Topic: science
- Bez vědeckého zásahu do mobilních telekomunikačních zařízení tato zůstávají vybavením zahrnujícím paramilitární (teroristické) funkce, přičemž anonymita na internetu není vůbec srovnatelná s anonymitou v mobilní síti, z které vůbec mohou profitovat pouze negativní síly. Jistěže jednoznačná identifikace uživatelů mobilních zařízení nabízí zneužití především totalitními státy, nicméně ty už od povahy jsou na mušce svých obyvatel i bez toho. Identifikace navíc může být umožněna i bez proliferace osobních dat do soukromé sféry operátorů aj. V tomto směru by tedy vlády měly zatlačit na dané odvětví, aby regulace které horko těžko zavádí vlády v bezpečnostní sféře předpisů, byly převedeny na úroveň technické způsobilosti mobilních zařízení. Současné úsilí Pakistánu na tomto externovaném poli rámec regulovat distinkcí IMEI a SIM, poštovním doručováním a biometrikou svědčí dále o tom, že operátor eviduje historii čísel SIM pod každým IMEI, tj. jsme post mortem schopni analyzovat putování roznětkové SIM mobilními jednotkami na místo zločinu. V tomto rámci pouze navrhuji ještě jednu velmi přínosnou bezpečnostní taktiku, a to bezplatnou linku obměny SIM, kde registrovaný uživatel ubezpečí co nejjednodušším způsobem (na př. PIN) centrální databázi, že prohození na jeho přístroji má pozitivní bezpečnostní status. K tomu uvažujeme navíc nový deklarativní status registrovaného uživatele, kdy uživatel přihlásí svoje zařízení i SIM karty do zvláštního programu, a dojde-li k neoznámené výměně SIM v jeho stanici, nebo objevení jeho SIM v jiné stanici, spustí bezpečnostní složky premediovanou akci. V případě pochybení takového uživatele v rámci této bezpečnostní smlouvy (programu), mělo by docházet k jisté penalizaci, ovšem pouze v závislosti na okolnostech. Tvrdší podmínky by totiž asi nikdo dobrovolně nepodstoupil. Bude jistě nutno i vyškrtnout takový typ zařízení, která na př. nahlásí reaktivaci stejné stanice se stejnou SIM jako výměnu a pod. (pi,NiW) * Proti SIM spoofingu mě nenapadá nic, v rámci zvláštního kooperačního uživatelského bezpečnostního paktu, než zajistit kontakt agentury s uživatelem, jehož SIM karta se octla v jiném IMEI. Pokud ovšem lze přesně zfalšovat jak SIM tak IMEI, pak by musely být ověřovací procesy v rámci paktu přednostní všechny, a bezpečnostní operace při podezření z zneužívání SIM vyjímečné. Technicky by ovšem mělo být možné vynutit na operátorech nahlášení duplicitních SIM-IMEI párů registrační agentuře, která by obratem omezila funkce obou čísel, a kontaktovala toto číslo, v tomto případě již s připravenou bezpečností v obou regionech. Těžko se odhaduje, jak významnou porci tyto nedostatky operátorů tvoří v teroristicky přívětivém prostředí. Spoofing souvisí spíše již s ISI, než s protiteroristickou regulací. Ale jistě s ním lze počítat. Pak je ještě otázkou, zda jej lze realizovat sériově úpravou klasických stanic. Pak se problémy těsně prolínají (pi)
- Nietzsche uvažoval o Řecku poměrně nesmyslně. Jistě správně sledoval "úpadek Řecka," my se ovšem ptáme, co vlastně v Řecku úpadkem nebylo. Nelze považovat roli ženy v Muslimském světě za "redukci na funkci," nelze jistě ani nazývat obecný rozmnožovací a kulturní aparát tohoto světa za "patriarchát," rodinné určování svazků má naprosto obecnou tradici, na rozdíl od zcela umělé doktrýny romantiky a erotiky. Stejnětak když je adresována obřízka žen, není adresována obřízka mužů. Nadto obřízka žen naprosto nemá ani funkci "proti nevěře," neboť obecně ženy nemají žádný vlastní erotický prožitek, a přejímají ten mužský. Nelze naprosto nijak redukovat roli "rituálu dospělosti," na jakýsi "mužský diktatoriální pragmatický diktát." Muslimská žena těší se se vším všudy ještě vyšší úctě, je-li po všech stránkách z její strany respektován zvyk, zákon a kultura. Odtud se Perské ženy vždy účastnily i akcí ozbrojených sil, a měly jistě oproti na sexuální objekty redukovaným ženám Řecka i další společenské výsady, ve stejné výši stupňování, jako mužská hierarchie. Vystupujeme-li z řecko-perských válek, zaujme především nahota a žoldáckost Řeků, jejich vynález mediokracie: literatura a divadlo ve službách kastovního žoldáckého systému, zaujme pestrost jejich prostituce, obecně nízkost jejich vzájemné úcty v tom, co bychom snad i rádi nazývali kulturou, zaujmou jejich čistě mužské rozhodovací instituce režimu, doprovázené pijáctvím a orgiemi. Nechceme tu naprázdno počerňovat jejich tzv. demokratický režim. Nicméně jejich žoldáctví začínalo již v mládí: nazí cvičili, a namísto školství jim literáti vtloukali do hlavy kdejakého vojenského pisálka. Atletika žen se pak skládala z flinku, nabobské finančnické hierarchie, a jinak především z přípravy kvalitního prostitučního prostředí žoldákům a obchodním návštěvám, a bohatým, rozhodujícím elitám, které jistě se o svou moc nad určením žoldáků nebo obchodem s otroky dělily v tzv. demokracii. A konečně jako vlastník čistě žoldáckého a propagandistického národního tělesa, musíš také udržovat u vygumovaných mas především mužů udržovat morálku, kterou tě všechny bránící se národy předčí. Ovšem, propaganda udělá i z hovna dort, a tak to, že místo kultury pěstuješ své vojáky v bahně prostituce a klevet, přeměníš snadno na základ filosofie: proto žoldáci bojovali proti Peršanům nazí, protože v podobě své "kultury" v postavení svých "žen" viděli základní svobodu. Je to tedy stejné jako dnes: morální bahno udržuje své armády pokupě pouze tím, že jim předkládá "pokrok" pornokultury, erotomanie, oplzlosti, individuální dominance, všeobecného neregulovaného ničím ukojování, rozbrojů proti libovolnému rodinnému konzervatismu, to vše je ukázáno jako důsledný a promyšlený pokrok (přitom stačí chlast), a bránící se národy jsou stejnou plytkou terminologií označeny jako usurpátoři právě těchto "práv žen." Prostě jenom proto, že válečné cíle nenavrhuje žádná lidová moc, kvůli čemuž je třeba uspokojovat všechny ubíjející zvrhlosti žoldáků, kteří jsou především verbováni ekonomickými kleštěmi. Tyto proti-rodičovské a romanarcistické "výdobytky zrovnostářování" (ženy na prostituční objekt) jsou tak vlastně jediným, co si lidé naprosto vojensky zotročení mohou pochvalovat z toho všeho, co jim diktatura parlamentárního vojevůdce předkládá k životu. Vědeckým dablspýkem tedy oslavujeme naprostou kulturní resignaci, a rozklad: naší "přirozeně uvolenou" potenciální žoldáckost. Lze tedy s jistotou konstatovat, že je Řecký model velmi aktuální, a taktéž, že bylo Řecko stoprocentním koloniálním satelitem, zaměřeným na Egypt, Sýrii a Persii. Poprava Nazaretského Řeky je nasnadě, a lze předpokládat, že byli Řekové zaměněni za Římany samotnou proti-regionální kolaborací. Historii současného koloniálního projektu "Archeologie a Turismu" v Jeruzalémě lze velmi dobře hledat právě v Řeckém rozkladě Říma, počínaje "hnutími" otroků, báchorkami o Kleopatře, nebo konečně katolickou sklepní okupací egyptského Písma. Nelze jednoznačně odhadovat původce, pouze upozornit na tuto síť. Velmi zajímavé pak je slovíčko "tzv." u rozkladného plátku "Revue Světové Literatury, 1969" kde je velmi slušně zobrazena Perská příslušnice milic, jak proti ní, zahalené v teplákové ninžovině nabíhá nahý řek, oba se štíty a bodáky. Totiž "Souboj Peršana a Řeka na tzv. Alexandrově sarkofágu." Trochu vzdělanějšího hlupáka hned napadne, proč by si takový realistický a ne zrovna "pro-řecký" výjev dal sám "superdobyvatel" vypískovat na svůj sarkofág. A hned jistě asociace, proč by si komunisté nechali na "sarkofág malovat útok Rusů na Čechy." Totiž "tzv." Alexandrův, tzv. komunistův útok Rusů na Čechy. V té době se také infiltrační oficiální samizdat hemžil defilací řecké sexuality, nabobských erotických románků, škareděním na pohlavní tradicionalismus a regulace africko-arabských, de-kolonizovaných kultur. Vůbec čtenáři těchto reakčních (na 68) tiskovin obecně byli ponejvíce v roli žoldáků, a tyto tisky obvykle cílily na dospívající, a za avantgardně-sexuální exaltaci jejich osobnosti si bral tisk pouze tu daň, že ještě i mladší vyzbrojoval pomluvami na Čínu a Kubu, a vůbec přeměňoval a sjednocoval revoltu dospívání jednoduchými slovníkovými útoky na stranické vzdělání a optiku jejich rodičů. Děti tedy pokud byly načapány s bláboly o Obratníku nebo Striptýzu, hned se mohly vytasit s odsuzující řečí, pokrytou rádoby pravdivou, avšak podezření budící, rozkladnou politickou texturou. Které samozřejmě zamák nerozuměly (na př. nevěsta - žena s překrásnými perspektivami, za sebou / cynik - gauner, který pro svůj chybný zrak vidí věci jak jsou, a ne jak by měly být / erudice - prach vytřesený z knihy / diplomacie - vlastenecké umění lhát pro úspěch svého národa / E Cleaver radikál z vězení, předpokládá se, že je s bandou svých stoupenců v Kastrově Havaně - obecně pornografická "věda" smíšená se slovy "názorový zmatek," zmíněnými "zkazkami" o Havaně aj.). Obecně je jedno, že se sem tímto per-minores ubožáckým způsobem dobývala širší technologie "svobodné evropy," spíše však si již opět dělala místo řecká žoldácká mediokracie, která bude bojovat proti jakékoli kultuře, ať už nesené sociálním sevřením, tak tím náboženským, tak vlasteneckým humanismem: pro tyto kulturní skladby bude vždy žoldácká demokracie uvědomělou silou, která je nenechá na sebemenším sociálním úseku populace persistovat. A nelze jistě šlechtické manýrování s pokrývkou hlavy připisovat pouze neoliberální poptávce kadeřníků. Ať už je na odkrývané ploše adresovaného těla přilepen sebevětší průmyslově-obchodní svazek zájemců, pravá poptávka je rozklad a válka. Určitá kastovní inteligence, která tvoří ještě i nad elitami elitu. Bude to bezesporu hermetické hnutí písemného příslušnictví. (PI)
- pi: Důsledným oddělením otázek sociálních a státních získáváme úplně jiný prostor, ve kterém myšlenky národní jsou právě svobodné od politiky, a stejnětak konvergence a výměna mezinárodní nejsou už omezovány na diplomacii a revoluce. Zní to poměrně suše, ale za zbavením se určitých přežitků státotvorných, a samosebou koloniálních, vidíme obrovskou svobodu a pokrok společenský, mezinárodní i bezpečnostní: jednak se bez hrubých regulací centralizuje ekonomika sociální i kapitálová národní do reálných hranic národa, jednak se snižuje jakýkoli potenciál ekonomické krize, neboť národní i nadnárodní kapitál, ovšem zřídkakdy oddílný, nezpracovávají "lidi a zemi," nýbrž již produkci fungujících sociálních systémů, které se tak jeví co by poslední jednotka kapitalistické dělitelnosti, a ovšem ve své ne-státní pórovitosti samy tyto celky nabízejí uplatnění čistého kapitálu, bez i jen stávající regulace. Další věcí samozřejmě je, že taková základní struktura spravedlivého vyvážení daní regulovanou podporou družstev snižuje vůbec roli států v otázkách národů a obchodu, a stejným způsobem se snižuje potenciál k válkám, neboť autonomní sociální vrstva sotva se dá v prosperitě a čilém vytížení přesvědčit k smyšleným žoldáckým úlohám, stejně jako kapitál je mnohem svobodnější přistupovat právě k těmto sférám, bez většího ohledu na hranice. A ovšem jsou tím pravděpodobně i z kapitálu odklestěny ty postupy zisku, které nepramení než z vydíravé organizace kapitálu, která obvykle bohatla právě na tom, že bylo manipulováno jak lidmi bez ohledu na hranice, tak státy a jejich vztahy. Lidé jsou zde kapitalisty poměrně kryti, kapitál se s jejich socialismem strukturálně urovná, a státy se objektivně blíží svou rolí kulturním a logistickým uskupením, jejihž únos kapitálem není až tak výnosný, jak je to u států, které mají diktát jak v mzn. bezpečnosti, tak v kapitálu a sociálnosti svěřených lidí. Pádem této všemocnosti státu v drobném kompromisu kapitálu a sociálu na autonomii, podpoře, výchově a ne-válce / spravedlnosti, mizí většina bojového nastavení tříd: lidé mají svoje jisté, kapitál se nemusí zahrabávat se svou touhou po kastách a luxusu do protijaderných bunkrů. V první řadě však obě třídy zajišťují minimální trvalost kompromisem nejmenšího společného vkladu, na úkor nestability a destruktivnosti obecného státu. Bez základní dohody kapitálu a sociálu u spravedlivého zabezpečení státní daně a kapitalistického zisku v přízemní sociálistické investici se projevují práve pouze destruktivní pudy tohoto pseudo-ústavního kriminálně-regulačního paskvilu, a mediátorům všech druhu nestojí žádné ocenění za to, aby bez adresování tohoto zásadního problému suplovali chybějící rameno tohoto paskvilního systému v diplomatické a analytické sféře. Bez této zásadní regulace vztahu mzn. obchodu a národního socialismu, potažmo zániku státního symbolismu v koloniální racionalizaci směřují obě společensky podstatné tendence k vzájemnému vyhlazování. Už proto by měl moderní mediátor za ukončení své morální povinnosti viditelně stávkovat. A víme co to znamená, tedy mediační sankce musí být obezřetné k jakýmkoli ztrátám v bojujících celcích, nicméně ekonomicky citelné vždy pro obě zaklesnuté strany. V koloniálním pojetí jakékoli mocenské souřadnosti je jazyk stejným právem (na př. kapitálem) kolonizovaného národa, jako jeho socialismus. Vedle jasného práva na ochranu čítárny a mírovou lidovou organizaci tak jsou nově zapotřebí ustavit práva kolonizovaných národů na ochranu jazyka, kultury a socialismu. Ty tři poslední jsou však především logicky nutnou smlouvou již pouze obchodu a lidu, vyplývající z převahy obchodu v organizaci daňové povinnosti. To ovšem není proměnlivý stav, nýbrž obecný zákon. Stejně jako potřeba ochrany místní socializace kultury a produkce, resp. ochrany regionálních soběstačností. Socialistický systém jak byl chápán dosud, nikdy nedosáhne stability, adoptuje-li peníze. Pouze protistavná dualita umožní stabilní existenci peněz, které musí existovat ať už chceme, nebo ne, jako důsledek společenské racionality. * Říšská infiltrace přes KLDR k revolučním pro-kulturně-koloniálním proti-americkým masám Číny má nejlepší podmínky: vysoké delegace Korejské strany pracujících a Čínské strany komunistické probraly možnosti posílení tradičních vazeb přátelství a spolupráce mezi oběma zeměmi, kulturami i stranami. Stačí tyto masy osvobodit od představy, že socialismus dělá strana, na kterou se lidé mohou spolehnout. Možné to je, ale nikoli dlouhodobě udržitelné! Už tak politizací socialismu trpí výchova kapitalismu i slovník kulturního kolonialismu. A zvláště pak oběti Amerického režimu, který je především třeba obklopit zeměmi kapitálově-socialistické smlouvy, aby tamní krvelačná diktatura padla prvně od vyhlazení indiánů do rukou lidu. To ovšem Číně formálně vzato nevysvětlíme, proto je nutno tento předem úspěšný experiment prosadit u našich klíčových spojenců v KLDR, kde se beztak obstarožní princip státního socialismu obnosil i vedení armády a strany, a kde změna nebude znamenat nic, protože Korejský lid nikdy nezapomněl na socialistickou aktivitu mimo razítka státu. Proto také Korejský stát reprezentuje spíše jen Armádní rozhlas! (KCNA)
Posted by mattsatan
at 7:38 AM EST
Updated: Monday, 3 December 2012 7:39 AM EST
