Schizofrenie a Syntézie

19. ledna 2010 v 14:15 | Anima

Nyní se proslýchá, že prý autizmus a schizofrenie mohou být spojené nádoby. Je to dar z nebes pro medicínu autizmu, ovšem pro schizofreniky to nic nového nepřináší, tedy až na pochybnosti o "velikosti" svého mozku (autista větší, schizofrenik menší ?). Přijde mi to jako celkem humpolácké spojování diagnóz.. nebo účelné?

Já mám pro svou bývalou (nebo "občasnou") chorobu (nebo "nepodobu") lepší vysvětlení. Navíc, jak u mne zvykem, zcela psychologické.

Začněme audio halucinací. Lehká subjektivní charakteristika sluchové halucinace následuje.

Slyšíme hlasy
Slyšíme je, v případě že je neumíme ovládnout, i když je slyšet nechceme, a i když jsme v zcela tichém prostředí
Čím více se na ně soustředíme, tím více si podmaňují vědomí, a tím více je slyšíme... a tak dokola
Slyšíme je zejména ve společnosti, jejich výskyt však koresponduje s naší psychosociální a emocionální situací
Nezřídka je slyšíme jakoby vystupovat z běžných šumů a hluků prostředí, nebo krve (tělo dělá mnoho zvuků)
Hlasy mohou být pohlavní, ale prakticky nemají výraz, formu, přízvuk. Ani o jazyce není lehko mluvit
To co říkají je "rozladěné" ... jinými slovy podléhá výkladu - slyšíme větu, ale ta mění svůj význam několikrát až do svého dovyřčení. Taktéž mění svůj význam po doposlechu, podle našeho naladění
Hlasy jsou rozeznatelné od lidských hlasů i svou hlasitostí (nebo obecně formou příjmu). Bez pochyb většina pacientů různorodých diagnóz je schopna od sebe vnější svět a hlasy jednoznačně odlišit
Psychiatr apriori podezírá vše "slyšené", podáno od pacienta, za potenciální halucinace, jakmile informace není úplně normální. Ačkoli se jeví pacientovi v tomto případě směšným.
Máme několik rozlišitelných "prahů" vnímání halucinací, nebo prostě procházíme rozrůzněnou odolností, taktéž pramenící z psychosociální konfigurace. Někdy halucinace úplně "promizí", někdy se sem tam vylupují z hluku a šumu, a někdy pevně sedí v hlavě.
Hlasové halucinace (tzv. "hlasy") jsme schopni triviálním mišmašem metodik překonat v hloupě krátké době, ovšem vývoj onoho triviálního mišmaše metodik trvá několik měsíců / let. I přistoupení k sebeléčbě je mnohem obtížnější než sebeléčba. Záleží na psychosociální konfiguraci, náhledu, soběstačnosti a neomylnosti (nebludnosti) interpretačního rámce.
Základním kohoutem halucinací je "potřeba halucinací". To je skutečnost. Pochopitelné je to tehdy, když to přeformulujeme ... halucinace začínají dotírat kdykoli "mystizovaný" (Bludimír) pacient v úvahách a představách odmítá pokračovat, než mu (tehdy akceptovaná) mystická entita přitaká, než mu to pomůže zhodnotit, než se za odpověď zaručí ... atd. Halucinace kvetou tam kde hnije morální neduživost v egu.
Halucinace nejčastěji postrádají logický smysl. Blábolí. Opakují se. Nadhazují retroevoluční témata (tedy prehistoricky stupidní).
Halucinace jsou většinou, a to včetně duševně slabších lidí, chápány jako otrava. Každého dříve či později ze své přirozenosti (repetitivní otravný blábol) otravují.
Halucinace nereagují na podněty. Nelze se jich tázat na něco složitějšího než otázky ano či ne. Tedy lze, ale odpoví úplně z cesty.
Halucinace nejsou propojeny s nějakou virtuální entitou, která by jim propůjčovala paměť, charakter nebo náladu - všechny tyto charakteristiky jsou i v době poblouzení zcela jasně derivátem mě sama. Sám vnímám, že povrch halucinací je tvořen jen mou vlastní náladou. Zčásti jsou jejich "reakce", nebo lépe interakce se mnou, zase jen nějaké fragmenty mě, když "plánuji vyslyšet" nějakou halucinaci, na třetí pod-úrovni vědomí si připravuji, co bych tak asi rád slyšel. Toto uvědomění však předpokládá semifinálový rozsah seberegulativního aparátu: základní nástroje sebekontroly, zalarmovanou minimální oblast vědomí, složky ega jasně mobilizované proti vnitřním projevům duševního poklesku, a ostatní nástroje odstranění halucinace a bludu, dále rozebrané v starších článcích zde. Halucinace tedy tvoří zcela separátní oblast dysfunkčního vědomí propadlá do podvědomí, a jak proliferují, jsou dotvářeny a modelovány druhou, neúplnou, ale stále ještě možno vědomou částí vědomí. Tento náhled je potom zprostředkován onou minimální "bojovou" oblastí, kterou je nutno v subjektu separovat, obsadit a znovucivilizovat.
Toto chybění charakteru za hlasem je mi zcela zřetelné, a vnímám je přinejmenším skrze nedůvěru v hlas. Podezřívám jej už v první fázi, vlastně zatímco maximálně poblouzněn, podezřívám hlas z toho, že je tím předchozím, a ten tím před ním... nevědomky tedy už první náhled směřuje k hledání sama sebe jako "hlasového loutkáře" (také popsáno v archivních spisech zde).
"Obklíčený hlasy" hledá mobilní východisko: intuitivně hledá tišší místo, utíká od narušitelů p-s rovnováhy, což může pomoci, avšak minimálně a s vedlejšími účinky (přechod z halucinační aktivity do intenzivně myšleného bludu atp.)
Bohužel jsem neměl tu čest mít přikazující, děsící a jiné halucinace. Ale dvě tři věci jsem na jejich popud, či lépe přitakání učinil (jako návštěva určitého místa či vyhledání určité ať už existující osoby na správném místě, či jiné osoby na nereálném místě). Většina mých halucinací byla spíše nahlodávající, a to jen ze setrvačnosti mé, tehdy sebezničující psychiky. Tedy dost rychle otravné.
Není naprosto žádný problém sluchové halucinace po libovolný čas zapisovat, a tvořit jejich dialogy. (To že v zápisu mají jména ještě nevyvrací, že nenesou charakter, a explicitně nikomu nepatří)
Halucinace se rozkládají i do hudby, do filmu, do knihy, a do odposlechnutého dialogu. Toť hlavní bod 1. tohoto seznamu.
Halucinace mají nízký intelekt (= jen pomocná reformulace staršího bodu)
Halucinace těsně kauzálně a logicky navazují na kognitivní, ideový a vjemový rámec vědomí. Nejsou nějakou příšerkou z temného rohu. Vždy pevně ukotveny v konkrétním myšlenkovém procesu, bez skulinky. V tomto rámci jsou pak manifestačně zcela jinak (chorobně) vnímány jako předpokládané, než bylo řečeno v předchozích bodech. Chorobné vědomí celé funguje naopak velmi střízlivě, velmi jemně, a extrémně schematicky, predikovatelně. Leč fantastický svět vyplňující tuto souvislou lesklou infratkáň zcela nahrazuje afektový a jinak relační svět a vytváří mnohem akutnější podněty, scénáře, děje a symptomy, v povrchovém měřítku uznáno. V tomto bodě budiž zdůrazněno, že halucinace jsou stejným způsobem nebezpečné, jako myšlenky, paměť, smysly. To vše je propleteno v absolutně abnormální politice přírody, takže "hlasy" nebo "bludy" jsou ... ani ne symptomy. Prostě jen dva atomy, pojmenované humpoláky s prostým pohrdáním celou tabulkou prvků.
Halucinace jsou kalamitní. Jejich produkce, se svou vlastní frekvencí i jinak ve své vlastní diskurzívní regularitě, bývá započata subjektivně externí událostí, a jejich ukončení je pozvolně docíleno vnitřní přestavbou (ačkoli s rapidní fade-out charakteristikou .. sejde z očí ..). To bez teoretizace.
Vtíravě milé halucinace jsou realitou, o to více jsou však tyto otravné.

Tolik fakta. Jelikož jsem seznamem vyčerpán, přejdu k teorii, ačkoli považuji za bolestné, že jsem pro následující oddychovou teorii shledal zajímavým pouze jeden bod (označen pomocí č. 1)

K teorii. Představme si ochablý rozum, hledající útěchy, postrádající a žíznící po chybějící logice věcí. Představili-li jsme si to, napůl jsme se vcítili do jedince, který je plně otevřený bludům, halucinacím... (schizofrenii?). Proč? Prostě protože věcem logika nechybí, když se na ně opravdu díváme. Když je však pouze vnímáme, a drasticky i hystericky, v panice je vtahujeme do odlehlé vnitřní pouště, logiku pozbudou. Proto potom jak feťáci vtahujeme další a další věci, mysle si, že tím snad doplníme logiku těch předchozích věcí. Tahle věta je vcelku zásadní. Princip vršení je základní logikou blouznivce. Jakoby chtěl ssát všechny objekty světa, z nich vystavět původní svět, opomíjí však, že je nasává bez jejich smyslu. Mimoto jsou v jeho duši dva až tři zcela Freudovské dekadentní pudy. Právě kvůli nim, a do jejich manifestační antiformy pěchuje blouznivec novou strukturu bytí. Slovy Rogerovské analýzy, jsou zde vždy nějaké inkongruence ega, nebo inkoherence základů osobnosti, které místo sebe manifestují změněnou logiku.

Vždy tedy hledá nějakou oporu, přitakání pro zapření, nebo něco jiného, co mu společnost nenabízí a odmítá dát, nebo co mu právě bere.

A co třeba ta televize? Zkrátka poslouchám zprávy, a souběžně se zlatentňovaným reálným obsahem syntaktických struktur implementuji na základě souzvučnosti a syntax-synonymity nový obsah. Takových obsahů je opět možno v jednom zprávovém šotu zpracovat vícero, de facto paralelně. Mozek je v případě této odchylky (poruchy) uzpůsoben k neobvyklému typu vnímání, a to je právě současná multi-interpretace vjemových stop. Drobný problém, spíše více mystický, než filozofický, je ten, že všechny potenciální interpretace nějaké zprávy z televizních novin musí splňovat velmi přísná logicko-syntakticko-morfologicko-metaforická kriteria. Je tedy nutno podotknout, že ne všechny události a vjemy vůbec umožňují "dvojí výklad" / "dvojí vnímání", ale prakticky všechny-

Nyní rétorická zpátečka: pozastavme se nad výkladem/vnímáním. Není to zcela neúmyslné lomítko, a taky ani zrovna normální. Protože změněné vnímání následuje změnu výkladu. Doufám, že je jasné, že vnímání obvykle předchází výklad. Odtud už jen krůček k syntézii.

Pro synestézii tu pak mluví i ona "přísná kritéria" pro potenciální derivaci jiného výkladu. Není to totiž jiný výklad, nýbrž lze se zde prostě pouze zamyslet, zda vnímání neobsahuje už v své implementaci interpretaci (před-kraunčování*), a právě v tomto případě je tato vestavěná mini-interpretace příliš obecná, než aby dokázala zúžit vjem na jednu interpretaci. Tedy něco ve smyslu "primary filter damaged, filtering out 15 / 70 semantic associations" ... velmi duchovní. Ale to rozhodně není vše co jsem chtěl na filtr napráskat. Také bych jej tímto chtěl usvědčit ze špionáže pro vědomí. Nejasné, že. Filtr je totiž možná tolik obecný, protože, stejně jako jiné mechanismy upadly z vědomí do nevědomí, tak on, filtr, vylezl obnažen do řídícího panelu vědomí. Pacient právě tento filtr v rukou třímá, proto se v obecném výkladu jevilo, že pacient "aktivně diferencuje interpretace". Ano, pacient bohužel má v rukou vyhřezlou součást svých smyslů, a s ní by si rád uhladil nějaké vnitřní konflikty, protože přinejmenším ví, jak snadné je zmnožit nepřijatelnou realitu v spoustu roztodivných, nekontrolovatelných ale silně poddajných nerealit.

Správné fungování vnímajícího vědomí (uvažujme rovinu vět a významů) je pouze bijektivní. Tedy vzhledem k tomu, že nám náš pacient vnímá zbytečně mnoho významů, ať už pro-to či pro-ono, lze s klidným vědomím zařadit tuto televizní halucinaci, tento ponor do alternativních snových, ale do reality zahřezlých metafor nad kauzalitou proudící z příjmače, mezi synestézie.

Co dříve zmíněná hudba? To je totéž, pouze hudba je jednoznačnější - tu je alternativní vnímání pouze jedno, a to degeneruje (přehlušuje) originální vjem (melodie, polohy, afekty, city - zkr. hudbu). U té televize si člověk ještě celkem rád "ulítne", ale hudba je jeden z hlavních "proč se vyléčit". Protože paměťová stopa požitku z hudby, z dřívějších zdravých období, je natolik vitální, že když na nás hudba místo potěchy chrlí blábol, je nám to z hloubi duše překážkou. Víme zkrátka, že chceme něco jiného.

Co například hlasy a bludy generované sociálním odpadem (komunikací skupinek lidí)? Nic těžkého, prakticky totéž jako televize. Jen s tím rozdílem, že v televizi hledáme sebe, protože nějaké ubohé nic někde hluboko v nás by si rádo myslelo, že právě o nás, pro nás, za nás a s námi se v televizi jedná - a o něčem z čistého nebe důležitém [..] Zatímco ve společnosti hledáme kritiku, hledáme nepřítele, který o nás vše ví (ecce paranoia), proto nám naše "řízená syntézie" ráda překroutí jazyk (a vyvine nové jazyky) jen abychom JE o nás slyšeli ZLE mluvit. /marker/

A konečně normální hlasy? Ty zkrátka vznikají hlavně ze setrvačnosti všech předchozích syntézií. Protože je mozek rozjetý v překrucování sémantik, rozjetý ale i v bludném myšlení, není pro něj problém zcela automaticky aplikovat mnohem vyšší mistranslaci na šumy než s jakou jsme se setkali v ostatních bodech (symptomech, kdo chce... ať si to tak říká, ale ať si uvědomí, že televize je jen chabý začátek kroucení plastikového světa nad surrealisickou² svíčičkou). Také nezapomeňme, že ani v absolutním tichu není ticho: právě v absolutním tichu mozek zeslabuje hardwarovou filtraci, takže neslyšitelné a de facto neexistující šumy nabývají nezvyklých vzájemných kontrastů (což je nejvhodnější terén pro uchycení nějaké sémantiky pomocí přetúrovaného asociačního aparátu, a také pro dovirtualizování syntaxe). Tedy shrnuto a podtrženo je právě nevnímaný a zdrsněný povrch generovaného šumu ideálním adaptérem bludných intepretačních aparátů uvolněných z sémanticko-syntaktických helperů toho kterého smyslu. Ale to už de facto opakuji to co bylo řečeno v El Papel ...

Suma-sumárum: narušené filtry vedou k syntézii, metaforický-meteorismus neurózy syntézii implementuje, a pak už se to jen opakuje, násobí a vrší.

Ecce teorie #21545454545488!

* anglicky "předchroustání"

2) pokušel jsem se napsat "syrealistickou", nebo to nějak počeštit (to se snaží víc lidí) .. ale bohužel to není možné, protože předpona je "sur" nikoli "sy". Ale jak jsem byl nevyspalý, přišlo mi za vhodné i "syreal". Ble.