Ježíš prodal svou moč na sněmu. Dostal za ní krkovici zla, a krom toho stihl i vyprázdnit stolici. Kdyby byly fotografie tak zázračné jako majetek, měnil by papíry na fotografie.
Na zastávce měnil barvy: od zelené, přes tříslově červenou, až po fialově okrovou. Deku jednotky sbalil do rance a mihal nohama pod sebe. Mírnil se, nebo se snažil mírnit. Pod papírem měl . Nechtěl se ho vzdát. Jeho bratři byli pěkní darebové. Samý kriminálník. Co byste od takový familie chtěli. Ještěže dával prosté autogramy. To jej činilo krásným a vznešeným. Také jsme se na něj dívali dalekohledy. Mrkal na nás po očku z kříže, když měl čas. Ten šlendrián Pavel ho skoro celého z kříže vyretušoval.
Banda feťáků to slízla. Chroptěli něco o postižených, než jim jednota vyrvala hrdla. Byla to spíš banda neohrožených. Během své existence vydali i mnohá psaní. Něco ve stylu autoterapeutického automatického textu. Nebylo to nic ke čtení.
Holuby mrkali z vedení a saniťák předjímal svou blízkou budoucnost, což částečně zatlačovalo jeho snahy vzpomenout si na nedávnou minulost. Krčeli se pod stromem tři. Po výbuchu jen kosterní zbytky pat a holenních kostí. Vytlačili auto směrem vzhůru, a usedli vedle sebe, pomalu se rozjížděje. Jeden mluvil něco k druhému, a druhý k němu. Drtili se o kousek místa.
Na kostěje šlehačka nestačila, musel si uplést čajový míchánek, upustit vejce a seznámit se tiše s necudností bažin.
Z hodin na mne vylehla stěna. Byla plná nádenníků, mlčících, jdoucích, dalo by se říci "ještě" chodících. Z jejich oprýskaných úst rašela ranní tráva, oni s kousou, sekačkami, a věcnými břemeny obtěžkávali všechny subjekty. Jejich ranní mdloby tiše vymlčovaly do ústí ticha, jeřabin. Příroda také tiše čekala na svou poslední chvíli. Spěchej, já také jdu, ostýchala se jej doprovodit.
Jejich umírněné postoje se daly srovnávat s tuhnoucí klovatinou, s dědkem chrchlajícím zdecimovanou plicí poslední okamžiky pohodlnosti. Vědci v čele s Kršnou pozbývali blahobyt, soudnost, lačnost. Setrvávalo jim to ve stavu quo. Také toho často tlumočívali na svých debatách, nikdynekončících snahách proniknout pořádkem jiných sil. Neustále ješitných snah, opustit kocábku staronovosti. Neustále se z ní nahýbající nad prázdnou hladinu.
Omlazené, omazlené stařeny vykupovaly měď a maso. Krčmy byly narvané ptactvem, dobytkem a tlejícím materiálem na stavbu Boha. Stále krumpáče zněly, oznamovaly bezectnost a hrdou radost z vlastní preparace, trepanace, exkrece organel.
V úhledných voskových altánech se zpíjeli ke své načaté smrti urousaní studenti. Bylo snažší ujet kilometry s nákupním vozíkem, než shánět taxi. V čerstvě uhnětených hliněných nádobách se plísnily děti, unáhlení a zaostalí tvorové, ponechaní nezbednému cejchu smrti přírody. Cachtali se po krky ve vlastních výkalech, hrozili na sebe s cynickým odkazem k chování dospělých. Utírali své opozděné, pozdní slzy.
Umazaní odpočívali Aladíni a Honzové pevně připevněni okovy, kolem krků vlastní halucinace, ořezáni od plodových listů a poupat. Starý Haxna nad nima křížil nohy, píčoval do popravních řádů, a plyval jejich soudržnost do spárů mezi pomníky.
Vířníky kroužily kolem kruhových děr, děla, smaragdy. Obnažená vláda těla ovládla duši. Pitomci. Vykřesali draka. Vrakoviště svého dětství stavím na odiv své bezbřehé nejsoucnosti. Zotaví se? Tiše. Křič. Tiše. Křič. Zotaví se? Tiše. Křič, tiše. Obelhané mládí, stáří lhář. Umírající květ na památku smrti. Jak dlouho smrt umírá? Vymlčí se? Křikem? Zčistajasna? Nebo se oddá se špetkou salátu za znehodnocený kov? Hrkat.
Až pojedeš s kradeným vozíkem.
Máš hezký blog!!!