu
lidí se usmívají a šklebí
upalují tchoře
lidé zamykají svá srdce a povalují starousedlosti model rozumem
upalují ještěrku i s vajíčky
víčka slastně cvrlikají
upalují normy a neštěstí - upalují králíky a opice v houfech
lidé jako jedna strohá zeď
utlačují zemědělskou potřebou "ochočené"
a jsou ochočení
jaký to přenos odpovědnosti
upalují Dionýsovu labuť
tiše se smějí a povzbuzují se navzájem z otylé beznaděje
upalují hnízda vrabců tlející nejistotou uzamknutých zobáčků
lidé smělí, statní, zdatní, bez háčků


chvála monoformnosti
- prázdnota materializovaných ekvivalencí
tekoucí všemi směry od prolákliny objektivujícího rozumu
od tohoto těla virtuality
které má stále ve zvyku hýkat si přivlastňováním o pozornost bývalých náboženských fanatiků
předvařená společnost krmená psychologickou nadutostí "znalosti mechanismů"
kdoví jak by se vypořádala s kompletní transkripcí všech duševních kompetencí v deterministický aparát
kde i pojmy jako vůle či odhodlání a vědomí jsou pouze stupněm uzavřeného schematu
z něhož právě tím že pokračuje za hranice života, přírody a organické chemie
není úniku
jedna otázka stále zůstává nedotčenou zájmem:
je-li vůbec třeba hledat v objektivovaných mechanismech vědomí a vědění nějaké místo pro >>mě<<?
zda-li má takové opomenutí subjektivistické analýzy nějaký vliv na konečnou hodnotu schematu?
jaká je změna, kterou prodělá vědomí když se identifikuje s kauzalitou a v kauzalitě?
proč je kauzalita zaměňována s jednoduchými liniemi, či stromy,
a není u funkce její plasmatická sestra kvantových jevů,
která by kauzalitě vždy udělila stravitelnou průkazku k pohybu po myšlenkovém bojišti?


mlčenlivost forem
struktura osobnosti - jako by snad toto slovní spojení nejen něco říkalo ... jako by dokonce mluvilo za vše
celá psychologie oživlých vědění,
kterým byla vytknuta všechna ostatní atributální aktiva z hlediska totální monotónnosti (a kompletní extraindividuální rozloze),
je nafouknutá již milionkrát promílanými tematy,
ta objektivní zůstávají z nezájmu nestudována,
ze strachu před jejich důležitou skrytostí a jejím odkrytím označována za nedůležitá,
jediné čím jsou jak pacienti tak lékaři živeni jsou tato kyprá a mělká stokrát prokletá temata.
v celé té fraktální struktuře teleologie a genealogie rozumu v základní totalitě vyčnívá každé vědění jako prázdný fakt,
a přesto každý neodhalený ale hledaný fragment působí nějak povzbudivě
- tato trapná scenerie pouze dokresluje mléčnou mlhavost
v jaké se může existence v této přírodě, v tomto lidstvu a v mé vlastní individualitě vykreslovat.
králík v králíkárně, v té miniatuře tak všudypřítomného přeměňovacího potravního aparátu,
bez omluvy uzavřený sám pro sebe v nejisté krychlovině nepřiznatelného koncentráku
odsouzený k bezpohlavnosti a bezvědomosti lidskou sebepřetvářkou strachu ze ztotožnění,
které jakoby mělo přinášet pouze radost a užitek spříznění,
- jediné co řekl, "Chci být pryč"
Jakoby byl balvanem v poli - odpojeným od vlastní skutečnosti,
v přiléhavé náčelence prázdnoty místa tak prázdné,
že jediné, co může tvořit duši starousedlíka, je motivační negace aktuality,
jak chorá je kultura takového soužití,
na rozdíl od kultur zvířecích, svobodných,
vzájemné požírání se jakoby získávalo na temné a plytké hmotě pouze v antiintermikrosocialitě lidí a "jejich" dobytka
absence směru vytvořená analýzou reality možností v ohledu vlastních generalit je zcela bez chuti, bez barvy,
je-li možností co chtít pouze co by na prstech ruky spočítal
a je-li možností co sem-tam kolem sebe změnit ještě méně
pak je-li to následkem celého životního komplexu
není v tomto komplexu nejen pouze pro co žít, ale neplatí zde ani jiné "pro co"!
jsem jen posouváním materiálu hmotného a informačního,
neustávajícím ševelem mlčících forem
není forma ustávání
není ani forma dění
není oprávnění ani pro formu oprávnění, jež přiděluje sama sebe všem přívlastnostem mání
formy jsou v celé své diskurzivitě objektivně izolovány
kategorizace ani kauzalita už se nejeví jako samostatné charaktery reality
a na konec celé této marginalistické popravy je sestřelena cedulka reality


o ochuzení dělníka
ruka zavařená v okovech fakturační hierarchie
produkty jí odsouzeny k závadnosti, nedostatečnosti
produkce jí odsouzena k irelevantní selekci nabídky
- kdyby byla nabídka na prvním místě,
byla by poptávka ještě uspokojenější:
jenže nabídka je generována analyticky z poptávky,
což právě dává celému lidstvu podobu cetkami posedlé cikánské dcerky,
podobu habaďůry barev a názvů, habaďůry umělých a na přístrojích udržovaných hodnot,
podobu pracovní struktury frustrovaných samoživitelů
do jaké míry je však sebepojetí svobody umělým aparátem na odstranění přirozeného chrupu (a vkusu)
není ani největším mozkům tak jasné, a analytický nástroj k této otázce je natolik tabu, že ...
jsme jen vrstva bez ladu a skladu, ať už na sebe hledíme zde, či o křeslo výše,
jsme jen zmatek, nepohodlnost a oddanost tichým stereotypům "a hlavně žádné konflikty!"
a proč je ochuzen pouze dělník? (ať už pracovník mechanické či informační manufaktury)
protože kdo není dělník, krade,
krade syn, matka, soused, starosta, ministr i funkcionář OSN
jen když jsi jim za zády
kradeš sám


nostalgie autodestrukční sebeanalýzy
ó má apatická skladiště žalu
ó mé nudné a znuděné interiéry pro lásku
ó má sekvenční centra pro invenci, natolik jí ve svém základě popírající
ó mé mnohé nemoci a nedostatky, jež mě zaplavujete a požíráte
ó mé obranné a útočné, i agresivní a útočivé ideje, ó má drzá a malicherná vetešnictví krasomluvy a analytické filozofie
ó má vyprázdněná jistoto, bez odesílatele, adresáta i držitele a ručitele, jež's zaplavila více než by dokázala jistota s tvářemi
ó mé nepochopitelné tělo a má zřejmá duše, nebo jak mám nazvat aparát identity, vymezený v černém poli realit a virtualit
ó má neplechářská sebedůvěro, jež čekáš na náhodné stopařky, které snad projdou štědrým katovským arzenálem existenčních politik separace "já"
ó má vrtošivá spřízněnosti s každým jiným "já", kolikrát se na tebe mám podívat abys mi nevynadala, že si tě málo cením
ó mé šrotoviště virtuálních modelů jiných, sousedních a sousedivých bytostí, jak jen zapácháš omylem, a jak málo kauzalit tě vrší
ó má ústa, vrostlá do plochy mého zraku, tak, že nejsou vidět, nástroji, jenž hájí i usvědčuje, s jakou radostí bych vás pozbyl
ó má expanzivní všedotýkavosti kýchavého a drkotavého sebeuvědomění myšlenkou v jiné regularitě bytí, jak si libuješ už jen v pojmu "struktura"
ó má prázdná schránko osobnosti, chceš snad zase naplnit vlekle nejapnými břehy sociálních vazeb
ó má zatuchlá a předpotopní validace a evaluace, koho chceš i ještě teď sprovodit ze světa? - sama sebe?
ó můj neúprosný nosný organizme! jsi opravdu nosný? a proč jsi neúprosný? proto nejsem já ty? proto bych v jiném případě intelektuální pozice mluvil o duši?
ó mé organické vědění, jak rád si tě pěstím, jak rád pěstím hlavně ta místa, která nemají být nikdy osvětlena, ani zprostředkovaně, světlem verbalizace
ó moje podivné přirození, mám tě nenávidět protože mám kvůli tobě kazit míru? mám tě milovat za drobný úplatek radosti a konečné něhy,
která svou konečností plive na možnost své výšky? mám uvěřit, že mezi dva zasahuje občas neúprosný organizmus nejejich a mimojejich rozkolů
ó mé polomrtvé a polostvůrné symfonie pokořené nadutosti a poblázněné pokory, mám vás živit stejně jako validaci a evaluaci, mám je kvůli vám zradit či zpochybnit?
ó má chiméro rozjasnění v životě, zdegenerovala jsi v obličeji mou beznadějí pro svět a přírodu
ó má lstivá bezútěšnosti, hledáš jen místo jak se milovat, a tím místem ti zůstávám ve vší lhostejnosti já. můžu však věřit že mi dáváš poznat něco jako srdce?
ó můj katalogu zkušenosti, nikdy nic nechceš když se necháš uplatňovat, a vždycky rázně odsekneš, že to ani já kvůli tomu nic neznamená, co počít?
ó můj editore mimiky, proč jednou děláš jakobys nebyl, a někdy se hlásíš o autorizaci, místo abys nechal v tichosti probíhat myšlenky a děje
ó mé kamínky ve stráních, mé gumičky z traktorů obětované tornádům. lze věřit jen ve fiktivní, a v této naivitě se cítit reálným, nebo se mě minulost tolik netýká?
ó můj trenažére neznáma, proč na tobě furt běhám a pózuji, když vím moc dobře, že po tobě nebude ani závod o Měsíc, ani další, finální trenažér
ó mé jsoucno, kdo jsi, a proč se jmenuješ? co děláš na mé duši, a kdo to na tebe sahá se sadou šroubováků z pekel i nebí, z absurdit a odpoklonkovaně
tendenčních realismů
ó já
já O?
já O já
ó já


předěl
ostrá hrana
mlčenlivá uspořádanost
pečlivá ohraničenost
zmrzlý plamen vzniku kategorie
loupivá neelementárnost zvyku
samota rozdělených množin
první krok k hledění pod atomy
nevýznamnost a fiktivnost nekonečna
počátek myšlenky i života
bezvýznamná součást architektur komplexit
tichá struna ve vakuu nekonečna bez hmoty
nemožná to stavba jehlové hlavičky všeho


pečlivá dekomprese krabičky vzteku
jsem jako otrhanec, ve všech virtualitách vůbec
kdekdo se honosí, že k lásce stačí vytvořit píď hodnoty
že je to svázáno se svobodou a dobrem, stejně jako kdekdo sám
kdekoli bych snad mohl vytvořit ten píď
jsem jako otrhanec, ve všech realitách vůbec
ale nesoucítím spolu
jen pokud je už opravdu nutné propadnout pláči který se dere s hladem a žízní z každé skuliny těla
není to pláč ptáčete po matce, ani nějaký jiný, odvozený
je to pouze syrová náplň ohmatané hmoty
hmoty zajaté nesmyslem a uvědoměné k nesmyslu
tisíc slov by nikdy ani zdaleka nepřiblížilo povahu života samu sobě víc než pláč
i buddhistická pavěda tlesknutí a jeho absolutní hodnoty svírá místo života jen prázdné místo
v holografu převlečeném ve svém hologramu za svůj hologram, který je převlečený v holografu za svůj holograf
točité schodiště osobního úpadku, vede nahoru, dolů, dopředu ... přitom stále dolů
člověk není než jímkou zániku fyzického komplexu tzv. nahodilosti
a to, že si přivlastňuje všechno, co se týče matičky či šroubku,
není nic proti tomu, že námi neuvědoměná příroda vyšších časových celků
tohle všechno umí dělat bez jakékoli podmínky autorství
snad jen pro barevnou zábavu šaškujících a pošaškovaných ptáčků
jen člověk utekl od prosté milosti a něhy přírodního světa
a první plesnivé mrtvoly o které se opravdu zasloužil jen on,
věnčí nekonečnou (nadutou) pluralitou svých nejčerstvějších narcismů,
z nichž musí každý intelekt udělat maturitu
aby byl i se svým prasečím zadkem přisunut k blábolivému korytu bezvládné společnosti


perverze
hanba a zapomnění
osobitá hra na škatulkování neuchopitelna
stará hra na zlo, zmocňující se konajícen a jsoucen, odsuzující je k absenci a tabu
lehkovážná ruka nejasné, možná latentní bolesti
krádež věci objektivistům
zcela oddaná své iracionalitě, vědoma si jí, zahloubává se dál a dál do nejistot fiktivních soudů
metamorfóza svéráznosti okleštěná na bonsaj:
skladná a stále vypovídající o původních rysech celku,
postrádající však původní velikost a význam
nenávist jež vede k hanbě, je nenávist usilující o zapomnění v sobě sama, dosahuje jej však pouze polovičatě:
perverze nevymizí, a se svou regulací možná i roste - kdo ví, nenávist plodí nenávist - CB+-D.
perverze sama je však bojem, bojem bez nenávisti, proto je nenáviděna
protože je sama živější než to co jí (a ti, kteří) ji reguluje,
je tato nenávist skrytá, za fondem reprezentativních sofizmat etiky
bezpohlavní monoformností hájeného stáda asimilovaná mnohost forem
- kaňka bezsortimentovosti a asuperiority dopitá až na dno
 

Komentáře

1 TlusTjoch TlusTjoch | Web | 15. července 2009 v 8:25 | Reagovat

Pěkná poesie ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.